(pokračuje Benda)
A tam by asi logicky dalším krokem bylo nepochybně podání návrhu k Ústavnímu soudu. Mně to připadá, že je to pokus o tak zimperativnění mandátu, o takové zesílení úlohy vedení politické strany vůči poslancům, které v naší představě demokracie, tak jak je tu od roku 1990, nemá místo, a já si myslím, že má být zamítnut, že mají být zamítnuty oba dva návrhy zákona s tím, že poslední poznámka k tisku č. 10, který teď zatím projednáváme, ale já jsem se vám na začátku omluvil, že budu mluvit k oběma návrhům, tisk je tak obecné povahy, která vůbec neupravuje, ani na základě čeho Ústavní soud rozhoduje, že by mohl být samozřejmě využitelný a nepochybně i zneužitelný prostým zákonem k začlenění úplně jiných pasáží rozhodnutí Ústavního soudu o ztrátě mandátu.
Pokud tu nebude řečena hmotně právní podmínka a bude tam jen tento proces, dostáváme se do nebezpečí, že pak nám do kteréhokoli zákona někdo napíše, že poslanec může být např. zbaven mandátu, spáchá-li přestupek, ale například - a možná že si to představitelé navrhovatelů takto přejí - mohl by být zbaven mandátu i za některé typy hlasování. Proto navrhuji návrh zákona zamítnout.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Bendovi a otevírám obecnou rozpravu, do které je prvním přihlášeným pan poslanec Jičínský, připraví se pan poslanec Janeček.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, nejprve jedno zpřesnění.
Když se tu citovala Ústava první republiky, nebyla myslím citována přesně a nebyla ani přesně charakterizována povaha mandátu. Z hlediska ústavy v § 22 bylo řečeno, že členové Národního shromáždění vykonávají svůj mandát osobně, nesmějí od nikoho přijímati příkazů. Čili taková byla formulace ústavy z roku 1920. Je ovšem pravda, že z hlediska praxe ústavně politické se uplatňoval jistý imperativní mandát, resp. poslanci po nástupu, a zřejmě i senátoři, podepisovali bianco směnku, a jestliže se odchýlili od stranických direktiv, bylo na ně možno vyvíjet tlak, aby se svého mandátu vzdali. Byly o tom i v první ČSR vedeny určité spory. Myslím si však, že musíme vzít na vědomí, že ústavní teorie i ústavní praxe po druhé světové válce pokročily. A slib poslance i senátora podle ústavy, která u nás teď platí, je formulován mnohem expresivněji: "Slibuji věrnost České republice, slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."
Tady je samozřejmě skryt velmi složitý problém, teoretický i praktický, zastupitelské demokracie. V rámci systému poměrného zastoupení do Poslanecké sněmovny kandidují jen politické strany. Občan nemůže kandidovat do Poslanecké sněmovny jinak než na kandidátce určité politické strany. Ale to neznamená, že on, je-li zvolen, je pouze představitelem této strany. Tady je výslovná dikce, že se stává představitelem všeho lidu a je povinen svůj mandát vykonávat v zájmu lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Dikce nebo pojetí, které se snaží příliš úzce vázat poslance ke straně a vycházet z toho, že ho lze právně spojit s povinností respektovat její direktivy, ta je, podle mého soudu, ústavně neudržitelná. Právně to nelze. Tady jde o složité politicko-morální vztahy a záleží na fungování politických stran, zda ti, kdo jsou za ně zvoleni, jsou věrni těmto stranám, což souvisí i s tím, zda tyto strany fungují podle demokratických principů nebo ne. My ale přece víme, že v rámci politické demokracie a fungování politického stranictví dochází i k vnitřním pnutím uvnitř politických stran, že dojde třeba k tomu, že se politická strana rozdělí nebo se od ní oddělí její část. Mohu to považovat za něco, co je nedemokratické? Mohu to předem říci, že to je zrada na voličích, že to je zrada volebního programu?
Abych uvedl příklad. Ne domácí, k domácím příkladům se ještě vrátím, ale uvedu příklad z ciziny.
Probíhalo teď velmi významné jednání o rozpočtu v italském parlamentu předloženém Prodiho vládou. Prodiho vláda, která, jak víte, je vládou koaliční, mohla vládnout díky tomu, že jí dávali hlasy poslanci Partito di Rifondazione Communista, ale ti se v této věci rozdělili. A dokonce to vedlo k tomu, že z této strany zřejmě vzniknou strany dvě. Která strana nebo poslanci které části se zpronevěřili svému volebnímu programu? Kteří poslanci jednali nemorálně? To je přece politická otázka a je velmi těžké říci, že to či ono jednání je nebo není morální.
Já jsem si samozřejmě vědom toho, že existuje i politická korupce, že i člena parlamentu lze koupit. Ale nemyslím si, že tomu lze bránit přímo zákonnou cestou.
Teď se vrátím ještě k praktickým cestám, zda by takovéto zpronevěření se poslaneckému slibu vůči programu strany, na jejíž kandidátce poslanec kandidoval, lze nebo nelze posuzovat u soudu, byť Ústavního soudu. Myslím si, že Ústavní soud nemůže rozhodovat otázky dobrých nebo špatných mravů. Co to jsou dobré nebo špatné mravy? Vždyť v těchto politických otázkách vazba konkrétního rozhodování k politickému volebnímu programu je přece relativně volná.
A vrátím se k naší praxi.
V minulém volebním období jsme zažili dva případy, kdy dva poslanci klubu ČSSD byli z tohoto klubu vyloučeni. Jeden poslanec zůstal jako nezávislý, nezařazený, druhý poslanec přešel do klubu jiného. I vloni jsme o tom hovořili, protože i vloni byl podán návrh ústavního zákona, který chtěl, aby v takovémto případě poslanec ztrácel mandát. Tam to bylo formulováno přímo. Tady je cesta složitější a po právní stránce sofistikovanější.
Nechci ty dva poslance hájit, to je jiný problém, nemyslím si, že by Ústavní soud mohl rozhodnout, že tomu poslanci, který byl vyloučen z klubu ČSSD, protože hlasoval v rozporu s jeho stanoviskem ve věci rozpočtu, že by se mu dalo v této věci prokázat jednání nemorální. Máme tu slib poslance, kde každý je vázán vlastním vědomím a svědomím.
Případ významnější. Došlo na přelomu roku 1997/1998 k tomu, že poměrně značná část poslanců ODS se odštěpila od ODS, vystoupila z poslaneckého klubu ODS a založila vlastní klub v souvislosti se založením nové strany, Unie svobody.
***