(pokračuje Parkanová)
Mohu jmenovat jenom namátkou. Neúplné rodiny, vysoká potratovost, odmítání odpovědnosti vůči dětem i starým lidem, zvyšující se zločinnost mladistvých, závislost na drogách a mnohé další. Jistě můžete namítnout, že tyto jevy mají i jiné příčiny, než je postupný rozklad rodiny. To však nic nemění na tom, že novodobý rozklad rodiny je jeden ze základních předpokladů tohoto vývoje. Na počátku oslabování rodiny stojí teorie, že lidská pouta manželství a rodičovství jsou produkty stále se proměňujících sociálních a ekonomických modelů. Pod tímto zorným úhlem postupně převládl v moderní společnosti takový pohled na manželství, který říká, že se vlastně jedná o smlouvu, a předkladatelé tohoto návrhu zákona uvažují podobně. Manžel uzavírá smlouvu s manželkou a oba uzavírají smlouvu se státem.
Smluvní pohled na manželství je lákavým výplodem právního pozitivizmu při výkladu velmi složitých a právně těžko postižitelných a vymezitelných společenských jevů. Potíž tohoto výkladu je ale v tom, že pokud je manželství smlouvou, pak porušení této smlouvy z jedné strany nutně znamená příčinu k vypovězení smlouvy i ze strany druhé. Jakmile má jedna strana důvod se domnívat, že strana druhá přestala plnit své závazky, cítí se být oprávněna přestat plnit své. Jinými slovy myšlenka manželství jako smlouvy znamená, že má práva a mé závazky jsou podmíněny tím, že druhá strana plní své závazky. Právě smluvní pojetí manželství vedlo postupně k jeho oslabení, které je často falešně vykládáno jako změna funkce a významu rodiny v moderní společnosti. Různé progresivní teorie začaly manželství vydávat pouze za jeden z možných způsobů života s tím, že rozvod je vlastně součástí normálního rodinného cyklu a že není selháním.
Alternativní způsoby soužití, jako je život na hromádce, život ve skupině či život s partnerem stejného pohlaví, začaly být vykládány jako rovnocenné způsoby při dosahování individuálních cílů. K těmto sociálně inženýrským pohledům na rodinu se přidává i rovnostářský pohled na muže a ženu, který ze správné premisy, že jsou si oba rovni, usuzuje, že jsou stejní, že jsou zaměnitelní, že se vlastně jedná o psychicky a snad dokonce i fyzicky identická stvoření, u nichž lze případné rozdíly vysvětlit pouze rozdílnou výchovou nebo prostředím.
Po všech experimentech s manželstvím a rodinou je čím dál jasnější, že se jedná o nejdůležitější instituci společnosti, instituci, kterou nelze jednoduše přizpůsobovat a měnit v závislosti na požadavcích doby. Není jen jednou z několika možností způsobu života. To není aréna, kde se vyjednává o právech, to není řetězec úvah nad náklady a výnosy. Je to veřejný závazek, který je vyvolán vzájemnou láskou, ale je to závazek i tam, kde láska chybí. Manželství tedy není smlouva v právním ani obchodním smyslu. Je to status či stav, kterým na sebe beru určité povinnosti, a ty povinnosti jsou absolutní, zcela bez ohledu na to, jak si počíná můj partner.
Pokud máme rozhodnout otázku, zda postavit z hlediska státu na stejnou úroveň manželství muže a ženy i soužití dvou lidí stejného pohlaví, a upozorňuji, že z hlediska zákonů je zcela lhostejné, zda spolu provozují sex či nikoliv, tak nejde o problém tolerance nebo netolerance k homosexuálům, jak se nám mnozí pokoušejí podsouvat. Naše dilema je ve skutečnosti primárně v tom, zda přijmeme onen předpoklad, že manželství je smlouvou dvou rovnostářsky pojatých lidí, kteří sledují výhradně své vlastní cíle a zájmy, nebo naopak svazkem lidí, kteří potenciálně mohou vytvořit rodinu, kde minulost tvoří prarodiče, přítomnost manželé a budoucnost jejich děti, a mohou tak učinit svůj národ a lidstvo nesmrtelným.
Každý rozumný stát respektuje a ctí legitimní cíle a zájmy všech svých občanů, ale podporu a preferenční zacházení slibuje pouze těm, jejichž cíle jsou i v jeho bezprostředním -a v tomto případě lze říci - i životním zájmu. A to homosexuální svazek není.
Kromě toho, že předkladatelé zákona vycházejí z mylných východisek, mýlí se i v řadě dílčích tvrzení. Dovolte mi zmínit alespoň některé. Registrace homosexuálního partnerství má přinést větší stabilitu vztahů, a tím údajně omezit šíření nemocí spojených s promiskuitou mezi homosexuály. To je ovšem velmi málo pravděpodobné. Věrnost je totiž založena na zcela jiných hodnotách, než je úřední papír, a platí to pro všechny bez rozdílu. To, co oficiální svazek může omezit, a je to možné jak u homosexuálů, tak u heterosexuálů, není samotná promiskuita, ale rozpad vztahu dvou lidí v jejím důsledku. Tím sice úředně posvěcený svazek přispívá ke stabilizaci partnerských vztahů, nikoliv však bezprostředně k omezení promiskuity samotné.
U heterosexuálního manželství je stabilita vztahu velmi důležitá pro výchovu dětí, a proto na ní existuje společenský zájem, který je velmi výrazný. Z toho důvodu budou vždy více komplikovány rozvody u párů, které mají děti. Prakticky tak můžeme vidět, že stabilita partnerských vztahů není hodnotou sama o sobě, ale pouze tam, kde na ni existuje veřejný zájem. V případě homosexuálních svazků je výhradně věcí svobodné volby dvou lidí stejného pohlaví, zda budou žít spolu, budou si věrní nebo nevěrní, jestli se rozejdou nebo nerozejdou. Z hlediska společnosti neexistuje důvod k tomu, aby usilovala finančními nebo mocenskými stimuly o dlouhodobou stabilitu jejich vztahu a ochraňovala ho před rozpadem ve speciální instituci jen proto, že se v jistý okamžik měli rádi. Takový vztah je soukromou věcí zúčastněných, a pokud pro ně stát může něco udělat, pak je to pouze to, že v maximální míře přispěje ke zjednodušení a odmítnutí kritizování jejich vztahu ke třetím osobám včetně státu. Nepochybuji o tom, že chtějí-li dva lidé nezávisle na své sexuální orientaci na sebe hledět jako na osoby vzájemně blízké, stát jim v tom může a má vyjít maximálně vstříc.
V důvodové zprávě předkladatelé také tvrdí, že přijetí zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví neovlivní negativně sňatečnost při vytváření tradiční rodiny. Jsou hluboce přesvědčena, že i v tom se mýlí. Právě přijetím tohoto zákona bude totiž tradiční forma soužití degradována na smluvní svazek, vedle kterého existují i jiné smluvní svazky. tím znovu dojde k relativizaci a oslabení rodiny i u těch, kteří po homosexuálním sňatku netouží. Vše, co na straně společenského statusu získáme pro homosexuální páry, ztratíme u tradičního manželství a rodiny. Namísto abychom rodinu chránili a hledali další možnosti pro její posílení, připravujeme zde její další degradaci. V situaci, ve které se dnes rodina nachází, to může mít velmi negativní následky. To není obava z toho, co by se mohlo stát, to je obava z toho, co se už děje a co v případě přijetí tohoto zákona se bude dít ještě s větší intenzitou.
Dámy a pánové, žádný slušný člověk nemůže projevovat pohrdání, netoleranci a podobně zavrženíhodné postoje vůči někomu jen pro jeho sexuální orientaci. Ta totiž sama o sobě není hodnotou. Každý člověk je velmi složitou bytostí, která má právo na úctu a rovné postavení s ostatními. Ten, kdo to nectí a nechová se k jiným s tolerancí, zaslouží opovržení a stát má povinnost na něm adekvátní přístup vynucovat.
Právě projednávaný návrh zákona však problém netolerance ani diskriminace homosexuálů v mezilidských vtazích neřeší a naopak nové problémy, o kterých jsem hovořila, přináší. Proto navrhuji jeho zamítnutí. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Parkanové. Nyní bude hovořit pan poslanec Kvapil, připraví se pan poslanec Karas.
***