(pokračuje Filip)
Samozřejmě tato sněmovna nemůže vylučovat své poslance ze svého středu, to bychom se opravdu dostali někam jinam, ale může žádat oprávněný subjekt, jinou ústavní instituci, v tuto chvíli Ústavní soud, aby takový výrok o ztrátě mandátu vyslovil. A tím nemůže být nikdo jiný, podle principů, na kterých stojí česká ústava, než právě Ústavní soud.
Tedy jsem přesvědčen, že konstrukce tohoto návrhu je správná, že je potřeba se jí zabývat a že je dokonce velmi vhodné, aby v českém právním prostředí platila.
Na závěr mi dovolte říci, že jsem to nebyl já, kdo vymyslel tuto konstrukci. Byli to naši pradědové, předchůdci, protože takový princip samozřejmě platil podle ústavy z roku 1920. Vzpomínám to v důvodové zprávě. Studoval jsem nálezy Ústavního soudu Republiky československé z roku 1931, 1932 a 1933, kdy probíhaly dva soudní spory o mandát poslanců. Jeden je velmi krásný a ten návrh na ztrátu volitelnosti nebo ztrátu mandátu poslance podávala tehdy vládní strana národněsocialistická. Byla to zajímavá kauza a Ústavní soud se jí zabýval opravdu slušným způsobem několik dnů v nepřetržitém zasedání.
Takže v tomto hledu bych snad měl ještě připomenout, že nejde o jakousi historii, že jde o to, že taková úprava platí i ve státech Evropské unie. Úprava obdobná, i když není řešena přes Ústavní soud, ale přes Nejvyšší soud, platí v Portugalsku. Portugalská ústava stojí na tomto principu, na odpovědnosti poslance za jeho sliby, tedy za to, co říká, aby také byl. Myslím, že nejde o nic, co by nebylo součástí úprav v jiných státech Evropské unie.
Úprava obdobná, i když ne tak tvrdá, platí např. ve Francii. Ten poslanec, který zběhne od svého volebního programu, nikoli z té politické strany, ale od svého volebního programu, ve francouzském parlamentu nesmí být volen a ztrácí okamžitě právo být účasten na jednání výborů, podvýborů, komisí, stálých delegací a zůstává mu mandát jen pro práci v plénu sněmovny. Je to řešení méně kategorické, než je řešení portugalské, ale je také velmi přísné. Myslím, že nikdo nebude podezírat francouzské zákonodárce, že by snad chtěli být nedemokratičtí, že by chtěli někoho stíhat za to, že svobodně vyjádří svůj názor.
Ano, neustále jde o svobodné vyjádření našich názorů, ale ptám se, jestli je můžeme vyjadřovat jedním způsobem na předvolebních schůzích a mítincích a získávat hlasy a po zvolení zapomenout na všechny sliby a říci: teď si budu dělat, co chci. Sliby jsem sliboval a řeč se říká, voda plyne a já budu dělat něco jiného. Takový postup bych považoval nejen za nekorektní, ale dokonce za protiprávní. Aby se protiprávním stal, navrhl jsem tuto novelu.
Součástí druhého kroku - tady jsem se polepšil proti tomu, co jsem přednášel ráno - je tedy již návrh konkrétních postupů, které se týkají jednacího řádu, a v textu k tisku č. 11 budu velmi stručný. Považoval jsem za nutné v tuto chvíli požádat vás, abyste se nad tímto problémem vážně zamysleli a abyste nebránili tisku č. 10, aby prošel do druhého čtení, abychom se jím dále zabývali a přišli jste třeba na lepší postupy, než na které jsem přišel já. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Filipovi a nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Marek Benda.
Poslanec Marek Benda: Vážená paní místopředsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, tisk č. 10, návrh poslanců Vojtěcha Filipa a dalších, plus č. 10/1, tzn. stanovisko vlády, se komentuje poměrně obtížně, pokud ho máme komentovat bez souvislosti s tiskem č. 11. Dovolím si již v této fázi říci obecný komentář k oběma tiskům, které jsou nepochybně velmi spojeny a těžko je lze rozdělit, a pak třeba řeknu výhrady, které ještě nad tento obecný komentář mám k tisku č. 10.
Obecný pokus poslanců za komunistickou stranu, který zde předkládají, myslím pramení z hlubokého nepochopení toho, co je demokracie, a zejména toho, co je zastupitelská demokracie. Jejich představa je představa, kterou tady po 40 let uplatňovali a v některých zemích i dále, a to jsou delegáti lidových sovětů.
Nemohu si pomoci, ale toto není zastupitelská demokracie, kterou jsme tu chtěli budovat, a už z tohoto důvodu vznáším zásadní námitku proti celé filozofii té téměř smlouvy, kterou nám zde předepisují. Ať si prosím prostudují některé teoretiky zastupitelské demokracie. Zastupitelská demokracie opravdu není o smlouvě, ale je o mandátu, který je dán. To za prvé.
Za druhé, návrh výrazně posouvá celou podstatu ústavy, která přes soutěž politických sil deklarovaných ve svých prvotních článcích v řadě dalších ustanovení je řekl bych ve vztahu k mandátu poslanců a senátorů velmi individualistická, od pravomoci jednotlivých poslanců podávat návrhy zákonů přes to, že poslanci mají samostatně právo interpelovat, až po další věci jako povinnost řídit se pouze svědomím a zájmem lidu. Ta ústava je velmi individualistická, je to model, který je tu od r. 1990 budován. Podle mého názoru jakýkoli pokus o výrazně zesílení politických stran by musel být provázen daleko většími zásahy do ústavy. Myslím, že toto je špatná cesta.
Za třetí, představa, která je nám zde prezentována, že Ústavní soud by mohl v takovém případě rozhodovat - připadá mi neskutečně nefér vůči Ústavnímu soudu takové rozhodování na něj přenést. Ústavní soud by absolutně neměl podle čeho rozhodnout a nedokážu si představit, jak by studoval soulad hlasování poslance s jeho volebním programem. To je přece něco tak ryze politického, že takovéto rozhodování nemůžeme svěřit instituci, jejímž úkolem je hlídat ústavní čistotu, nikoli politickou čistotu zastupitelské demokracie. Toto myslím je úplně omyl, který posouvá Ústavní soud někam jinam.
Poslední, co musím říci - zkušenosti, které jsou s těmito imperativními nebo poloimperativními mandáty, toto je řekněme poloimperativní mandát, z celého světa a myslím, že i z naší minulosti a naší současnosti, nejsou prostě dobré. První republika měla imperativní mandáty a vedlo to k absolutní moci pětek, resp. sedmiček, které pak rozhodovaly o všem. Kdo se znelíbil, byl ze sněmovny vypovězen. Zažili jsme, není to ani dva roky, podobný problém ve Slovenské republice v případu Gaulieder, kde opět byl jeden poslanec opět v jakési formě imperativního mandátu dokonce v rozporu se svou vůlí ze sněmovny vyhnán.
Já vidím, že pan navrhovatel výrazně kroutí hlavou, ale tak je ten návrh napsán. Pokud vás někdo vyloučí z klubu a prohlásí o vás, že hlasujete proti programu strany, tak má právo návrh Ústavnímu soudu podat. Víme, že i v této sněmovně - a není to tak dávno - se udály případy, kdy někdo za své hlasování byl vyloučen ze svého politického klubu, resp. ze své politické strany.
***