(14.50 hodin)
Poslanec Milan Cabrnoch: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, předkládám návrh na změnu programu. Navrhuji zařadit nový bod s názvem "Volba předsedy vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro vyšetření činnosti regionálního transplantačního centra Fakultní nemocnice Ostrava". Navrhuji zařadit tento bod po projednání zákonů v prvním čtení, tedy za bod 66. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Pane poslanče, budeme o tom hlasovat v 17.30 hodin.
Nyní máme bod
58.
Vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb.,
Ústava České republiky, a ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky
/sněmovní tisk 208/ - prvé čtení
Slovo má pan místopředseda Rychetský.
Místopředseda vlády Pavel Rychetský: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, jménem vlády České republiky vám předkládám návrh na změnu české ústavy a změnu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, návrh, který se ještě dříve, než se s ním mohli poslanci i veřejnost seznámit, stal předmětem četných diskusí o smyslu a podstatě parlamentarismu, o rozsahu svrchovanosti českého státu, o principech dělby moci mezi exekutivou a zákonodárným sborem.
Ústava České republiky vznikla v pohnutých podmínkách druhé poloviny roku 1992, poznamenaných neodvratitelností rozpadu československého státu, a tedy ve značné časové tísni. Výsledek letních parlamentních voleb v roce 1992 nezaručoval potřebnou ústavní většinu žádné z parlamentních politických sil, ba ani žádné z možných koalic, a zákonitě si tak vynutil přijetí ústavy, která byla na sklonku roku 1992 patrně jediným přijatelným politickým kompromisem. Jejím základem se stala ústavní listina Československé republiky z roku 1920 s úpravami, které mnohdy neznamenaly ani příliš pozitivní posun základního zákona státu.
Vládní návrh ústavních změn si ovšem nečiní aspirace na celkovou ústavní revizi, ke které bude možné přikročit až po rozsáhlejší diskusi a patrně spíše z roviny obou parlamentních komor. Jeho hlavním smyslem je učinit základní ústavní kroky ve třech významných oblastech, které jsou nezbytnou podmínkou pro začlenění českého státu mezi vyspělé evropské demokracie a pro vytvoření ústavních podmínek nezbytných k řádnému plnění mezinárodněprávních závazků České republiky, vyplývajících jednak z jejího členství v Severoatlantické alianci a dále z Evropské dohody, zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé.
Základní krok navrhované změny směřuje k odstranění ve vyspělém státě již v polovině tohoto století opuštěné izolacionistické koncepce duálního systému odděleného vnitrostátního právního řádu, koncepce, která sice připouští existenci mezinárodního práva, ale chápe jej jako oddělený systém, který není součástí vnitrostátního práva, a uzavřené mezinárodní smlouvy nechápe jako bezprostředně obecně závazné normy, ale pouze jako závazky mezi státy.
Naše dosavadní ústavní koncepce dokonce nezná pojem kogentních norem obecného mezinárodního práva obyčejové povahy, které všechny státy musejí za všech okolností respektovat. Skutečnost, že platná ústava sice na jedné straně předepisuje pro mezinárodní smlouvy politické a pro hospodářské smlouvy všeobecné povahy stejnou proceduru, jaká platí pro přijímání a vyhlašování zákonů, avšak současně je nečiní bezprostředně závaznými, je vskutku značně bizarní a snižuje věrohodnost České republiky navenek.
Ještě bizarnější ovšem je, jak ústava nakládá s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, když je sice označuje za integrální a nadzákonnou součást vnitrostátního právního řádu, avšak současně zvýšeným kvorem pro vyslovení souhlasu s nimi v obou komorách parlamentu klade České republice ústavní překážku v přístupu k těmto mezinárodním dokumentům. Tento ústavní model je již jenom na Slovensku a v Rumunsku.
Vládní návrh ústavních změn tedy především doplňuje dosavadní článek 1 ústavy o nový odstavec 2, ve kterém se explicitně vyjadřuje, že Česká republika dodržuje všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a své ostatní mezinárodní závazky.
Při formulování tohoto nového ústavního principu se uvažovalo ještě o druhé variantě, podle které by mezinárodní obyčejové právo bylo na území státu bezprostředně závazné. Zatímco tato druhá varianta je např. v ústavách Německa a Itálie, první vládou navržená varianta je ve dvou nejnovějších ústavách, a to polské z roku 1997 a švýcarské z roku 1999. Tímto doplněním článku 1 ústavy bude ostatním subjektům mezinárodního práva a mezinárodních vztahů poskytnuta garance v tom, že Česká republika přebírá své mezinárodní závazky s největší vážností a v dobré víře. Půjde o ústavní pokyn adresovaný všem orgánům veřejné moci a o interpretační pravidlo pro jednání Ústavního soudu k respektování norem mezinárodního práva při výkonu jejich působnosti.
Současně se navrhuje nová dikce článku 10 ústavy, který by již neměl rozlišovat mezi lidsko-právními a ostatními mezinárodními smlouvami, ale který nově vymezí okruh mezinárodních smluv, které budou bezprostředně závazné a budou mít přednost před zákonem.
Nově navrhovaná ústavní konstrukce váže tyto účinky na splnění čtyř podmínek. Vyslovení souhlasu s mezinárodní smlouvou Parlamentem, vyhlášení smlouvy ve Sbírce zákonů resp. ve Sbírce mezinárodních smluv a vázanost České republiky smlouvou ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu vyhlášené pod číslem 15 ročníku 1988 Sbírky zákonů. Čtvrtou ústavní podmínkou bezprostřední závaznosti takové smlouvy bude skutečnost, že k provedení mezinárodní smlouvy nebude potřeba samostatného zákona, to znamená, že bude obsahovat přímo obecně závazné normy v chování nevyžadující další zákonnou úpravu.
Navrhovaná úprava přinese zprůhlednění systému a hierarchie právních norem, přičemž explicitní vyjádření bezprostřední závaznosti mezinárodních smluv a jejich přednosti před zákonem odstraní též absurdní stav, kdy tato zásada v naší zemi již dávno platí, ale pouze ad hoc, na základě značného množství odkazů roztroušených po jednotlivých zákonech.
Nevím, zda to vůbec tušíte, ale téměř ve všech platných zákonech z oblasti soukromého práva nalezneme kouzelnou větičku, že tento zákon se použije pouze tehdy, že mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví něco jiného. I podle dosavadní úpravy jsou ratifikované a publikované mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nadřazeny vnitrostátním zákonům, ale jak jsem již zmínil - pouze ad hoc.
Mimochodem - možná, že jsou zde mezi vámi pamětníci, kteří byli členy České národní rady na podzim roku 1992, kdy vláda Václava Klause předložila návrh dnešní ústavy. Již v tomto návrhu bylo ustanovení o bezprostřední platnosti všech mezinárodních smluv, ale právě poslanci bývalé České národní rady je zlikvidovali a toto ústavní vymezení ponechali pouze tzv. lidsko-právním smlouvám.
Navrhovaná změna ústavy tedy pouze v rovině ústavní vyjadřuje i dnes platné pravidlo bezprostřední závaznosti a nadřazenosti mezinárodních smluv, které ovšem nalézáme v jednotlivých zákonech.
V této souvislosti obsahuje vládní návrh i úpravy partie ústavy o soudech. Zatímco Ústavní soud bude mít zachovánu abstraktní kontrolu ústavnosti právního řádu jak z hlediska ochrany ústavních zákonů, tak ustanovení o lidských právech a svobodách v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána, obecné soudy budou nadále povinny aplikovat ústavní zákony a mezinárodní smlouvy mající přednost před zákonem přímo, včetně tzv. lidsko-právních smluv.
***