(15.50 hodin)
(pokračuje Payne)
Dále nevysvětlil, proč vláda ustupuje od priorit, které shodou okolností jsou totožné s tím, co dělá NATO a dříve byly součástí naší koncepce, kterou vláda zamlčela.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji kolegovi Paynovi. Nyní vystoupí pan poslanec Zahradíl s faktickou poznámkou a po něm již snad řádně přihlášený kolega Maštálka.Prosím, pane kolego.
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji vám, pane předsedající. Chtěl bych také ocenit věcný tón, který ve svém příspěvku zvolil pan místopředseda vlády Lánský. Dovolte mi, abych vaším prostřednictvím, pane předsedající, panu místopředsedovi Lánskému vysvětlil ony zmínky o Turecku, protože se zdá, že se mu ten příklad velmi zalíbil.
Za prvé by bylo dobré, aby si pan místopředseda Lánský přece jenom uvědomil, že ne všechno, co je publikováno v novinách, především pokud to není autorizováno, je pravdivé.
Za druhé moje zmínka o Turecku byla motivována především myšlenkou, o které se domnívám, že je správná, tj. myšlenka, aby vláda, každá vláda, jedno jaká vláda a jaké politické zabarvení má, měla připraveny alternativní strategie pro případ, že některá zvolená alternativa nebude - byť dočasně - naplněna. Domnívám se, že je dobré tady upozornit a znovu zdůraznit, že náš vstup do Evropské unie není pouze záležitostí České republiky, není pouze záležitostí toho, že vláda si napíše do svého programového prohlášení, že 1. 1 .2003 bude Česká republika do Evropské unie přijata, resp. bude připravena k tomuto přijetí, ale že je to především záležitost souhlasu patnácti členských států Evropské unie. Jestliže patnáct členských států Evropské unie rozhodne, že Česká republika nebo kterýkoliv asociovaný stát nebude přijat v roce 2003, ale v roce 2005, 2008 nebo 2015, pak se tak stane v roce 2005, 2008 nebo 2015 bez ohledu na to, co si přeje Česká republika. (Upozornění na časový limit.)
Ano. Domnívám se, že je dobré, aby Česká republika pro takovou příležitost měla připravenou alternativní strategii, proto jsem se také zmínil o Turecku a celní unii, proto jsem se také zmínil o Norsku a jeho vstupu do evropského ekonomického prostoru.
Tím končím, byť jsem měl připraveno ještě několik dalších replik, ale nemohu zneužívat faktickou poznámku k překračování časového prostoru. Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Stejně tak jako kolegovi Šulákovi i vám děkuji.
Nyní s faktickou poznámkou, resp. s přednostním právem místopředseda vlády Egon Lánský.
Místopředseda vlády Egon T. Lánský: Opravdu nebudu využívat celé délky času, který mi je k dispozici.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: To jsem rád, pane místopředsedo, protože vy máte čas neomezený.
Místopředseda vlády Egon T. Lánský: Já opravdu nebudu využívat celého času, který mi je k dispozici, ale chci jenom poděkovat panu poslanci Zahradilovi za jeho vysvětlení o rozdílu mezi slovem psaným v tisku a slovem pro tisk proneseném. Kdysi jsem mu to totiž sám připomínal a jsem nesmírně rád, že si z toho vzal poučení.
Pokud jde o alternativy, dámy a pánové, je to totiž velmi jednoduché. To, co Česká republika dělá v zájmu co nejrychlejšího přistoupení jako plný člen k Evropské unii, by byla bývala musela udělat stejně, pokud chceme být moderním civilizovaným právním státem. Tudíž - a souhlasím s panem poslancem Zahradilem, že když se někdo uchází o členství v jakémkoli klubu, že záleží na členech či výboru toho klubu, zda uchazeče přijme nebo
nepřijme a také kdy, ale chci jenom zdůraznit, že my alternativu máme. My se naší snahou přiblížit se Evropské unii pokoušíme být moderním demokratickým právním státem.
A kdykoliv se staneme nebo nestaneme členem, je druhotné. To podstatné je, že tyto podmínky plníme a naplňujeme a že se každým krokem moderním demokratickým právním státem stáváme.
Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji místopředsedovi vlády České republiky panu Egonu Lánskému. Nyní již vystoupí do rozpravy již řádně přihlášený kolega Maštálka, připraví se pan poslanec Jiří Karas.
Hovoří poslanec Maštálka, prosím.
Poslanec Jiří Maštálka: Děkuji, pane předsedající.
Dámy a pánové, máme před sebou materiál týkající se velmi citlivé a důležité oblasti v životě státu. Chci se věnovat jen jedné části tohoto materiálu, a to zejména vztahu k Evropské unii. Upřímně a krátce řečeno, k danému tématu jsem očekával přece jen obsáhlejší a konkrétnější rozbor, a to tím více, že tato vláda vzpomíná na Evropskou unii ve svém prohlášení devětapadesátkrát.
K výše uvedenému názoru mě vede řada okolností. Konstatování obsažená v předložené koncepci na straně 8 až 10 jsou spíše slohovým cvičením s obsahem, který lze najít v téměř každé slušnější brožurce věnované Evropské unii. Situaci, kdy postup integrace České republiky je v určitém skluzu, kdy lze důvodně předpokládat, že podzimní zpráva Evropské komise nebude příznivá, bych očekával jak jinou strukturu, tak i jiný obsah této části koncepce. Navíc řada našich podnikatelů a zejména zemědělci se potýkají s konkrétními dopady vztahu České republiky k Evropské unii.
Materiál konstatuje, že Česká republika bude akceptovat Evropskou unii takovou, jaká bude v době vstupu. Není možné přehlížet, že vyjednávací prostor pro Českou republiku je dnes limitován asociační dohodou podepsanou nikoliv touto vládou. Přesto jsem přesvědčen, že otázka, do jaké Evropské unie Česká republika chce a zejména může vstoupit, aniž by existenčně ohrozila sama sebe, je legitimní, stejně jako požadavky na vyjednávání příslušných potřebných přechodných výjimek. Obávám se, že Česká republika nemá v této otázce zcela jasno. Soudím také na základě zkušeností z výboru pro evropskou integraci.
Stejné zkušenosti mě vedou i k pochybám, zda stávající způsob koordinace integračních prací v České republice na jednotlivých ministerstvech je optimální. Kromě jiného mě k těmto pochybám vede i přehled o docházce zástupců jednotlivých ministerstev do vládního výboru pro integraci.
Zvláštní kapitola je věnována získávání podpory veřejnosti, a to hned na dvou místech. Jedna z kapitolek se nazývá "Dialog s občany". Přiznám se, že s úlevou zjišťuji, že - cituji: "Výrazným zdrojem koncipování zahraniční politiky České republiky je stálý dialog mezi ústavními činiteli a orgány a občany České republiky a dále neinformovanost a kabinetní politika vede k nezájmu občanů a v konečném důsledku k omezení demokratické tvorby a kontroly zahraniční politiky." Tolik citát.
S takovým pojetím souhlasím, ale přístup oficiálních míst např. k otázce jugoslávské krize je podle mého názoru v rozporu s výše citovanou tezí. Nebo je snad příkladem, jak komunikaci s občany Ministerstvo zahraničních věcí skutečně chápe? Podle mého názoru nešlo v této otázce o dialog s občany, ale o přehlížení názorů jejich velké části.
Druhým místem, kde je vzpomínána veřejnost, je kapitolka "Získávání veřejné podpory". Bylo by nekorektní nepřiznat, že Ministerstvo zahraničních věcí udělalo v průběhu uplynulého roku ke zlepšení informovanosti občanů o problematice Evropské unie některé kroky. Snad lze vzpomenout aspoň internetovou prezentaci. Bylo by také nesprávné nepřiznat, že je limitem množství finančních prostředků. To ovšem neznamená, že tento proces je dostatečný. Nejsem sám, kdo je přesvědčen, že pro naplnění objektivní a zevrubné informovanosti o kladech i záporech a rizicích event. vstupu České republiky do Evropské unie je třeba udělat v podstatě víc. Těžko jako objektivní informace obstojí europohádky Pavla Bobka ve veřejnoprávní televizi, ostatně soudím, že Štěpánka Haničincová by tuto roli zvládla lépe.
Má-li získat občan vyvážené informace, pak týmy, které je budou připravovat, by měly být sestaveny pluralitně. Zapojení veřejnoprávních prostředků musí být výraznější. Naplnění tzv. komunikační strategie vidím jako nezbytný předpoklad pro referendum, o jehož nezbytnosti nepochybuji.
Jak jsem uvedl, pasáž o vstupu České republiky do Evropské unie otevírá mnoho dalších otázek.
***