(16.30 hodin)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Marešovi. Předtím, než vystoupí pan kolega Ransdorf, je faktická poznámka pana poslance Urbana. Prosím, pane kolego.
Poslanec Milan Urban: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážení páni ministři, kolegyně a kolegové, já nejsem odborníkem na zahraniční politiku, ale na základě průběhu dnešního jednání a vystoupení některých kolegů této ctihodné sněmovny jsem nabyl dojmu, že národním zájmem České republiky by bylo, kdyby u nich bylo uplatněno staré české pořekadlo: Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Urbanovi, nyní bude hovořit pan poslanec Miloslav Ransdorf, připraví se pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, úvodem svého vystoupení bych chtěl přivítat vznik tohoto materiálu, protože po bezprecedentním úpadku české diplomacie a zahraniční služby za prvních dvou ministrů v době 90. let je třeba říci, že toto představuje správný krok vpřed, a materiál bude jakýmsi referenčním rámcem našich diskusí.
Chtěl bych také říci, že pan ministr Kavan by se neměl zlobit na kolegu Payna, protože jeho vystoupení v podstatě mířilo mimo rámec, který diskutujeme, a to proto, že je jakousi ilustrací jedné z tezí formální logiky, materiálního pojetí implikace, podle kterého z nepravdivých premis pravdivě plyne cokoli. Touto nepravdivou premisou v daném případě je to, že v době předchozích vlád fungovala zahraniční politika lépe.
Nyní sedm poznámek, které se týkají předloženého materiálu.
Za prvé: Zcela dominuje v bezpečnostní architektuře v daném materiálu NATO. Myslím si, že ale byla správná poznámka řady kolegů, která tu zazněla, že se stala zásadní změna právě washingtonským summitem, kde byla přijata nová bezpečnostní doktrína, kde se mluví o vymezení oněch klíčových zájmů, které mohou být důvodem zásahu v euroatlantické oblasti, ale pak je tam to důležité slovíčko "around" - kolem. Mě by zajímalo, jak česká vláda si vykládá toto důležité slovíčko "around", zda se náhodou organizace, k níž od března 1999 patříme, nezměnila ve světového policistu.
Myslím si, že zcela absentuje v této bezpečnostní architektuře jeden důležitý prvek, prvek, který bych tam rád viděl, prvek, který koneckonců vznikl i na základě určitého širšího evropského souhlasu, a sice výzva, která zazněla na lisabonském summitu, totiž vytvoření Charty evropské bezpečnosti. Je to záležitost, která by si zasloužila širší diskuse, protože by to byl krok směrem k preventivní diplomacii, o jejíž potřebě naprosto oprávněně tady pan ministr Kavan hovořil.
Druhá poznámka se týká stavu naší zahraniční služby a jejího využití. Ano, je pravda, že máme 112 zahraničních zastoupení a že jsme členy v 56 mezinárodních organizacích. Ale poněkud těchto 112 zahraničních zastoupení mi připomíná kdysi jásot jednoho z pražských primátorů, který říkal, že máme nejhustší dopravní síť mezi evropskými velkoměsty, aniž by se staral o to, co v této síti jezdí. Tak je to i s naší zahraniční službou. Mohu říci, že se sice hodně dlouho mluví o její ekonomizaci, ale ekonomický přínos je velice malý. Je to pochopitelné: když se vždycky v jednom obrovském teritoriu, jako je Čína nebo Indie, vyskytují jeden dva zoufalci, kteří mají na starosti ještě pokud možno další přilehlá teritoria, nemůžeme čekat skutečný výsledek.
Proto bych chtěl říci, že by se mělo skoncovat s praxí nedávných let, kdy se zdůrazňoval pouhý diplomatický provoz a ostatní aspekty zahraniční služby se velkoryse přehlížely. Myslím si, že prostředky, když tu kolega Payne mluvil o tom, z čeho by se to zafinancovalo, roztříštěné prostředky, které se vydávají na různé agentury, instituce, které jsou jen volně přidružené k ministerstvu, tak kdyby se tyto prostředky shromáždily za účelem obnovy bývalých obchodních zastoupení, bylo by to ku prospěchu věci. Já ve svém závěrečném pokusu shrnout své návrhy toto zopakuji a budu žádat, aby ministerstvo učinilo opatření směřující právě ke znovuzřízení oné sítě obchodních zastoupení.
Za třetí bych se chtěl zastavit u otázky národních zájmů. Ano, je velice důležité reflektovat národní zájmy a já bych se chtěl zeptat pana ministra, jako jsem se na našem výboru ptal už místopředsedy vlády Lánského, do jaké míry vláda reflektuje rozpor, který objektivně existuje mezi tím, kde jsou naši současní spojenci a kde jsou naše perspektivní trhy. Tento rozpor tady existuje a myslím si, že není třeba otázku potenciálních trhů démonizovat nebo zastírat, je třeba ji reálně brát v úvahu.
Za čtvrté bych se chtěl zmínit o velice důležité věci, na kterou tu narazil už ve svém vystoupení kolega Maštálka. Nejedná se totiž nejenom o hrozící katastrofu v případě světové výstavy v Hannoveru. Toto je samozřejmě jahůdka na celém kopci šlehačky, ale je třeba říci, že je neefektivní struktura českých center z hlediska prezentace naší země v zahraničí a vůbec struktura prezentace naší země by zasloužila důkladnou korekci.
Prosím tedy pana ministra a budu to opakovat ještě v závěru svého vystoupení, aby této věci věnoval náležitou pozornost, a to nejenom proto, že takovým viditelným výstupem z této oblasti by byla kolosální blamáž právě na hannoverské výstavě, když už jsme se nezúčastnili spolu s Irskem jako jediní světové výstavy v Lisabonu v roce 1998 a když jsme v roce 1992 v Seville předvedli světu prázdný výstavní prostor, který údajně měl reprezentovat naši prázdnotu a neschopnost cokoli světu předvést.
Za páté bych se chtěl zmínit o otázce lidských práv. Pan ministr tady hovořil o příkladu Kuby a prezentoval to jako velký úspěch naší diplomacie, i když se to stalo těsně předtím, než měla odjet na Kubu česká obchodní delegace.
Myslím si, že otázka lidských práv si zaslouží diskusi. My jsme opakovaně navrhovali, aby se tomu třeba věnovalo jedno zasedání nebo jeden bod programu některého ze zasedání Poslanecké sněmovny. Na druhé straně si nemyslím, že je to otázka jasně definovaná, pojmenovaná a analyzovaná. Aspoň hlubší analytický přístup k této otázce jsem v předkládané koncepci nenašel.
Pokud jde o samotnou Kubu, pokud je viděna nikoli v kontextu střední Evropy, ale v kontextu Latinské Ameriky, rozhodně nepatří mezi země, kde je situace na poli lidských práv nějak katastrofální. Domnívám se, že stejně tak by bylo možné uvádět některé jiné země, které jsou pokládány v latinskoamerickém kontextu za stabilizované. Naproti tomu jsou tam země, kde je situace na poli lidských práv naprosto zoufalá. Příkladem je třeba Kolumbie, kde je 1 400 000 vnitřních uprchlíků v této zemi, a přesto vláda Kolumbie není kritizována Spojenými státy a jejich spojenci, a naopak vláda Kolumbie je třetím největším příjemcem vojenské pomoci ze strany Spojených států. Mohl bych jmenovat i další země právě v Latinské Americe, které mají opravdu katastrofální bilanci na poli lidských práv, jako je třeba Paraguay. Přesto byla vybrána Kuba a je třeba na tomto shromáždění říci, že ještě den před závěrečným hlasováním se zdálo, že bude rezoluce odmítnuta většinou pěti hlasů, ale nátlak ze strany USA byl tak veliký, že nakonec rozhodoval hlas Ekvádoru, který potřeboval zhruba dvoumiliardovou půjčku v dolarech ze strany Mezinárodního měnového fondu.
***