(pokračuje Výborný)
Ke škodě věci parlament nepostupoval v minulosti shodným způsobem při rozhodování o tom, zda a jakou formou přizná mezinárodní smlouvě charakter smlouvy o lidských právech. V některých případech tak učinil způsobem, který je podle mého názoru jediný správný a bezpochybný, že totiž přímo ve svém usnesení konstatoval, že předmětnou smlouvu schvaluje podle čl. 39 odst. 4 ústavy. Tím dal parlament jasně najevo, že považuje předložený dokument za smlouvu podle čl. 10 ústavy.
V jiných případech postupoval parlament tím způsobem, že na výzvu řídícího schůze bylo změněno kvorum pro hlasování a bylo hlasováno podle čl. 39 odst. 4, aniž by se to objevilo kdekoli jinde než ve stenozáznamu o průběhu schůze. To je způsob dle mého názoru velmi nešťastný, velmi špatný a nehodný následování. To z toho důvodu, že přece jen onen dopad je velmi závažný.
Jinými slovy: Doporučuji velmi důtklivě, aby výbor, popř. výbory, jimž bude tato charta přikázána - a věřím, že dojde k tomuto přikázání - k projednání, pečlivě zvažovaly, zda předložená charta, předložené dokumenty mají charakter smluv podle čl. 10 ústavy, a aby nám tyto výbory navrhly další postup.
Jsem přesvědčen, že bychom museli v navrhovaném usnesení vlády učinit úpravy v tom smyslu, že schvalujeme tuto smlouvu podle čl. 39 odst. 4 ústavy, kdybychom o ní chtěli říci, že má charakter smlouvy podle čl. 10. Já si to nemyslím, já to nechci, a proto konstatuji, že nedojde-li ke změně navrhovaného vládního usnesení v této části - v jiných částech může - že schválíme Evropskou sociální chartu, Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě a Protokol pozměňující Evropskou sociální chartu jako běžnou prostou mezinárodní smlouvu, se všemi důsledky, které to má pro další vývoj našeho právního řádu.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Miloslavu Výbornému. Nyní bude hovořit pan poslanec Marek Benda. Připraví se pan poslanec Zdeněk Škromach. Prosím, pane poslanče, ujměte se slova.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové. Již mnoho tady zaznělo k formálním aspektům Evropské sociální charty a já nebudu prodlužovat argumentaci na téma, že tato Evropská sociální charta nemá být smlouvou podle čl. 10 ústavy. Ale pokládám za nezbytné zamyslet se trochu přímo nad zněním charty a nad tím, jestli ho Česká republika vůbec má v této podobě přijímat a jestli je to rozumné a správné.
V předkládacím protokolu, který nám vláda k tomu zaslala, se říká, že ČR se zavazuje, že bude sledovat cíle uvedené v části I charty. Tam jsou nepochybně některé věci, které jsou velmi rozumné, velmi smysluplné a není důvod proti nim protestovat.
Na druhou stranu si myslím, že jsou tam některé teze evropských socialistů, zejména ze začátku 60. let, které jsou zcela mimo logiku veškerého vývoje ČR a které musí být zásadním způsobem odmítnuty.
Podíváte-li se na bod 4 právě této části I, tak bod 4 říká: Všichni pracovníci mají právo na spravedlivou odměnu, která zajistí jim a jejich rodinám slušnou životní úroveň. To je přece základní teze, nesmyslná teze socialistů, která nesmí být pravdivá už proto, že je vnitřně rozporná. Co je spravedlivá odměna? Spravedlivá odměna je odměna za to, co jsem odpracoval. Ale to, co jsem odpracoval, nemusí ještě mně a mé rodině zajišťovat slušnou životní úroveň. To je přece vnitřně hluboce chybné a špatné a je to představa, proti které bychom se snad měli pokoušet protestovat. Spravedlivá odměna je věc nepochybně správná, placení na úrovni toho, které zajistí mně a mé rodině slušnou životní úroveň, je věc naopak velmi nesprávná a velmi nemravná, protože ruší rozdíly mezi kvalitou práce.
Další bod, který myslím má být tímto způsobem kritizován, je bod 13: Každý, kdo nemá dostatečné prostředky, má právo na sociální a zdravotní pomoc.
Nepochybně jsme o této věci ve sněmovně již mnohokrát diskutovali, mnohokrát jsme se bavili, v jakém rozsahu má být sociální a zdravotní pomoc, ale nevěřím tomu, že je tady vůbec někdo, kdo by tvrdil, že to má být každý, kdo nemá dostatečné prostředky. Vždy jsme tady hájili tezi, že to má být ten, kdo bez vlastní viny se ocitl v takové situaci, nikoli ten, kdo své prostředky prohýřil, propil, případně se zadlužil způsobem, že o tyto prostředky přišel a pak přijde žádat o sociální a zdravotní pomoc.
Myslím si, že toto je hluboce nespravedlivé a nemravné, protože to právě vede ke zbytečnému hazardu a zbytečnému nakládání se svými prostředky zcela nezodpovědným způsobem, protože se vytváří jistá představa, že stát - a co to znamená stát, to jsou daňoví poplatníci - to vždycky nakonec nějakým způsobem musí zasanovat.
To jsou myslím výhrady, které je dobré si uvědomit k části I.
A nyní, když bych prošel jednotlivé články, kdy souhlasím, že některé jsou nepochybně rozumné a bylo by rozumné je přijímat, i tam jsou některé socialistické teze, které podle mého názoru bychom neměli následovat, a pevně doufám, že i Evropa je začne brzo opouštět.
Podíváme-li se na čl. 1 - právo na práci - tak kromě tohoto strašlivého názvu, který je jakoby zkrácením původního bodu první části, se kterým lze nepochybně souhlasit, tak právo na práci je vynález práva, který jsem doufal, že se už do právního řádu České republiky nikdy vracet nebude.
Ale bod 1 přijmout jako jeden z jejích prvořadých cílů a odpovědnosti dosažení a udržení co nejvyšší a nejstabilnější úrovně zaměstnanosti s cílem dosažení plné zaměstnanosti, to je přece naprosto chybná teze, a dokonce teze, která musí ve svých důsledcích ostře útočit na tržní hospodářství jako takové.
Pan místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí připouštěl, že pokud jde o pozdější výklady, dosažením plné zaměstnanosti rozumí, že ty, kteří nechtějí být zaměstnáni, nebudeme nutit do práce. To bych pokládal ještě za docela rozumné. Ale základ vůbec fungování tržních mechanismů je právě v tom, že existuje nějaká volná pracovní síla, která může být využívána v těch oblastech, kde je v tu chvíli zapotřebí.
Cíl dosažení plné zaměstnanosti je opět cíl, který do Evropy vnesly komunistické státy. Mne mrzí, že se jim Evropa přizpůsobila, ale myslím si, že je chybné, aby ČR tuto tezi přijímala.
Další bod, který bych chtěl zmínit opět jako typický, spíše jazykový nonsens, je článek 11 - právo na ochranu zdraví. Bodem 1, který ČR chce také ratifikovat, je odstranění příčin nemocí v co nejvyšší možné míře.
Nerozumím tomu, co tento bod chce říci, ale měli-li bychom to myslet opravdu vážně, tak pak to přece znamená nejenom bojovat proti onemocněním, která jsou zmíněna v bodu 3, epidemické, endemické a jiné nemoci, tam bych tomu rozuměl, ale odstranění příčin nemocí je např. nepochybně veškerý zákaz automobilů, budu-li to brát důsledně, je např. nepochybně veškerý zákaz stresu a přetěžování, protože to je také nepochybně příčinou nemoci, atd., atd. Je to opět jakoby zbožné přání, které si někteří vynutili do mezinárodní smlouvy a které podle mého názoru musí být odmítnuto, protože zásadním způsobem se snaží útočit právě na lidskou svobodu.
***