(10.30 hodin)
(pokračuje Špidla)
Za zásadní považujeme i realizaci bytové politiky, která bude soustředěna na novou bytovou výstavbu, a nikoliv jenom na pouhé politické a ekonomické manipulace, na pouhou privatizaci.
Považujeme za zcela jasné, že se soustředíme na restrukturaci sociální politiky tak, aby tato restrukturace vedla k aktivnějšímu přístupu, ale přesto jsme přesvědčeni o tom, že je nutné aktivní sociální politice vyčlenit odpovídající zdroje a že není příliš mnoho prostoru pro redukci těchto nikoli nákladů, nýbrž velmi efektivních investic.
Za velmi podstatné považujeme i obecnou individualizaci sociální politiky, obecnou individualizaci a regionalizaci zdravotnické, kulturní a ostatních politik ve veřejném sektoru.
Dámy a pánové, minulá vláda nám zanechala chybné strategické koncepce, devastované instituce a devastovanou schopnost odborného přístupu prakticky v kterékoliv oblasti veřejného sektoru. Tyto škody se dají těžko vyčíslit a dají se těžko napravovat. Přesto jsem ale přesvědčen, že moderní demokratický stát, moderní občanská společnost jsou schopny zvládnout i důsledky dlouhodobé chybné celkové politiky. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji místopředsedovi vlády České republiky panu Vladimíru Špidlovi. Nyní bude hovořit předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL kolega Jan Kasal, připraví se kolega Jaroslav Štrait. Prosím, pane předsedo.
Poslanec Jan Kasal: Pane místopředsedo, vážená vládo. Zpráva o stavu země musela samozřejmě nutně vybudit zájem veřejnosti, politické i té nepolitické. Samotný počin, ke kterému se vláda odhodlala, tedy předložit tuto zprávu, tento pokus lze spíše ocenit než zatratit. Je ovšem otázkou, zdali právě toto konstatování výčet kladů nemůže téměř ukončit. Dlouho chystaná a ještě déle slibovaná zpráva o stavu české společnosti, obávám se, má k naplnění původního záměru hodně daleko. Kromě pasáží, které jsou nepochybně zpracovány kvalitními státními byrokraty v tom dobrém slova smyslu, obsahuje zpráva závěry i hodnocení evidentně poplatná předvolebním slibům, a naopak pomíjí oblasti, v nichž si možná tato strana zatím své názory zřejmě dosud zcela neujasnila.
V odborných komisích KDU-ČSL jsme projednání této zprávy věnovali dost času, takže bych mohl předložit celou plejádu názorů jednotlivých odborných mluvčích KDU-ČSL. Nicméně mám zato, že zpráva podobného charakteru, projednávaná v květnu letošního roku, už téměř svým nábojem vyčpěla, a obávám se, že podrobné projednávání by víceméně prospěch obtížně mohlo splnit.
Pokud bude diskuse - přál bych si, abychom se věnovali v této situaci spíše zákonům - neměla by být pouhým soubojem o výklad minulosti. Tady se zřejmě obtížně bude hledat shoda. Jedno však vím naprosto jistě. Vláda sociálních demokratů nezdědila Českou republiku jako spálenou zemi, ale stejně tak falešně mohou vyznívat i sebechvalné intrády o tom, že všechno do doby, než se sociální demokraté vlády ujali, bylo téměř bezvadné.
My však za současné situace považujeme za nejdůležitější přejít od vzájemného osočování k hledání východisek. To, domníváme se, je úkolem demokratických stran, které v současné době v parlamentu zasedají.
Dámy a pánové, i já dám návrh na usnesení, a to následujícího znění:
"Poslanecká sněmovna se seznámila se Zprávou vlády o stavu české společnosti a konstatuje, že vedle objektivních údajů, komentářů a zjištění se vláda dopustila řady nesprávných hodnocení a závěrů. Některé závažné oblasti podcenila a opomenula. Zpráva neobsahuje žádné návrhy na řešení současné situace."
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji předsedovi poslaneckého klubu KDU-ČSL panu Janu Kasalovi. Nyní bude hovořit pan kolega poslanec Jaroslav Štrait, připraví se pan poslanec František Pejřil. Prosím, pane kolego.
Poslanec Jaroslav Štrait: Děkuji. Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Je skutečně účelné po deseti letech od společenského převratu posoudit výsledky, náklady, přínos změn v České republice. V této souvislosti není od věci připomenout, že politickou spoluzodpovědnost za schválené scénáře ekonomické a sociální transformace nese i sociální demokracie. Komunistická strana Čech a Moravy byla jedinou parlamentní stranou, která tento systém transformace v té době nepodpořila, a nenese tedy za krizový stav země odpovědnost a doslova zaplať pánbůh, to je věc aktuální, nenese odpovědnost ani za bombardování v Jugoslávii.
Ale zůstanu u své parkety, tj. parkety sociální, kterou řeší materiál v oddílu 4, nazvaný "Stav životní a kulturní úrovně a sociální transformace".
S celou řadou tvrzení lze samozřejmě souhlasit a podepsat se pod ně. Například oběť zaměstnanců v počátcích ekonomické transformace v poklesu reálných mezd a životní úrovně byla promarněna a nevyužila se k rychlejšímu přizpůsobení ostré konkurenci západních trhů. Nebo: průměrné reálné příjmy a životní úroveň sice dosáhly stavu 1989, ale ve skutečnosti je to jen díky významným nárůstům několika málo vyvolených. Přitom nejvíce zbohatli ti nepoctiví. Většina obyvatelstva nedosáhla životní úrovně, jakou měla před zahájením ekonomické transformace.
Dobrá je také myšlenka, kterou analyzuje materiál, že kupní síla mezd českých manažerů dosáhla německé úrovně. Nebo: tuneláři stojící za krachem celé řady českých podniků, bank a investičních fondů se bezostyšně ujímají nové role společenské elity. Nebo dále: na opačném pólu stojí rodiny zaměstnanců s dětmi, tvořící polovinu obyvatelstva, jejichž průměrné čisté příjmy poklesly reálně proti roku 1989 o 13%.
K tomu bych snad ještě doplnil, že nejvíce na transformaci doplatili důchodci. Je to tam také, ale rozptýleně podáno. Jenom dodávám: snad vyjma těch, kteří obdrželi restituce, ti ovšem tady s námi nežijí, potí se převážně na Kypru nebo v Dominikánské republice.
V elaborátu, který nám byl předložen - v oblasti sociální, stále jsem u toho - postrádám fakta, že náš sociální systém je spojen s nepřiměřenou administrativní zátěží, která nemá ve světě srovnatelné obdoby. Finančně nákladná obslužnost a přitom nedostatečná účinnost systému státní sociální podpory. V tomto směru budeme navrhovat za čas určité zjednodušení v oblasti sociální podpory.
Dále je známý fakt, že je zastaralá konstrukce systémů institutu životního minima, neodráží stav regionální ani věkové diferenciace životních nákladů populace. Je to nutné zpřesnit. Je nezbytné také pravidelně valorizovat i životní minimum.
Zde zvýrazním ještě jiný aspekt, problematiku sociální ochrany starobních důchodců. Ta spočívá nejen v poklesu kupní síly důchodů - dnes to kolísá proti roku 1989 mezi 11 až 13 % - ale také ještě jde především o to, že tito lidé si celý život spořili.
***