(10.50 hodin)
(pokračuje Beneš)
Myslím si, že každý z vás, kdo někdy pracoval ve variantách, mi potvrdí, že
- ta práce je tak trošku línější prostě proto, že víte, že dvě ze tří variant nebudou vzaty,
- že je nákladnější - kdyby pro nic jiného, tak už jenom kvůli namnožení na papíru,
- že ta práce je zdlouhavější prostě proto, že sledujete tři cesty.
Myslím si, že toto šalamounské a podle mě nemoudré rozhodnutí je zapotřebí určitým způsobem posunout.
Nechci se vyjadřovat k návrhu financí, které jsou uváděny v materiálu, jen chci upozornit, že 14 VÚSC za 4,6 miliardy mi nepřipadá příliš reálné, protože pokud se nemýlím, tak zřízení Okresního úřadu Jeseník přišlo takřka na miliardu korun. Čili nemyslím si, že můžeme v diskusi opomenout otázku finančních prostředků.
Nemyslím si, že není správné položit si otázku, zda termín roku 2000 je správný. Kdyby nic jiného, pak z těch 19 zákonů, které jsou v materiálu uvedeny, že v této souvislosti musí být přijaty, jeden například má vstoupit podle legislativního záměru vlády v platnost v červenci 2001. Jen chci upozornit - a říkám to s plnou odpovědností a všichni kolegové z výboru mi to potvrdí - že jsme se snažili, aby vše bylo učiněno do roku 2001.
Ale chci upozornit na jedno velké nebezpečí. Abychom z těch očekávaných, toužených, milovaných VÚSC neudělali nenáviděné subjekty, do kterých se politici v roce 2000 nechají navolit a teprve v roce 2002 začnou něco dělat. Přimlouvám se za přijetí usnesení našeho výboru, abychom počet těch variant redukovali, abychom pokročili rychleji. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců klubu ODS.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Benešovi a prosím pana poslance Payna.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji za udělení slova, pane předsedo, vážená vládo, vážená sněmovno. Dosud jsme se nevzpamatovali z nepromyšlené Pithartovy reformy veřejné správy. Dodnes ještě ČR nese stopy toho šoku, který nám tehdejší premiér Pithart připravil.
Mám za to, že hlavní zásada jakékoli reformy a jakéhokoli zásahu do veřejné správy by měla být ta, že občan nepozná, že k nějaké reformě došlo, a když to pozná, tak by to měl poznat podle toho, že to funguje lépe. Jsem si jist, že Pithartova reforma toto kritérium nesplňovala, a mám obavy, že tato reforma toto kritérium taky nesplní.
Jedním ze základních nástrojů, jak toho lze dosáhnout, je to, aby mezi schválením zákona a jeho účinností existovala dostatečně dlouhá legisvakance, alespoň nějaké dva roky na to, aby mohli být vyškoleni úředníci, aby ti úředníci mohli být na tom nově vznikajícím úřadu zaměstnáni minimálně šest měsíců před zahájením oficiální činnosti, aby dosavadní archivy, veškerá dokumentace z kteréhokoli úřadu mohla být probrána papír po papíru a roztříděna, na který úřad podle nového členění bude patřit. Pokud toto neproběhne, pak je jisté, že reforma veřejné správy bude zavánět katastrofou. To je první zásada.
Druhá zásada - chceme-li provádět reformu veřejné správy, myslím, že by stálo za to zahájit ji shora a ve vlastních řadách. Mám pocit, že by reforma veřejné správy měla být zahájena debatou o fungování vlády a toho systému vícestupňového mechanismu vlády, kdy jednotliví ministři jsou podřízeni vicepremiérům a ti jsou dále podřízeni premiérovi. To je systém práce, který je ve veřejné správě neobvyklý v tomto počtu, a mám pocit, že tam by reforma měla být zahájena nějakou racionalizací.
Zároveň mám pocit, že bychom si měli vyjasnit, jak je to vlastně s povahou právní subjektivity České republiky a vlády. Podle dosavadních předpisů, které vycházejí ze socialistické praxe, každé ministerstvo je samostatnou právnickou osobou. To znamená - podle definice právnické osoby - že se rozhoduje samostatně, má právo se zavazovat a nést odpovědnost za své závazky. Z toho vyplývá, že u nás máme stejný počet premiérů, jako máme počet ministrů, protože každý z nich má právo se zavazovat samostatně. Chtěl bych říci, že v západní Evropě a u nás za první republiky tomu bylo tak, že právní subjektivitu měla pouze vláda, a nikoli jednotliví ministři nebo ministerstva. Pouze vláda mohla jednat jménem státu. Když se občan dostal do střetu se státem, nemohl žalovat jednotlivého ministra, ale musel žalovat vládu. A vláda také, kdykoliv se na něčem usnesla, tak se musela usnést na tom, který z jejích ministrů to provede, protože vláda jako celek nese odpovědnost a může pověřit jednotlivého ministra, aby tu odpovědnost na sobě ztělesnil.
Myslím si tedy, že to by byl první krok k reformě veřejné správy, abychom si vyjasnili, že vláda je jeden právní subjekt, že se odejme právní subjektivita jednotlivým ministerstvům. Znamená to, pravda, posílení toho principu, že vláda je jeden tým, jeden kolektiv, podřízený jedné osobě. Bohužel tomu tak dosud není, ačkoli jsme se pokoušeli do české ústavy vtělit článek, který tímto směrem působí - snažili jsme se dosáhnout toho, aby vláda byla odpovědna sněmovně prostřednictvím premiéra jako celek, nikoliv každý ministr samostatně, jak tomu bylo ve staré federální ústavě. Tam tedy mám pocit, že by reforma veřejné správy měla začít.
V dokumentu, který máme před sebou se velmi často hovoří o decentralizaci. Já bych na úplně nejpřednější místo postavil princip deregulace. Jsem si jist, že ČR má ve svém právním řádu nesmírné množství vyhlášek, předpisů, nařízení, zákonných i podzákonných norem, které jsou přežitkem, které jsou pozůstatkem dávných časů a které by moderní veřejná správa nepotřebovala. A dříve než zahájíme debatu o institucích, měli bychom provést cosi, co - pokud je mi známo - provedlo např. Maďarsko zvláštním zákonem o deregulaci. To byl zákon, kterým sněmovna v Maďarsku přikázala vládě, že každý ministr ve svém resortu vezme jednu vyhlášku za druhou, která dosud ještě platí, a zamyslí se, jestli by nešlo buďto celou, nebo alespoň její část zrušit. Mám pocit, že pokud reforma není zahájena tou zvláštní etapou deregulace, tak to povede jenom k tomu, že právních předpisů ještě více přibude, předpisy budou ještě nepřehlednější a občan bude ještě zmatenější.
Z hlediska základních důrazů princip decentralizace - a tady musím pochválit ten materiál, který nám byl předložen, protože tam je skutečně věta, která říká zhruba to, že decentralizace není cílem - opravdu není cílem, já si to alespoň myslím. Jde o princip - říká se v tomto dokumentu - subsidiarity, tj. aby kompetence byly vykonávány na té úrovni, kde to je účelné. To je poprvé, kdy to takto zaznívá, protože dosavadní úvahy o reformě veřejné správy vždycky říkaly, že decentralizace je cílem. Troufám si tvrdit, že to cílem není.
Obráceně si myslím, že by tam ale měl přibýt termín, který si nevybavuji, jestli jsem v tomto dokumentu vůbec nalezl, a to je otázka dostupnosti. K této věci se ještě vrátím. Myslím si, že cílem reformy veřejné správy by mělo být zvýšení dostupnosti veřejné správy pro občana.
Materiál, který nám byl vládou předložen, vychází ze zásady, že decentralizace bude provedena převodem státní správy na samosprávu. Je to jistá forma privatizace veřejné správy, kdybychom to chtěli říci jinou terminologií, protože samospráva je soukromoprávní subjekt. Obec je veřejnoprávní korporace s nuceným členstvím, která spadá do oblasti soukromého práva. Znamená to tedy, že stát se vzdává kompetencí, předává je samosprávě, ale už na ně nebude mít žádný vliv. Víme o tom, že samospráva je pod ochranou Ústavního soudu a že stát nesmí zasahovat samosprávě do její činnosti jinak než zákonem, popř. soudem. Znamená to, že ministr, ministerstvo, úředníci, nějaký krajský úřad, okresní úřad samosprávě nebudou smět zasahovat do toho, jak bude bývalou státní správu vykonávat.
***