(pokračuje Kavan)
Mezinárodní právo není hierarchicky strukturováno, třebaže Charta OSN v roce 1945 zřejmě považovala zákaz použití síly za vrcholnou hodnotu tehdejšího pojetí mezinárodní spravedlnosti, vývoj praxe států v posledních padesáti letech emancipoval postavení ochrany lidských práv.
V současném mezinárodním právu nelze prokázat vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi těmito zásadami. Podle převládajícího odborného mínění je v souladu s mezinárodním právem použití síly regionálních organizací, pokud k tomu dostaly výslovný mandát Rady bezpečnosti. Rezoluce Rady bezpečnosti 1199 z loňského roku konstatuje, že aktuální situace v Kosovu vytváří ohrožení míru a bezpečnosti v oblasti, což je základním předpokladem pro kolektivní akci podle Hlavy VII Charty. Materiální předpoklad pro zásah tedy sama Rada bezpečnosti konstatovala. Pokud jde o formální předpoklad, to mají samozřejmě páni poslanci pravdu.
Charta OSN uděluje Radě bezpečnosti nikoli výlučnou odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, nýbrž pouze odpovědnost primární. Toto adjektivum "primary" ponechává prostor i pro odchylky, zejména v případech, kdy rozhodovací činnost Rady bezpečnosti paralizuje uplatnění práva veta některou z velmocí. Tímto rozšiřujícím způsobem ostatně interpretovali chartu na počátku 50. let všechny demokratické velmoci v době, kdy Sovětský svaz nedocházel do Rady bezpečnosti a tvrdil, že jeho nepřítomnost znemožňuje rozhodování Rady bezpečnosti. Rada bezpečnosti by měla sama konstatovat, že spojenci svým zásahem porušili mezinárodní právo a Chartu OSN. K tomu ovšem, jak všichni víme, nedošlo. Naopak 26. března dvanácti hlasy z patnácti Rada bezpečnosti odmítla návrh rezoluce, podle něhož měl být zásah spojenců označen za "ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti". Proti návrhu hlasovaly kromě šesti členů aliance i dva státy africké, dva latinskoamerické a dva asijské.
Zásah spojenců je na hraně legality v mezinárodním právu a lze ho považovat za precedent případného utváření nové obyčejové normy, která interpretuje ustanovení o mandátu Rady bezpečnosti méně restriktivně, než tomu bylo dosud. Takový vývoj mezinárodního práva je legitimní a v žádném případě nikoli výjimečný. Stejným způsobem státy postupovaly při interpretaci ustanovení čl. 27 odst. 3 o hlasování v Radě bezpečnosti.
Uvedený vývoj odráží změny v chápání mezinárodní spravedlnosti na konci tohoto století. Státy pociťují ve svém právním vědomí, že je nepřípustné, aby jim politická neprůchodnost rozhodovacích mechanismů v Radě bezpečnosti definitivně zabránila v účinném zásahu proti mezinárodnímu zločinu v oblasti lidských práv. V konkurenci s principem zákazu použití síly jsou proto ochotny dát přednost prosazení kogentní normy ochrany lidských práv. Na druhé straně v tuto chvíli brání vzniku obyčejového práva určitá selektivita v praxi států i Rady bezpečnosti.
Předmětem jednání Rady bezpečnosti v posledních letech se nestávají všechna hrubá porušování lidských práv ve světě - viz např. porušování základních práv obyvatelstva Východního Timoru v Indonésii, o čem se pan poslanec Ransdorf zmínil, takže nelze hovořit o ustálené praxi, která je právním předpokladem pro vznik mezinárodního obyčeje.
Zkrátím své poznámky a závěr by byl k tomu asi takovýto: Mezinárodní právní hodnocení zásahu spojenců ve Svazové republice Jugoslávii je třeba vidět na obecném pozadí systému hodnot současného mezinárodního společenství. Vyvolávání diskuse o kolektivní spravedlnosti v dnešním světě je v podstatě odlišné od pojetí spravedlnosti světa na sklonku druhé světové války, kdy byla sjednána Charta OSN. Tehdejší mezinárodní společenství bylo přehledné a relativně jednoduché. K tomu odpovídá i přehledný systém chráněných hodnot, na jehož vrcholu logicky figuroval zákaz použití síly v mezinárodních vztazích.
Dnešní svět je složitější. Systém jím chráněných hodnot je rozvětvenější a strukturovanější. Princip ochrany lidských práv se emancipoval vůči principu zákazu o použití síly. Mezinárodně právní analýzu zásahu proto nemůžeme založit pouze na pozitivním právu, které vzniklo před více než půl stoletím, ale rovněž na vývojových tendencích, které se materializují obyčejovými normami vzniklými v poválečné praxi státu.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu ministru Kavanovi. Chtěla bych ještě jednou požádat Poslaneckou sněmovnu o ztišení atmosféry v sále, protože otázek zde padlo mnoho a možná se mi zdálo, že Poslanecká sněmovna příliš nenaslouchá odpovědi.
Nyní bych se zeptala pana ministra Vetchého, zdali si přeje vystoupit v závěrečném slově.
Ministr obrany ČR Vladimír Vetchý: Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, především se omlouvám, že jsem přišel pozdě, ale přednášel jsem žádost vlády ČR v Senátu.
Zaznamenal jsem dvě otázky, na které chci odpovědět - jde o otázku na vlaky s francouzskými vojáky. Jednalo se o pět vlaků, které překročily 7. dubna naše hranice v Chebu a 8. dubna opustily naše území v Lanžhotu. Šlo o vojáky, kteří jeli na společné cvičení na Slovensko, kde také tyto vlaky končily.
Dále co se týká účasti specialistů americké armády u nás - v minulých dnes se jednalo o 12 vojáků anglo-americké armády - protože to nebyla organická jednotka, není třeba souhlasu parlamentu. Měli pozvání od Generálního štábu.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu ministru Vetchému, slovo má předseda poslaneckého klubu KSČM.
Poslanec Vojtěch Filip: Já jsem ještě nedostal odpověď na otázku, kterou jsem zde položil, a to je vztah mezi bezpečnostními jednotkami NATO a naší vojenskou policií, případně Policií ČR. Jinak nebudu reagovat na to, co říkal pan ministr zahraničí, protože na to nemám síly.
Ministr obrany ČR Vladimír Vetchý: Paní předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, omlouvám se, že jsem zapomněl odpovědět na tuto otázku. Jak řekl pan ministr zahraničí ve své předkládací zprávě, není rozhodnuto o tom, která letiště budou používána a v kterém státě. V případě, že budou vybrána letiště v naší republice, budeme řešit otázky ochrany letadel, ochrany personálu a spolupráce. Do té doby jsou to předčasné otázky.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu ministru Vetchému. Konstatuji, že rozprava je uzavřena, a ptám se pana zpravodaje Titze, zda si přeje přednést závěrečné slovo. Nepřeje si. Ptám se pana zpravodaje Payna, zdali si přeje přednést závěrečné slovo. Nepřeje.
Budeme tedy hlasovat o návrhu předneseném panem poslancem Matulkou.
Ještě se pravděpodobně s procedurální připomínkou hlásí pan poslanec Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Paní předsedající, nechci komplikovat situaci procedurálními námitkami, ale dával bych přednost tomu, aby Poslanecká sněmovna přijala shodné usnesení, jaké přijal Senát. Nemyslím si, že by bylo vhodné, abychom přijímali jiné usnesení, než jaké přijímal Senát. Podle mého soudu by to bylo nežádoucí z hlediska toho, co je v ústavě.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Nicméně nyní budeme hlasovat pouze o návrhu na zamítnutí po obecné rozpravě, jak jej navrhl pan poslanec Matulka. Konkrétním zněním usnesení se budeme zabývat v podrobné rozpravě.
***