(pokračuje Payne)
Maďarský ekonom János Kornay se pokusil ve své knize specifikovat, v čem je zrádnost smíšených modelů ekonomiky třetích cest, kompromisů oproti tržnímu hospodářství. Popsal tzv. měkká rozpočtová omezení, kdy stát cítí politickou odpovědnost za chod podniků, ve kterých stát uplatňuje svůj vliv, nikdy jim doopravdy neuzavře kohoutek státních financí, a podniky se prosazují nejen na standardních ekonomických trzích, nýbrž hlavně na politických trzích. Hledají politickou rentu prostřednictvím lobbování, prostřednictvím využívání všech metod nátlaků podniků na stát, vládu, parlament, tak aby pro sebe získaly výhody. Mohou to být monopolní výsady, státní zakázky, zvýhodněné úvěry. Snaží se tím získat výhody jak proti domácím, tak proti cizím producentům. Loterijní zákon může sloužit jako ukázka takovéto praxe.
Problém je ovšem v tom, že současná vláda je ochotná hrát s podniky tuto hru. Dokonce ji vláda pravděpodobně sama organizuje. A podniky si zvykají na to, že je pro ně mnohem výhodnější prosazovat své zájmy na politickém trhu u vlády, než aby se podrobily tvrdé soutěži na skutečném ekonomickém trhu. A tak bujení těchto politických trhů vlastně nahrazuje normální tržní ekonomiku, ovšem důsledkem je, že na politickém trhu zpravidla nezvítězí ten nejefektivnější producent ani producent, který je inovativní, který přichází s novými nápady a projekty.Všeobecně se dá říci, že v tomto prostředí je oslaben konkurenční tlak, že oslabení konkurence je důsledkem protekcí při udělování zakázek, státních i nestátních.
To, co nás v České republice trápí, je do jisté míry obyčejný nepořádek. Nepořádek na prvém místě ve veřejné správě. Trápí nás nekompetentnost a nezodpovědnost ve státní správě, ale i nekompetentnost politického vedení. I zde totiž konkurence zaniká v systému známostí a přátelství těch kterých ministrů. Nyní se vlastně rozlévá bez rozpaků systém protekcí do všech možných jiných sfér, nejen do politických. Zatímco smyslem reformy bylo vytvoření tržního konkurenčního prostředí, nyní se dokonce ideologicky dokazuje, že tržní konkurence je vlastně škodlivá a že vláda ví mnohem lépe, jak rozdělit zdroje, než by to dokázal udělat trh.
Připomeňme si ovšem, že nastolení konkurence bylo jednou z hlavních myšlenek listopadu 1989. Přesvědčení, že šanci mají dostávat schopnější, nikoliv ti, kdo jsou bližšími přáteli ministra.
Mimochodem, když jsme u konkurence, ona konkurence neplatí ani v politickém prostředí. Možná, že veřejnosti není zcela jasné a zcela známo, že např. do víkendových debat jsou politici nominováni stranickými sekretariáty, takže tím se dá vysvětlit i malá pestrost v těchto pořadech, což je pro skutečně svobodný mediální trh praxe nemyslitelná a pohoršující. Výsledkem je ovšem další prohlubující se nekompetentnost politického vedení, což má samozřejmě důsledky na další rozhodování. V takovém prostředí zpravidla vždy uzraje několik mesiášských postav, které mají za to, že zachraňují stát. Diletantství potom dostává zelenou, místo konkurence politických myšlenek se před námi odehrává válka politických vlivů, stranické hašteření, unylé populistické pózování nebo velkohubé používání bonmotů. Popřípadě také plané intelektuálské klábosení, které se vydává za humanismus. Nakonec morálním kreditem operují osoby nepříliš morální.
Dámy a pánové, Česká republika potřebuje konkurenci, v níž vyhrávají lepší, schopnější a dynamičtější, a to ve všech oblastech. Zatímco Česká republika by bezesporu potřebovala posílit princip konkurence, vládní politika směřující k záchraně pověstných 32 podniků, vládní politika, která zachraňuje spořitelnu apod., principy konkurence potlačuje.
Dovolte mi ještě k tomuto tématu několik slov. Vláda oznámila, že se pokusí určitou skupinu podniků takzvaně zachránit tím, že vydá státní dluhopisy za 30 miliard se splatností na osm až dvanáct let a přiměje banky, aby se podílely na tomto plánu dalšími penězi. Zároveň vláda chce převzít některé úvěry těchto podniků. Celkem by z této operace mělo vyplynout asi 150 miliard, případně v ambiciózní variantě 200 miliard úvěrových prostředků a garancí. Problémem je, že tyto prostředky vysají z českého investičního prostředí 120 miliard úvěrových prostředků, které by jinak byly k dispozici pro privátní sektor, a stáhnou je do tří desítek podniků.
Celkem podle odhadů disponuje Česká republika 240 miliardami korun pro střední až dlouhodobé úvěry. Z těchto peněz tedy vláda jednu polovinu stáhne do svých 32 oblíbených podniků. To ovšem znamená, že pro zbývající privátní sektor, do kterého stát nezasahuje, do kterého vláda nebude mít možnost zasahovat, zbude k dispozici jenom polovina úvěrových peněz, které by jinak k dispozici býti mohly. Tím se pro skutečně privátní podniky, ve kterých vláda nebude uplatňovat vliv, výrazně zhorší dostupnost úvěrových peněz a vlastně budou poškozeny v tržním prostředí oproti 32 privilegovaným podnikům. Zároveň ovšem těch 32 privilegovaných podniků tím, že nemusí splácet své úvěry, tím, že byly zvýhodněny oproti jiným, budou mít bezesporu ceny, které budou vytlačovat na trhu produkci zbývajících soukromých firem. Tímto způsobem tedy dvojnásob bude poškozen skutečně privátní sektor. Pro ostatní podnikatele tím vlastně vznikne cosi, co náš trestní řád nazývá nekalá konkurence.
Díky tomuto opatření plánovaná zamýšlená opatření ústřední banky, která měla zpřístupnit úvěrové peníze pro soukromý sektor, budou směřovat pouze ke 32 vytypovaným podnikům. Tam se jejich vliv možná projeví pro tyto podniky, které patří mezi špatné, což jsou ty, které jsou jinak ztrátové, těmto podnikům tedy ústřední banka pomůže, ale nikoliv těm vpravdě soukromým podnikům. Pro malé podniky to bude znamenat velké riziko a vlastně to bude znamenat likvidaci těch nejschopnějších.
Pro srovnání - malé a střední podniky byly předchozími vládami podporovány. Na podporu malého a středního podnikání byla ještě před několika lety vyčleňována zhruba 1,2 miliardy korun. Ještě v loňském rozpočtu to bylo 825 milionů korun po balíčkových restrikcích. Současná vláda již navrhuje jen 525 milionů korun. Znamená to zhruba polovinu objemu peněz, které byly dříve na podporu malého a středního podnikání poskytovány. To je tedy návrh rozpočtu, který máme před sebou.
Ovšem na druhé straně 150 miliard určených pro velké podniky znamená, že 32 firem oproti zbývajícímu podnikatelskému prostředí v České republice bude zhruba 200krát zvýhodněno. Zkusme si představit, jak by rozkvetla Česká republika, kdyby jenom část zamýšlených prostředků byla použita na podporu malého a středního podnikání. Připomínám, že v západní Evropě malé a střední podniky jsou právě hybnou silou ekonomiky a zárukou stability státu, a to jak politické, tak ekonomické.
***