(pokračuje Parkanová)
První přístup bychom mohli označit za čistě legalistický. Vychází z předpokladu, že cokoliv se děje na mezinárodně uznaném území srbského státu, je výlučně jeho vlastní věcí, do které nemůže nikdo zasahovat nad rámec stanovenými rezolucemi OSN. Tento přístup byl až doposud v mezinárodních vztazích pokládán za nanejvýš užitečný a praktický, a to i přesto, že pod jeho záštitou proběhla nejedna hrůzná genocida. Pro jeho zastánce vždy byla práva státu a jejich vládců takřka vším, zatímco utrpení jejich obětí prakticky ničím. Nemá smysl si zastírat, že svoji roli zde nehraje jenom právní purismus, ale i určitý alibismus, cynismus či osobní sympatie nebo antipatie.
Ten druhý pohled nehledá řešení konfliktu z hlediska legality, ale mnohem spíše z pozice lidských práv a spravedlnosti. Je tedy přístupem morálním či hodnotovým. Nad stát a jeho momentální vládce klade právo na život. Poprvé v moderní historii se tento princip prosadil po druhé světové válce, kdy Mezinárodní soudní tribunál v Norimberku soudil nejen válečné zločiny, ale i zločiny proti lidskosti spáchané na vlastních občanech. Díky nástupu studené války však byl tento princip opuštěn a v plné míře se znovu prosazuje až právě teď v kosovské krizi.
Cílem leteckých útoků od počátku bylo zabránit etnickým čistkám a donutit Srby přijmout dohodu z Rambouillet. Považuji za zcela legitimní pochybovat o tom, zda se tyto cíle daří naplňovat. Podstatné pro mne ale je, že se o to někdo alespoň pokusil. V každém případě je o mnohem lepší než sedět se založenýma rukama a vzývat diplomacii a dobrou vůli tam, kde k nimi chybí jakýkoliv předpoklad.
Proto podporuji postup NATO a doufám, že posune dosavadní chápání mezinárodního práva. Proto také nesdílím naivní pacifismus, který odmítá vzít na vědomí skutečnost, že míru lze někdy dosáhnout bohužel pouze válkou. Mnozí odpůrci zásahu NATO v Jugoslávii opakovaně zdůrazňují, že nesouhlas s oficiálními stanovisky NATO, ale i Evropské unie je jakýmsi měřítkem nezávislého postoje a obrany národních zájmů ze strany českých politiků vůči těmto institucím. Smyslem zaujímání určitých postojů přece ale není vymezování se proti něčemu za každou cenu či testování práva na nesouhlas. Naše postoje vypovídají především o našem vlastním výkladu základních pojmů a hodnot.
Nepřekvapuje mě, když nemůžeme nalézt společnou řeč s komunisty, když nedokážeme najít společné pojmenování věcí s různými panslavistickými kroužky či jugoslávským velvyslanectvím nebo ruskou dumou. Naše členství v NATO má pro mě i ten smysl, aby nás ochránilo právě před těmito lidmi a těmito státy "jiného ražení".
Jsem ale velmi zneklidněna tím, že stejné nebo podobné postoje zaujímají i mnozí vrcholní představitelé tohoto státu. NATO skutečně není Varšavskou smlouvou. Opravdu zde všichni nemusí mít jeden shora posvěcený názor. Ten hlavní rozdíl je ale především v tom, že vstup do NATO byl a je dobrovolný. Nebyla to Severoatlantická aliance, kdo nám nařídil stát se jejím členem a vyznávat její hodnoty. Rozhodli jsme se sami a dobrovolně. Byla to naše politická reprezentace, byl to tento parlament, který to velkou většinou hlasů schválil. Nyní se zdá, že ne všichni učinili toto rozhodnutí po zralé úvaze. Zřejmě jim nedošlo, že vstupovat do nějakého spolku jen proto, aby s ním mohli nesouhlasit, nemá žádný rozumný smysl. A zřejmě jim také nedošlo, jak rychle po vstupu budou vystaveni zkoušce loajality k hodnotám, které ve skutečnosti zřejmě nesdílejí.
Severoatlantická aliance se dnes ocitla v jednom z nejvýznamnějších okamžiků své historie. Jestliže kosovská operace skončí neúspěchem, jehož příčinou mohou být právě i vnitřní nejednota a rozpory, na dlouhá léta to oslabí její prestiž a vliv ve světě. Myslím, že před hlasováním o návrzích usnesení, která zde budou předložena, by si to měli uvědomit všichni, kteří to s naším vstupem do NATO mysleli alespoň trochu vážně.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Vlastě Parkanové. Omlouvám se panu poslanci Holáňovi, ale vidím faktickou pana poslance Vymětala. Hovoří pan poslanec Karel Vymětal.
Poslanec Karel Vymětal: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, vzhledem k závažnosti projednávaného vládního návrhu považuji za naprostou nehoráznost, že ho projednáváme za neúčasti vlády České republiky. Z toho důvodu navrhuji, aby bylo projednávání přerušeno do doby, než se dostaví vláda České republiky. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. Rozumím vašemu návrhu jako procedurálnímu návrhu, o kterém se hlasuje bez rozpravy. Toto hlasování za malou chvíli zahájím.
Návrh, o kterém za malou chvíli rozhodneme - já vás v tuto chvíli všechny odhlašuji - je návrh na to, aby Poslanecká sněmovna přerušila toto jednání do doby, než se dostaví vláda České republiky.
O tomto návrhu rozhodneme v hlasování pořadové číslo 4, které jsem v tuto chvíli zahájil. Ptám se, kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo je proti tomuto návrhu?
Tento návrh nebyl schválen, když se pro něj vyslovilo 32, proti bylo 87.
Pokračujeme v rozpravě. V tuto chvíli bude hovořit pan poslanec Vilém Holáň. Připraví se pan poslanec Jiří Payne.
Jenom ještě poprosím o okamžik strpení, protože mám pocit, že je zde příliš vysoká hladina zvuku. Situace se zlepšila, pane poslanče, můžete hovořit.
Poslanec Vilém Holáň: Vážené kolegyně a vážení kolegové, budu podporovat stejně jako můj klub vládní návrh na vyslání 6. polní nemocnice ve prospěch aliančních sil v souvislosti s řešením konfliktu v Kosovu. Svůj postoj zdůvodňuji takto.
Etnické čištění Kosova realizované srbskou armádou...
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Pane poslanče, já vás přesto přeruším. Je mi to líto, ale skutečně v tomto stavu se jednat nedá. Prosím všechny, kteří musí něco vyřizovat, aby tak činili potichu nebo mimo prostory této síně. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Vilém Holáň: …realizované srbskou armádou, policií a paramilitárními jednotkami je výrazem genocidy a poskytuje mezinárodnímu společenství úděsnou scénu. Zastavení bombardování závisí výhradně na změně přístupu prezidenta Miloševiče. Jeho tvrdošíjná politika odmítající všechny kompromisy učinila intervenci NATO nevyhnutelnou. Ani nedávno Bělehradem navržené jednostranné příměří, jasně nedostačující, by nás nemělo mást. Příměří bez perspektivy trvalého míru není dobrým příměřím.
Mezinárodní společenství nemůže dovolit, aby muži, ženy a dokonce i děti byli vyháněni, mučeni a vražděni uprostřed Evropy pro jejich etnickou příslušnost. Případné nasazení pozemních vojsk, bude-li o něm rozhodnuto, musí nejprve zajistit bezpečnost uprchlíků a jejich návrat domů. Během posledních dnů jsme svědky bezprecedentní humanitární katastrofy. Evropské společenství musí učinit rychlé kroky, aby byla zajištěna pomoc uprchlíkům, tedy efektivní pomoc. Pro Evropu je pomoc tomuto regionu prioritou, pomoc cílená tak, aby se uprchlíci mohli vrátit domů co nejrychleji. Naše pomoc musí být orientována zejména do sousedních států, Albánie a Makedonie. Vyslání naší nemocnice je příkladem takovéto pomoci.
Ale jak dál. Je zapotřebí určitě, aby Evropa vyvinula iniciativu ihned, jakmile to podmínky dovolí, a navrhnout něco jako plán stability a rekonstrukce pro Balkán k řešení krátkodobých problémů a základní stabilizace i dlouhodobých programů rekonstrukce a včlenění Balkánu do širší Evropy. Ukrutnosti v Kosovu dávají jasný obraz o tom, jak mír a svoboda jsou stále křehkou záležitostí, zejména vně Evropské unie, a proto je zapotřebí podporovat integrační proces.
Současná krize také ukazuje potřebnost společné evropské bezpečnosti a zahraniční politiky schopné zavčas a účinně jednat.
***