(pokračuje Filip)
Víte, málokdy se staráme o to, aby odstraněním starých křivd nevznikla křivda nová. Chci poukázat na záležitost, která je vám jistě velmi dobře známa. Z bývalého československého měnového zlata byla zejména v 70. letech odškodněna řada bývalých československých státních občanů, a to ve 27 státech světa včetně Spojených států amerických a Kanady. Nejrozsáhlejší a v České republice nejznámější odškodnění bylo provedeno po roce 1972 v Rakousku. Takovým typickým příkladem byla například sbírka v zámku Žleby. Jistě je to dobře známo i kolegovi Tollnerovi i kolegovi Karasovi.
Bylo to úsilí onoho manžela vlastničky - protože nikdy nebylo odebráno vlastnictví k movitým věcem - a přední rakouský advokát, který si vzal bývalou paní na zámku ve Žlebech, to dokázal v roce 1971 vysoudit a potom nastalo ono právní vypořádání mezi bývalým Československem a Rakouskou republikou. Tady je tedy otázka, zda zcela jednoznačným stanovením možnosti odškodnění nedojdeme k tomu, že taková quasi oprávněná osoba - a podotýkám, že toto slovo používám jenom z toho důvodu, že kolega Zuna vysvětlil, proč dojde ke kolizi oprávněných osob - nebude odškodněna dvakrát. To je reálně možné a stát by se to velmi snadno mohlo. Tedy Česká republika by jeden nárok uspokojovala dvakrát. Jednou jako stát vůči jinému státu, který si ponechal určitou část jejího majetku po roce 1945, a podruhé ze svého majetku v současné době v rámci České republiky.
Vzhledem k tomu, že tato záležitost mi výrazně vadí, budu na rozdíl od svých kolegů k tomu návrhu vlastně nejměkčí. Navrhuji - i když souhlasím se zamítnutím a považuji koncepci, která je zde provedena, za nedokonalou, myslím si, že je ještě vhodnější u toho návrhu dát procedurální návrh v prvním čtení vrátit navrhovateli k přepracování, protože tato část tam vůbec není zahrnuta a byla by schopna poškodit český stát. Není tedy ani možné vyčíslit, v jakém rozsahu by byl takový uplatněný peníz vlastně k tíži České republiky, respektive bývalého Československa. Jsem přesvědčen, že to je jedna z hlavních právních vad toho návrhu.
Pokud jde o kolizi dvou vlastníků, to je otázka jiná, ta svědčí pro zamítnutí, protože si musíme skutečně rozhodnout, jestli další kolo restitucí, anebo princip privatizace si držet. V tomto ohledu nebudu dál komentovat to, co tady řekl kolega Jičínský.
Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Nyní bych poprosil, zda by mohl převzít řízení schůze kolega Gross.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Hovořit bude místopředseda Ivan Langer. Prosím, pane místopředsedo, můžete hovořit.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, zabýváme se nyní návrhem zákona, který je textem sice krátký, nicméně obsahem nesmírně významný. Jsem si jist, že v této sněmovně nikdo nepochybuje o tom, že komunistický režim se dopustil obrovského množství křivd v průběhu své existence. Křivd, které se podepsaly nejenom na osudech lidí, kteří tehdy žili, ale dokonce i na životech těchto lidí. Křivd, které se dotkly samozřejmě i majetku mnoha lidí.
Stejně tak jsem si jist, že nikdo v této sněmovně nemůže upřít snahu polistopadové reprezentaci pokusit se o nápravu těchto křivd, a sice o zmírnění způsobených křivd. Je třeba konstatovat, že se to podařilo na základě míry shody, ke které dospěli reprezentanti politických stran, kteří svůj mandát k rozhodování v parlamentu měli na základě svobodných a demokratických voleb, reprezentovali tedy vůli svých voličů. Tento návrh zákona - a můžeme spekulovat o tom, zda ona míra, o které jsme hovořili před chvílí, byla dostatečná či nedostatečná, zda jsme mohli udělat více nebo nemohli udělat více - v každém případě tento návrh zákona je příkladem, kdy - omlouvám se možná za ten politický příměr - se setkává srdce s rozumem, kdy na jedné straně srdce volá po nápravě způsobených nespravedlností, na druhé straně rozum se vzpírá, neboť má obavu z toho, že budou způsobeny další nespravedlnosti. Mně osobně je líto, že do okruhu oprávněných osob nebyly zahrnuty osoby, o kterých hovoří tento návrh zákona, nicméně si myslím, že v tuto chvíli je naší povinností upřednostnit onen rozum před srdcem, a to ve jménu zmiňované právní jistoty, ve jménu zabránění dalších křivd a dalších nespravedlností.
Jsem si jist, že když Pavel Tollner hovořil o našich krajanech a o jejich lobbování ve prospěch České republiky a jejího vstupu do Severoatlantické aliance, že tak nečinili proto, že by očekávali získání zpět svého majetku. Myslím si, že tak činili z mnoha jiných důvodů, z důvodů vazeb na svoji původní vlast a z důvodů snahy pomoci své původní vlasti. Myslím, že pochopí, že naší povinností v tuto chvíli je dát průchod onomu rozumu před srdcem, nicméně pochopí, že naše srdce bije pořád i s nimi.
Proto se připojuji k návrhu, který předložil kolega Zuna a který zní: tento návrh zákona v tuto chvíli zamítnout.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji místopředsedovi Langrovi.
Dále se do rozpravy hlásí místopředseda vlády Pavel Rychetský. Prosím, pane místopředsedo, můžete hovořit.
Místopředseda vlády ČR Pavel Rychetský: Vážení pánové předsedající, vážené poslankyně a poslanci, především mi dovolte, abych se omluvil, že jsem se dostavil k projednávání tohoto bodu až uprostřed rozpravy. Je to paradoxní, ale je to proto, že jsem od půl deváté ráno přijímal zvláštního velvyslance vlády Spojených států pana Clarka, který sem přijel právě v záležitosti odčiňování škod holocaustu a v záležitosti občanství a majetkových otázek týkajících se našich bývalých krajanů. Paradoxně tedy dochází k tomu, že teď, když vám chci odůvodnit záporné stanovisko vlády, ve skutečnosti budu opakovat slova, která jsem před hodinou déle než hodinu říkal zvláštnímu velvyslanci panu Clarkovi. A mohu vám říci, aniž bych tím chtěl jakkoliv předjímat vaše rozhodování, že z americké strany byla přijata s pochopením.
Základní problém je problém toho, že je dnes rok 1999. Československo - a Česká republika se považuje za právního nástupce Československa - bylo první zemí ze zemí střední a východní Evropy, které se osvobodily od komunismu, první zemí, která přikročila k soudním a mimosoudním rehabilitacím.
***