Poslanec Jiří Payne: Děkuji, paní místopředsedkyně. Vážená sněmovno, vážená vládo, přečtením tohoto zákona dospějeme ke zřetelnému názoru, že zákon je výsledkem poměrně jednostranného zaměření vlády na řešení jednoho problému, aniž by se vláda zabývala obecně zájmy České republiky v oblasti státního občanství, případně pokusu vyřešit problémy, které jsou s občanstvím spojeny.
Možná že to není náhodou, protože ve vládě máme dva ministry, kteří jsou v poddanském feudálním vztahu k monarchům jiných zemí. Možná se to také projevilo na práci vlády.
V zásadě stojíme znovu před otázkou, zda chceme razit koncept jednoho, nebo dvojího občanství. Je to problém, se kterým se potýká řada zemí a vláda - byť formou návrhu zákona, o kterém tvrdí, že je restituční - zpochybňuje zásadu jednoho a jediného občanství České republiky.
Dovolte mi, abych konstatoval, že v této věci se zpravidla - není to zcela stoprocentní - protestantské země na severu Evropy kloní k principu jednoho občanství, v zásadě s protestantským odůvodněním, že křesťan má být poslušen své vrchnosti, ale pouze jedné. Jižní katolické země velmi často akceptují princip dvojího občanství, vycházející ze zásady, že je-li katolík občanem božího království, tak na pozemských královstvích nesejde.
Myslím, že Česká republika má obě tradice. Český protestantismus sehrál významnou roli a rovněž česká katolická tradice je nespornou součástí našich dějin, a to součástí velmi významnou. Myslím, že o této věci musíme vést debatu.
Problém je, že vláda si nepoložila otázku "chceme odstranit křivdy minulého režimu, ke kterým došlo v oblasti občanství?", vláda si položila otázku, jak se zavděčit jedné skupině bývalých občanů československé federace. Dovolte mi, abych to dokumentoval na některých příkladech.
Minulý režim - ano, to je všeobecně známo, protože ti lidé se dovedou ozvat - přinutil část občanů Československa k tomu, aby odešli do exilu nebo do emigrace. To je pravda, ale minulý režim ještě ošklivějšími prostředky přinutil obrovskou část občanů jiných zemí, aby se vzdali svého občanství a přijali československé občanství. Tito lidé by dnes po mezinárodním uvolnění teoreticky mohli podle analogických předpisů, které třeba platí i v Americe, žádat o americké občanství, ale bohužel koncepce jednoho občanství jim to zakazuje, protože by v tom okamžiku přišli o české občanství. Tady já tvrdím, že vláda vychází vstříc lidem, kteří v tomto okamžiku nejsou občany České republiky, ale na druhé straně neřeší problém těch, kteří přišli o občanství ať už americké, australské, německé, rakouské nebo jiné v důsledku praktik totalitního režimu. Já si myslím, že je to nespravedlivé a že návrh nesplňuje to obecné, co by každý návrh měl sledovat. Řeší jenom jeden dílčí problém, neodpovídá na otázky, které bychom potřebovali zodpovědět a myslím si, že to je vážná vada tohoto návrhu zákona.
Mám dojem, že bez zodpovězení těchto otázek těžko můžeme dále pokračovat v projednávání tohoto zákona.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Paynovi. Ptám se, zda se dále někdo hlásí do obecné rozpravy k tomuto návrhu. Hlásí se pan poslanec Zuna, kterému uděluji slovo.
Poslanec Milan Zuna: Paní předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, vzhledem k tomu, že předložený návrh není právně čistý, přikláním se k tomu, aby byl vrácen k dopracování.
Jinak můj osobní názor je takový, že bych měl mít občanství té země, kde trvale žiji a kde platím daně. Já jsem pro to, aby občanství bylo jedno.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Zunovi. Uděluji slovo panu poslanci Zahradilovi.
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji, paní předsedající. Kolegyně a kolegové, já bych si dovolil zmínit se ještě o jednom aspektu argumentace, kterou jsme slyšeli od předkladatele a které - musím se přiznat - ne zcela dobře rozumím.
Já mám za to, že základní argumenty proti tomuto návrhu zde byly řečeny. Zaznělo zde mnoho argumentů o exkluzivitě státního občanství, o správnosti principu jednoho státního občanství, nicméně všichni víme, že dvojí státní občanství je realitou. Bylo zde řečeno, že dva nositelé dvojího státního občanství sedí ve vládě České republiky. Další nositel dvojího státního občanství je předsedou jednoho z parlamentních klubů Poslanecké sněmovny. Nicméně mám za to, že toto dvojí občanství vždycky vznikalo jako jakýsi koprodukt probíhajícího procesu, že nebylo záměrně institucionalizováno. Toto je jakýsi pokus o jeho institucionalizaci z důvodů, které mohu částečně považovat za ušlechtilé, částečně za velmi diskutabilní, ale domnívám se stejně jako předřečníci, že tím se problémy, které zde byly nastoleny, neřeší.
Chtěl bych především vaším prostřednictvím, paní předsedající, položit otázku navrhovateli, jak se srovnává argumentace, kterou použil, s onou naturalizační úmluvou. Zde se hovoří mnoho o tom, že jde o nápravu křivd, které byly spáchány komunistickým režimem, a že se to dotkne velké skupiny bývalých československých státních občanů, kteří ztratili občanství různými způsoby. Např. jim bylo odňato, přišli o ně soudním rozsudkem, byli donuceni se ho vzdát. Potom se zde ale také argumentuje naturalizační dohodou z roku 1928 mezi bývalým Československem a USA, která skutečně zakládala exkluzivitu státního občanství, zakládala možnost mít pouze jedno státní občanství jedné z těchto zemí. Já si tedy troufám tvrdit, že tato naturalizační smlouva nebyla žádným produktem totalitního režimu nebo komunistického režimu. Byla uzavřena za demokratického Masarykova Československa v roce 1928 a platila až do roku 1997. Nerozumím zcela tomu, proč po uplynutí platnosti - nebo po vypršení platnosti - této úmluvy by retroaktivně mělo docházet k navracení státního občanství České republiky, resp. k udělování státního občanství České republiky těm občanům, kteří pozbyli státní občanství na základě této legální a demokratické - nikoliv totalitní - úmluvy, která nebyla vynucena žádným totalitním režimem, žádným komunistickým režimem, ale byla v platnosti a byla uzavřena dvěma demokratickými státy před druhou světovou válkou a byla v platnosti až do roku 1997.
Docela rád bych slyšel odpověď na tuto otázku. Jinak věřím navrhovateli, že důvody, které zde uváděl pro zpracování tohoto návrhu, jsou pravdivé. Chci doufat, že hlavním důvodem pro zpracování tohoto návrhu nebylo přenocování paní Jiřiny Fuksové ve spacím pytli před Úřadem vlády, i když osobně se přiznám, že kdybych se do takové situace dostal, nevím, jak bych reagoval a jakým způsobem bych ji řešil.
Mám pocit, že návrh má mnoho nedokonalostí jak ve svém legislativním zpracování, tak ve svém věcném zdůvodnění. Takto se problémy řešit nedají.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Zahradilovi. Vzhledem k tomu, že o to požádal, upozorňuji pana navrhovatele na to, že na něj byla vznesena otázka, na kterou může ve svém závěru odpovědět.
Ptám se, zda se někdo dále hlásí do obecné rozpravy. Není tomu tak. Končím obecnou rozpravu k tomuto bodu a uděluji slovo navrhovateli k závěrečnému slovu. Poté poprosím pana zpravodaje.
***