(pokračuje Rychetský)
Mohu bez pochybností konstatovat, že navíc jsme zemí, která přijala restituční zákony v takovém rozsahu, v jakém tak neučinila nikdy v dějinách právní civilizace žádná země. Nejsou známy restituce, tedy formou zákonné cesty, v takovémto rozsahu.
Panu Clarkovi jsem říkal, že navíc jsme velmi specifickou zemí, protože jestli se dějiny lidstva dají trochu obrazně nazvat jako dějiny křivd a bezpráví, pak o prostoru střední Evropy to platí mnohonásobně. Snad nebylo války - kromě války o španělské dědictví - která by se nepřehnala přes území České kotliny, a vždy docházelo k tomu, že vítěz bral vše, a vždy docházelo k tomu, že vítěz se jednou stal poraženým a uvažovalo se o tom, zda se mají nebo nemají nějakým způsobem napravovat křivdy, které minulý vítěz a současný poražený způsobil.
Zákon, který dnes má být novelizován, jsem předkládal do federální vlády a musím se vám přiznat - je škoda, že tady není kolega Klaus, který byl ministrem financí v tehdejší federální vládě - že jsem na základě průběhu rozpravy již na půdě vlády navrhl vládě velice zvláštní postup. Položil jsem jí asi 15 otázek a o každé z nich vláda hlasovala.
Příkladmo vám uvedu - otázka č. 1: Restituovat všechny fyzické osoby, nebo i právnické osoby univerzálním zákonem? A hlasovalo se.
Otázka č. 2: Naturální restituce, anebo restituce finanční? A hlasovalo se.
A mimochodem první hlasování dopadlo tak, že Federálnímu shromáždění byl předložen zákon, který nevycházel z principu naturálních restitucí, proti kterému se tehdejší pan federální ministr financí ostře postavil. A dnes nepřítomnému kolegovi Klausovi musím přiznat, že v mnohém měl pravdu, protože kombinace naturálních a finančních restitucí založila v řadě případů nerovný přístup a založila nové formy diskriminace, neboť vlastně šlo o nerovný přístup k subjektům, které mohly být v naprosto stejném postavení. Měly jenom smůlu, že jejich nemovitost se mezitím stala třeba budovou ambasády Spojených států amerických, takže dostaly "velmi cenné akcie" ve výši znaleckého odhadu, zatímco někdo jiný dostal nemovitost, kterou mohl při následujícím růstu cen nemovitostí výrazným způsobem zhodnotit.
Sebekriticky tedy přiznávám, že si myslím, že tehdejší pan ministr financí měl pravdu, když nesouhlasil s naturálními restitucemi a požadoval výlučně finanční.
Takto jsme kladli otázky a takto o nich napřed hlasovala vláda a posléze Federální shromáždění. A Federální shromáždění vyšlo z těchto principů: Zmírňovat škody a bezpráví budeme těm, kteří je utrpěli v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Pominu skutečnost, že některými následnými novelami byla i tato hranice, jak dobře víte, nabourána a že v některých případech šly restituce dokonce před rok 1919 z hlediska rozsahu restituovaného majetku, tj. před první pozemkovou reformou. Taková je politická vůle parlamentu a je samozřejmě nutno ji respektovat.
Politickou vůlí Federálního shromáždění vyjádřenou na počátku roku 1991 bylo, že univerzální koncept restituce mají všechny fyzické osoby, ať již původní vlastníci, anebo osoby, které, pokud původní vlastník zemřel, jsou s ním v daleko širším poměru, než byl jakýkoli výčet dědické posloupnosti v této zemi, tj. i neteře apod., pokud splňují dvě podmínky: podmínku státního občanství a podmínku trvalého pobytu. A zdůrazňuji, že stejně legitimní by bylo rozhodnutí, kdyby tyto podmínky v návrhu zákona nebo v zákoně přijatém Federálním shromážděním prostě nebyly. Ovšem tyto podmínky tehdy federální parlament do zákona zakotvil.
Nechci dlouze hovořit o tom, že Evropský soudní dvůr pro lidská práva ve Štrasburku tento náš zákon přezkoumával, neboť po rozpadu federace obě podmínky zůstaly na rozdíl od České republiky v zákonodárství Slovenské republiky. A Evropský soudní dvůr pro lidská práva ve Štrasburku ke stížnosti nebo žalobě podané jedním krajanem na Slovenskou republiku konstatoval, že obě tyto podmínky jsou legitimní. Ale to teď není podstatné.
Zdůrazňuji, že stejně legitimní by bylo, kdyby tehdy federální parlament odhlasoval, že každá fyzická osoba, bez ohledu na domicil a bez ohledu na státní občanství, má nárok na restituce. Ale federální parlament to neodhlasoval.
A problém, před kterým dnes stojíme a proč vláda dává negativní stanovisko k novele, není projev vůle exkomunikovat, vyřadit z nějakého práva někoho jenom proto, byť je to náš krajan, že není naším občanem, nýbrž je to skutečnost, že vláda si velmi přesně uvědomuje, že přijetím této novely by prostě vznikly naprosto neřešitelné právní situace. Chtěl bych ovšem zdůraznit, že když federální parlament zakotvil nebo ponechal ve vládním návrhu zákona obě tyto podmínky, tak současně, jak je vám jistě známo, přijal novelu zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky a současně všem krajanům umožnil pouhou volbou získat naše státní občanství a ve lhůtě být účastni tohoto zákona. To je třeba nezapomenout.
Toto federální parlament učinil současně. A otevřeli jsme hranice a otevřeli jsme - promiňte mi to, že to řeknu tak nadneseně - náruč svým krajanům. Ale nikdo jim samozřejmě nemůže v žádném případě zazlívat, pokud nevyužili nebo nemohli využít této možnosti.
Problém je v tom, že zákon o mimosoudních rehabilitacích je v podstatě konzumován k dnešnímu dni. Problém je v tom, že restituce, kromě několika dobíhajících sporů podle tohoto zákona, třeba na rozdíl od zákona o zemědělské půdě, kde jak víme, jsou podstatně větší problémy, skončily. Tento zákon je v tomto smyslu už dnes zákon naplněný.
Předloženou novelou by vznikla neřešitelná právní situace, protože konkrétní oprávněná osoba, která by získala oprávnění až dnem účinnosti této novely, žijící tedy někde v zahraničí, by stála před problémem, vůči komu má uplatnit tento svůj nově založený nárok. Zákon říká, že povinnou osobou je osoba, která věc drží. Jinými slovy, vůči státu tento nárok nelze uplatnit, protože stát tyto věci nedrží, stát je již vydal - je mi to velice líto - sestřenici, synovci nebo jinému příbuznému původního vlastníka, který na rozdíl od nové oprávněné osoby zůstal nebo se vrátil a žije zde a byla mu věc vydána. Znamenalo by to, že kdybychom novelu v této podobě přijali, musel by postupovat nový oprávněný subjekt tak, že by nárok uplatňoval podle § 5 tohoto zákona proti tomu svému příbuznému, kterému tento stát věc vydal.
***