(pokračuje Payne)
Já si myslím, že dříve než bychom provedli takovéto překlopení našeho právního řádu z jednoho systému do druhého, musela by nám vláda předložit kompletní revizi všech mezinárodních závazků, kterými je Česká republika vázána, a právních důsledků, které nás budou čekat v případě, že tyto mezinárodní normy budou nadřazeny našemu domácímu právu. Obávám se, že toto není součástí vládního návrhu, ale bez projednání těchto důsledků vůbec nemá smysl o tom dál o tomto návrhu jednat.
Další téma, které se vláda pokouší řešit svým návrhem, je otázka implementace právních norem, které vyplývají z právního řádu Evropské unie do našeho právního řádu v souvislosti s přípravou na vstup do Evropské unie. Za prvé bych chtěl říci, že to je proces, který se vstupem do Evropské unie zásadně nesouvisí. Bohužel, koncepce naší zahraniční politiky, národní bezpečnostní strategie v této věci nemají jasno a je vidět, že resorty této vlády spolu nekomunikují, nedokáží se dohodnout na společné strategii.
Česká republika jako soused Evropské unie, která je dnes již vázána Evropskou dohodou s Evropskou unií, je v situaci, kdy je pro naši ekonomiku velice výhodné, abychom pokud možno přibližovali náš právní řád evropskému právnímu řádu, nezávisle na tom, jestli chceme, nebo nechceme do Evropské unie. Tady vláda dělá jaksi dva kroky dopředu, aniž by si uvědomila, že ty dva kroky dělala. Přizpůsobování právního řádu je cosi, co dělá například Norsko, ačkoliv odmítlo vstup do Evropské unie, cosi, co dělá Švýcarsko v rámci jednotného hospodářského prostoru, evropského prostoru - jsou zde taková tlustá skripta - a provádí to nezávisle na tom, že Švýcaři řekli zcela zřetelně, že nechtějí být členem Evropské unie. To jsou věci, které spolu nesouvisí a vláda to nemá ujasněné.
Za druhé - implementace norem Evropské unie vyžaduje získání - když to vztáhneme jako přípravu do Evropské unie - vyžaduje také národní konsensus. Zkusme vzít v úvahu Rakousko, které při referendu před vstupem do Evropské unie, referendu o Maastrichtské smlouvě získalo sice vysoce nadpoloviční podporu své veřejnosti, ale krátce po vstupu podpora klesla, a dokonce Rakousko je dnes na konci členských států Evropské unie a podpora v Rakousku pro evropskou integraci a dokonce i pro její pokračování je naprosto minimální. Rakouská veřejnost se cítila být podvedena rakouskou vládou, protože vláda ji nedostatečně informovala o tom, co členství bude znamenat. Já mám pocit, že česká vláda tímto návrhem si zadělává na stejný problém, resp. český stát si zadělává na stejný problém. Kdybychom se totiž nějak rychle dostali do Evropské unie bez získání legitimní podpory české veřejnosti pro tuto podobu členství - záměrně říkám tuto podobu členství - tak by se nám to samozřejmě vymstilo.
Teď si představme, že legislativní normy bude projednávat vláda bez projednání v obou komorách Parlamentu, bez veřejné debaty, bez možnosti konzultovat to s veřejností. Říká se tomu kabinetní politika. Já jsem přesvědčen, že takovouto politiku by česká veřejnost velmi brzy odmítla, jakmile by se setkala s prvními důsledky takto projednaných norem, postavila by se tvrdě proti evropské integraci a tento způsob projednávání právních předpisů by byl nejlepší cestou, jak se do Evropské unie nikdy nedostat. Sice bychom možná získali určitou časovou úsporu tím, že bychom se na některé věci rychleji připravili, na druhé straně veřejné mínění by nám to vrátilo i s úroky a pravděpodobně bychom veřejnost už nikdy nepřesvědčili, aby podporovala myšlenku evropské integrace. Navíc toto neuvěřitelně silné zmocnění pro vládu vydávat dekrety s právní platností zákona by chtěla získat vláda, která je vládou menšinovou a ještě k tomu vnitřně rozpolcenou v mnoha věcech.
Já si myslím, že to už je naprosto komické, protože pak to znamená, že řekněme sedm nebo osm ministrů, kteří reprezentují nějakých 12 % populace, bude vydávat zákony, které budou zavazovat celý zbytek státu, a to je demokratická legitimita pro rozhodování, která je naprosto nedostatečná a naprosto v rozporu s demokratickými principy. Mám dokonce pocit, že my se nedostáváme do problémů euroskepticismu, mám pocit, že český národ je skeptický sám o sobě, a myslím si, že je zbytečné z toho kohokoliv obviňovat. Já se obávám, že se pod heslem čehosi, co jsme v minulosti znali jako téma, které se nazývá družba - prostě všichni se musíme mít rádi, všechno musí být ideální a běda tomu, kdo by řekl jediné kritické slovo na adresu družby, tak že se tímto způsobem dostáváme do pozice euroservility, který je naprosto neodpovědný.
Vyzývám k tomu, abychom se naprosto věcně a klidně, bez nějakých nervozit připravovali na vstup do Evropské unie bez této družby, kterou nám vláda předkládá. Další věc je, že implementace evropských norem má celou řadu možností. Není to tak, že každá ta norma má jen jedno řešení, těch řešení je celá řada a vedle toho také politická pozice České republiky uvnitř Evropské unie má tisíce různých variant. A teď jde o to, jaké členství nám vláda v Evropské unii vyjedná.
Já si docela dobře dovedu představit, že vláda předloží jeden balík ústavních zákonů, smluv, prováděcích zákonů, vyhlášek a norem, které budou doprovázet balík legislativních opatření, která jsou potřeba pro vstup do Evropské unie, a tento balík bude předkládat referendu. Ne jak tady kdosi naivně nedávno navrhoval v jednom návrhu ústavního zákona, že se zeptáme české veřejnosti, zda si přeje nebo nepřeje být v Evropské unii. To nestačí. Jde o to, jak bude to členství vypadat, a česká veřejnost může klidně vládě říci - nezlobte se, ale tuto podobu členství, kterou jste nám vyjednali, my odmítáme. My si přejeme vyjednat jinou podobu. A vláda - možná nějaká příští - zahájí další kolo negociací a vyjedná jinou podobu členství.
Ostatně, známe takové případy i v zemích Evropské unie, kdy v některých případech byl jistý návrh odmítnut, následně byl modifikován, Evropská unie udělala další kompromis, a teprve v dalším kole v jiné podobě bylo nějaké opatření schváleno. Takže já mám pocit, že tady nejde o to, jestli je jenom jedna možnost výkladu, jedna možnost implementace - je jich celá řada. A právě proto je důležité, aby všechny ty normy procházely Parlamentem, aby české subjekty, ať už podnikatelské, nebo privátní, majitelé domů, nájemníci domů, realitní kanceláře - aby všechny tyto subjekty - banky - aby měly možnost účastnit se legislativního procesu, aby měly možnost využít právě Parlamentu jako instituce, která integruje zájmy jednotlivých skupin ve společnosti a dokáže tyto zájmy reprezentovat vůči vládě. To znamená, že vláda nemá možnost - a to je princip parlamentní demokracie - že vláda nemá možnost nějaké diktatury, ale že každý návrh má přinejmenším řadu měsíců na to, aby byl projednán, aby měla možnost veřejnost se s ním seznámit a uplatnit k němu své připomínky.
Takže závěrem - není členství jako členství. Jde o to, jaké členství nám tato vláda chce uchystat. Já se obávám, že to, které nám vláda ve svých koncepcích, programových prohlášeních a v tomto zákoně také nabízí, že to je členství ubohé. Já mám pocit, že český národ si zaslouží lepší členství a vláda v této věci musí začít něco dělat.
Vláda nám - na závěr říkám - předkládá velmi sporný návrh na dílčí novelizaci ústavního pořádku České republiky, který neřeší problémy, který stejně neřeší problémy, které bude potřeba řešit se vstupem do Evropské unie, stejně neřeší problémy, které vyplynou z našeho aliančního členství. A já se ptám - když vláda ví od samého počátku, že tento návrh nemá šanci být v komorách Parlamentu schválen, to nemá nic jiného na práci, než předkládat takového návrhy zákonů? Buď má vláda špatně stanovené priority a přistupuje k novelizaci ústavy z jisté legislativní rozvernosti, protože neví, co dělat, a ačkoliv všechny ty věci jsou řešitelné jiným způsobem - anebo je to záměr? A já se ptám: jaký záměr tady vláda sleduje? A vystoupení pana premiéra a ministra zahraničí mě ubezpečilo v mém tušení.
***