(pokračuje Jirousová)
S vypuštěním části věty o oprávněnosti pojištěnců přeregistrovat se do jiné zdravotní pojišťovny v případě vyhlášení nucené správy na jejich pojišťovnu lze souhlasit a předkladatelé to dobře zdůvodňují v důvodové zprávě.
Nová klasifikace tzv. ATC skupin je oproti klasifikaci dle generické složky přehlednější a lepší pro rychlou orientaci. Redukce z 521 skupin na 189 se týká především formy podání. Jsou zde sloučeny léky ve formě tablet, čípků, injekcí apod.
Doporučila jsem svému klubu podpořit tuto novelu, i když není systémovým řešením celé problematiky, jak jsem již v úvodu uvedla. Ale pokud bude opravdu včas předložen věcný záměr zákona o veřejném zdravotním pojištění, bude moci být diskutován souběžně se záměrem zákona o zdravotní péči a zákonem o sociální pomoci ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Z nedostatků, které vidím v předložené novele, se chci zmínit o několika problémech.
- Měla by být v novele zakotvena povinnost lékáren skladovat lék hrazený ze zdravotního pojištění, či musí být vydán lék obdobného složení bez vymáhání finanční úhrady na pacientovi.
- Všeobecná zdravotní pojišťovna, jak je známo, má nejlépe propracovaný informační systém. Bylo by vhodné v zákoně doplnit povinnost zdravotních pojišťoven poskytovat prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví lékové komisi potřebné podklady.
- Obdobně jak je řešena léková otázka, by mělo být postupováno i u prostředků zdravotnické techniky, tedy uplatnit možnost doplatku dražšího než plně hrazeného kvalitního výrobku odpovídajícího současným požadavkům vědy a techniky.
- V indikovaných případech by měl mít ambulantní lékař možnost napsat na recept i jiný lék než uvedený v ATC skupinách pro ambulantní praxi, např. z kategorie H, hrazeného jen nemocnicí. V praxi se stává, že revizní lékař se odmítá o této možnosti s ambulantním lékařem i bavit, a přitom by došlo k úspoře za hospitalizaci, pominu-li pozitivní ovlivnění psychiky pacienta ponechaného doma.
Na závěr bych se chtěla pana ministra zeptat: na čí popud může být revokováno rozhodnutí ministra zdravotnictví, pokud dojde k nesouladu v rozhodnutí ministra a názoru lékové komise či některým oprávněným námitkám z řad lékařské nebo občanské veřejnosti?
Na závěr tedy doporučuji tento zákon postoupit do druhého čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji paní poslankyni a uděluji slovo poslanci Milanu Zunovi.
Poslanec Milan Zuna: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, nebudu opakovat to, co zde bylo již řečeno. Zaměřím se na právní aspekt předloženého návrhu, tak jak je uveden v důvodové zprávě - zvláštní část bod 2.
Přestože chápu a podporuji záměr dosáhnout větší pružnosti při realizaci změn v podmínkách úhrady léčivých přípravků jejich přenesením ze zákona do podzákonné normy, nemohu nepřipomenout, že taková právní úprava zde už v minulosti existovala. Ústavní soud však situaci, kdy práva občanů na konkrétní rozsah hrazení léčivých přípravků upravovala vyhláška č. 426 z roku 1992 Sb., shledal v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Má-li tedy vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR stanovovat indikační omezení, preskripční omezení, nutnost schválení revizním lékařem a způsob úhrady, je třeba zvážit, zda nehrozí stejná interpretace jako u někdejší vyhlášky č. 426/92 Sb., když čl. 31 Listiny základních práv a svobod stanoví, že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, a nikoli tedy vyhláška.
Připojuji se k těm předřečníkům, kteří navrhli zákon zamítnout.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Nyní uděluji slovo poslednímu písemně přihlášenému do obecné rozpravy panu poslanci Miloslavu Výbornému. Další písemné přihlášky nemám.
Poslanec Miloslav Výborný: Pane předsedající, dámy a pánové, také já navrhuji, aby byl předložený návrh novely zákona zamítnut, a pokusím se říci stručně několik důvodů pro tento návrh svědčících.
Pravdou je, že zákon č. 48 z roku 1997 Sb., který nabyl účinnosti 1. dubna 1997, v sobě od počátku nesl jisté nebezpečí, které tam bylo vloženo poslaneckou iniciativou. Tuto iniciativu popsal pan kolega Krása. Už tehdy byla totiž účinnost, platnost tohoto zákona omezena, tehdy do 30. června 1998. Ta pak byla ještě prodlouženo, takže zákon nepochybně platí do 31. prosince letošního roku. To nebývá v zákonech obvyklé, aby dopředu zákonodárce vyjadřoval svou vůli účinnost zákona omezit. To se děje v podstatě jen ve dvou možných případech.
Prvním případem je, že zákonodárce má za to, že se určitá oblast vztahů, které zákon upravuje, uplynutím jisté doby vyčerpá, a že si zákonodárce přeje, aby po uplynutí této doby již zákon se nepoužíval. Případem takového zákona je např. soubor tzv. zákonů lustračních. Ale to nepochybně není tento případ. Tento případ je případem, kdy si zákonodárce omezením platnosti zákona vytváří určitý tlak na exekutivu, aby byla předložená úprava jiná, protože volí mezi větším a menším zlem, protože se domnívá, že předložená úprava zcela nevyhovuje vůli zákonodárného sboru. Ale ví, že je lépe mít nějakou úpravu než žádnou úpravu. Soudím, že to byl právě tento případ, a také bychom se mohli vrátit do tehdejších parlamentních rozprav jak v roce 1997, tak v roce 1998, kde, myslím, bych nalezl potvrzující slova pro toto své tvrzení.
A já se tedy táži, je-li to tento případ, vzdáme se jako Poslanecká sněmovna tohoto tlaku na vládu, aby dříve byl předložen lepší zákon, nebo nevzdáme? Vláda nám navrhuje, abychom se toho vzdali. Jakkoliv poslanci této vlády v minulosti tvrdili, že je velmi důležité tento tlak mít. A já si myslím, že když už onen tlak byl do zákona vtělen - a dokonce dvakrát - že se vzdávat nemáme. Já souhlasím s panem místopředsedou vlády Špidlou, že kdyby náhle nastalo právní vakuum a tento zákon pozbyl účinnosti, nebyl tu žádný zákon, že nastane právní chaos. V tom má určitě pravdu. Ale o důvod více, aby tomu tlaku vláda vyhověla a včas předložila lepší právní úpravu.
Potud argumenty, které jsou trochu historické, protože se vracejí také k těm důvodům, pro které vlastně byla účinnost zákona omezena. Ale druhé argumenty jsou také vlastně politické. Buď je totiž zákon o veřejném zdravotním pojištění dobrý a správný, a pak platí, že by neměla být jeho účinnost a platnost omezována, ale pak není důvod připravovat v legislativním plánu vlády nějaké změny, anebo je to zákon špatný. Pak je ale důvod, aby co nejdříve zde byla nová právní úprava.
Říkám-li co nejdříve, tak musím reagovat na slova pana ministra zdravotnictví i vicepremiéra o tom, že se intenzivně pracuje na nové právní úpravě. Já o intenzitě těch prací, podotýkám, nepochybuji. Ale vycházím-li z usnesení vlády č. 632 z 30. září letošního roku, kterým byl schválen plán legislativních prací, tak se v něm dočtu, že skutečně věcný záměr nového zákona o veřejném zdravotním pojištění se předpokládá předložit vládě v květnu t. r., nicméně paragrafované znění tohoto zákona předpokládá vláda ve svém výhledu legislativních prací předložit do vlády v lednu roku příštího s předpokladem nabytí účinnosti nového zákona v lednu roku 2001. A je-li současná právní úprava špatná, tak se táži, proč tak dlouho.
***