(pokračuje Exner)
Bohužel v jeho odpovědi se však nesetkávám s vysvětlením této problematiky.
Podrobně reaguje ministr zahraničních věcí v odpovědi také na problém pojetí návaznosti zahraniční politiky v této oblasti. Konkrétně pokud jde o návaznost na postoje do r. 1960 Československé republiky, potom Československé socialistické republiky, Československé federativní republiky, České a Slovenské Federativní Republiky, konstatuje, že návaznost postoje současné české vlády se nevztahuje k postojům těchto bývalých státních útvarů, protože motivy jejich bezpečnostněpolitických postojů nevycházely ze zájmů národních, nýbrž ze strategických záměrů SSSR. Zdůrazňuje tedy, že v postoji k otázce jaderných zbraní se navazuje jenom na předchozí vlády České republiky.
Jedním dechem se ale v odpovědi konstatuje závislost postoje ČR na současné situaci, na procesu přijímání do NATO, a naznačuje se již zmíněná změna přístupu po přijetí do této organizace. V té souvislosti se konstatuje v odpovědi, kterou mi na mou ústní interpelaci zaslal pan ministr Kavan v listopadu loňského roku, že NATO nepovažuje za vhodné okamžité plné jaderné odzbrojení. NATO ani nepodporuje vytváření bezjaderných pásem v Evropě a vyjadřuje se, že Česká republika souhlasí s uvedenými stanovisky.
Z čích zájmů teď tedy vycházejí naše, resp. vaše, pane ministře, bezpečnostněpolitické postoje a jejich motivy?
Pan ministr také konstatuje, že jaderné zbraně znamenají příspěvek ke stabilizaci po druhé světové válce. Je potřeba se ovšem ptát, za jakých to bylo okolností a jaké stabilizace, v jakých situacích bylo dosaženo. Připomenu, že této stability bylo dosaženo v blokovém uspořádání v době studené války, v době, kdy jaderné zbraně znamenají tuto rovnováhu až poté, co jednostranné jaderné vyzbrojení Spojených států bylo doplněno vyzbrojením také Sovětského svazu na druhé straně. Konstatujeme, že v souvislosti se současnými doktrínami, ke kterým se Česká republika hlásí, jaderné zbraně přispívají k tomu, jak učinit nebezpečí jakékoli agrese nevypočitatelným a nepřijatelným. Ale tady je potřeba znovu zcela jednoznačně říci, že to se týká jen někoho, jen toho, kdo jaderné zbraně vlastní. Ti, kteří je nevlastní, mají zde návod, aby jejich jaderné zbraně případně přispěli proti nebezpečí agrese vůči nim a aby se tedy vyzbrojovali, aby si jaderné zbraně pokud možno opatřili.
Navíc tento postoj vede k tomu, že ti, kteří mají agresivní sklony a nemají jaderné zbraně, hledají jiné možnosti agrese, na které by nebylo možné jednoznačně odpovědět jadernými zbraněmi, např. rozsáhlý mezinárodní, státní a jiný terorismus.
Součástí strategie, ke které se Česká republika nyní hlásí, je také adekvátní rozmístění jaderných strategických sil v Evropě. Je to další situace, která z tohoto hlediska komplikuje situaci na našem kontinentě. Hlásíme se k opodstatněnosti strategie jaderného odstrašování právě v této věci, ale ke strategii, která může být použita jen na zbraně těch, kteří jaderné zbraně mají.
Pan ministr také prohlašuje, že podporujeme novou doktrínu Severoatlantické aliance o zájmech mimo území členských států - v některých vyjádřeních. Požádal jsem ho, protože jde i o doktrínu s jadernými zbraněmi, jestli by se k této otázce mohl přesněji vyjádřit, případně jestli by mohl jednoznačně prohlásit, že nepodporujeme působnost Severoatlantické aliance mimo její území. Takové odpovědi jsem se ale v tom, co jsem obdržel, nedočkal. Naopak jsem se dočkal odpovědi, že jsme připraveni plnit své závazky vyplývající z členství v NATO v této oblasti. Dokonce v odpovědi se požadavek, který byl součástí rezoluce, o které nyní mluvíme, na uzavření právně závazného dokumentu o bezpečnostních zárukách nejaderných zemí, uvádí jako zápor dokumentu, o kterém se hlasovalo ve Valném shromáždění OSN.
Pan ministr uvádí, že naopak podporujeme rezoluci s názvem "nukleární odzbrojení s cílem zničení všech jaderných zbraní", kterou předložila skupina zemí vedená Japonskem, mezi jinými i státy Severoatlantické aliance, Kanada, Německo, Itálie, Nizozemí a také např. Rumunsko. Tato rezoluce je rezolucí, která má být určitou odpovědí nebo jinou reakcí na rezoluci "Nová agenda - svět bez jaderných zbraní". Autoři této rezoluce čelí doma oprávněně velkému tlaku na aktivní politiku proti jaderným zbraním.
Jako příklad uvedu jen situaci v Japonsku. Gensuikyo, japonská rada proti atomovým a vodíkovým bombám, vyjádřila svůj protest proti tomu, že Japonsko nehlasovalo v prvním výboru OSN pro rezoluci "Nová agenda - svět bez jaderných zbraní", a to takovým způsobem, že její představitelé předali 30. listopadu na Ministerstvo zahraničních věcí písemnou protestní rezoluci, kterou podpořilo 3788 významných prominentních osobností japonského veřejného života, mezi nimi také 90 představitelů departamentů, tzn. u nás by to bylo na úrovni přednostů okresních úřadů. V Japonsku je celá řada dalších významných akcí. V souvislosti s tím, že je to jediná země, kde 6. a 9. srpna 1945 byly skutečně použity jaderné zbraně, organizuje se měsíčně v japonských městech 6. a 9. mnoho protestních akcí proti všemu, co souvisí s atomovými zbraněmi. Shodou okolností ve stejné době, kdy se o této otázce jedná, japonský soud v Kjótó 11. prosince dal za pravdu jednomu hibakušovi - tak se označují ti, kteří utrpěli ozáření na základě právě těch dvou svržených pum - tak soud přiznal tomuto člověku náhradu škody, která mu vznikla tím, že vláda neuznala souvislost jeho nemoci právě s ozářením na základě jaderného bombardování Japonska. Tento člověk měl přiznáno 4,7 mil. japonských jenů, tj. asi 1,5 mil. Kč, jako náhradu škody za toto neuznání.
***