(16.50 hodin)
Poslanec Dalibor Matulka: S touto poznámkou jsem nechtěl předbíhat vystoupení pana ministra, ale chtěl jsem bezprostředně zareagovat na vystoupení pana premiéra.
Za prvé říkat "diskuze" místo "diskuse" je stejné jako říkat "demogracie" místo "demokracie".
Dále bych doporučil ústavním činitelům osvěžit si výslovnost termínu "acquis communautaire" - není to "aki komunitér". Docela by se slušelo od ústavních činitelů používat správnou výslovnost.
Za třetí. Argumenty typu "zastánci Varšavské smlouvy patří do výbavy doktora Sládka" - u premiéra mě to překvapuje.
Za čtvrté. Logika, že podám návrh v zájmu vstupu do Evropské unie, navrhuji nebetyčnou pitomost, a pak tvrdím: "Kdo nesouhlasí s nebetyčnou pitomostí, je proti vstupu do unie," je logika, která mě ponižuje, a prosím, aby takovéto logiky zde nebylo používáno.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Matulkovi.
Nyní vidím, že k faktické poznámce se ještě hlásí pan poslanec Zuna. Pane poslanče, registrovala jsem vaši řádnou přihlášku po panu poslanci Paynovi. Mám to chápat tak, že řádnou přihlášku stahujete po této faktické poznámce, nebo ne? Takže pouze faktickou poznámku, máte slovo.
Poslanec Milan Zuna: Vážená paní předsedající, vážená sněmovno, tento předložený návrh zákona je naprosto nesourodý, nepřepracovatelný právní paskvil. Je mi líto času, který jsme nad tímto návrhem strávili. Prosím ostatní poslance, zdržme se dalších komentářů k tomuto zákonu a zamítněme ho, nic jiného si nezaslouží.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Zunovi.
Nyní má konečně slovo řádně přihlášený pan poslanec Payne. Připraví se pan poslanec Miroslav Ransdorf.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, paní místopředsedkyně.
Vážená vládo, vážená sněmovno, náš současný ústavní pořádek zná opatření, jak zajistit právní rámec pro přítomnost ozbrojených sil cizích států na našem území. Tento mechanismus byl vymyšlen na přelomu roku 1992 a 1993 a do této doby fungoval. Jsem přesvědčen, že byl vymyšlen dostatečně univerzálně, aby mohl fungovat i nadále, a že je mnoho přesvědčivých důvodů, abychom v něm pokračovali.
Mám za to, že vláda zanedbala své povinnosti v rámci současného právního řádu. Mám za to, že vláda měla před naším vstupem do NATO, před právním naplněním našeho vstupu do NATO předložit sněmovně návrh všeobecného usnesení, všeobecného zmocnění, jímž by požádala obě komory Parlamentu o pravidla, za jakých mohou být jednotky našich aliančních spojenců přítomny na našem území, a naopak za jakých okolností naše jednotky mohou plnit alianční závazky. K této věci není třeba provádět žádné zmocnění ústavy, a jestli dnes se ocitáme v situaci, že některé povinnosti vyplývající z našeho členství v NATO nedokážeme plnit, pak je to zanedbání povinností vlády. Vláda v prvé řadě musí respektovat ústavu. Tak také premiér i všichni ministři slibovali a měli by v rámci platného ústavního pořádku přijmout taková opatření, abychom mohli být řádným členem NATO. Musím konstatovat, že vláda neplní své povinnosti.
Když by se vláda pokusila takové usnesení navrhnout, zjistila by, že je to mnohem složitější proces, než jak je nám to předkládáno v tomto sněmovním tisku. Jde o to, v jaké síle si dovedeme představit přítomnost cizích jednotek na našem území automaticky a za jakých okolností a na jak dlouho bychom si představovali, že o takové věci by mělo být skutečně jednáno. Máme za to, že - a teď použiji parafrázi dříve populárního termínu - dočasná přítomnost spojeneckých vojsk na našem území na 50 let dopředu je cosi, k čemu není třeba vyslovit souhlas parlamentu? Máme za to, že například rozmístění jaderných zbraní na našem území je záležitost, kterou může vláda schválit bez jakékoliv konzultace s kýmkoliv? Kterákoliv vláda?
Já bych se tomu třebas i nebránil, ale mám pocit, že jde o vybudování národního konsensu. Jde o to, aby český národ si zvykl na své členství v alianci. A právě proto, že jsme věděli, že v této věci mohou být určité problémy vyplývající z minulých zkušeností, dávali jsme do ústavy toto opatření, které je silnější, než mají někteří jiní členové NATO, ale je plně oprávněné a plně odůvodněné právě zkušenostmi z roku 1968.
Mám pocit, že vláda, která jedná proti takovým historickým zkušenostem, jedná nemoudře, protože prohlubuje společenské rozpory, které bychom nemuseli mít, kdybychom nevyvolávali takto násilné mechanismy, že o věcech, které skutečně vyžadují důkladné projednání, chce vláda rozhodovat sama bez konzultací s parlamentem. Navíc máme velmi málo zkušeností s členstvím v NATO, velmi málo zkušeností s právním postavením jednotek, které vysíláme do zahraničí nebo cizích jednotek na našem území. Zatím jsme nezažili žádnou regulérní válku jako člen aliance, a dej bůh, abychom ji nemuseli zažít. A z toho také vyplývá, že bychom mohli ústavu měnit každých půl roku podle toho, jak se zrovna vyvine situace jednou na Balkáně, jednou v Africe, jednou na Blízkém východě. Jsem přesvědčen, že stávající mechanismus ústavní, který máme k dispozici, že lze vydat jakési všeobecné zmocnění, by umožňoval poměrně flexibilně si vytvořit jakousi zkušenost, jakési zvykové právo těch věcí, které jsou přijatelné pro český národ, a teprve po zralé úvaze, po vyhodnocení alespoň pěti, šesti, deseti takových zkušeností přistupovat k novelizaci ústavy.
Zkusme zvážit rovinu toho, že řekněme za tři čtvrtě roku nebo za rok dojde k posílení vztahu mezi aliancí a členskými státy PfP v tom smyslu, že další rozšiřování NATO se zdá být poměrně obtížné, není pro ně politická vůle, a místo toho se řekne "Ano, však oni všichni účastníci programu PfP nebo alespoň podmnožina z nich, která o to projeví zájem, budou hrát roli stejnou jako alianční spojenci." My kvůli tomu budeme muset předělávat ústavu. Mám pocit, že takových nepředvídaných situací může nastat celá řada. Myslím si, že jak z hlediska jaderné politiky, jaderné bezpečnosti České republiky, tak z hlediska vytváření nějakého kooperativního modelu evropské bezpečnosti se spíš musíme připravit na poměrně dramatický a rychlý vývoj a fixovat naše několikatýdenní zkušenosti s členstvím NATO formou novelizace ústavy mi připadá velmi neadekvátní.
Druhý problém, který vláda adresuje, oslovuje svým návrhem, je problematika implementace mezinárodního práva do našeho právního řádu. V prvé řadě bych chtěl odhlédnout od našeho případného vstupu do Evropské unie, protože problém vztahu mezinárodního a domácího práva je mnohem širší a bylo to zde již připomenuto. Mám za to, že náš právní řád není v příliš dobrém stavu, a ostatně říká nám to kdekdo i v zahraničí a myslím si, že i naši právníci by mi dali v této věci za pravdu.
Jsem přesvědčen, že to podstatné, co je potřeba udělat v první řadě, je připravit projekt, a sice konsensuální projekt, na kterém se shodnou relevantní hlavní politické síly na naší domácí scéně, projekt reformy právního řádu. Myslím si, že to je první věc, u které musíme začínat. Není možné provádět takovéto záplatování. My se v prvé řadě musíme shodnout na hierarchii norem a už v této věci například v souvislosti s ratifikací Evropské sociální charty vidíme, že tady je mnoho způsobů výkladu, mnoho nejasností, že není jasné, jaké právní postavení by tato charta měla mít. Už sama vláda v tom, že na tomto konkrétním příkladu Evropské sociální charty sice v důvodové zprávě cosi tvrdí, ale v návrhu usnesení se dramaticky liší od své důvodové zprávy, už v tom dává najevo, že má sama vláda zmatek ve svém pojetí našeho právního řádu.
Kdybychom přistoupili na to, že automaticky všechny tzv. prezidentské smlouvy, které jsou publikovány v naší Sbírce, se nadřadí našim zákonům, mohlo by to mít také nepředvídatelné důsledky.
***