(16.40 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Ekvádorský prezident měl navštívit právě New York. Je třeba říci, že tomuto nátlaku Ekvádor ustoupil. V samotném Ekvádoru to mělo za následek demisi dvou ministrů a obrovský vnitropolitický skandál, který ukazuje, že v této záležitosti - když to řeknu velmi mírně - se Česká republika ukvapila a nejednala zrovna se znalostí kontextu.
Pokud jde o moji další poznámku, týká se názoru pana ministra o roli malých států v Evropské unii. Já bych to spojil se závěrečnou poznámkou, která se týká Evropské unie jako takové. Myslím si, že je to velmi klíčová diskuse v České republice. Naše strana jako jedna ze tří nejsilnějších stran v zemi je velice často dotazována, jaké je její stanovisko, pokud jde o evropskou integraci. Média nás velice často líčí jako zuřivé nepřátele integračních procesů v Evropě. Pravda je, že jsme pro evropský integrační proces, ale také je fakt, že jeho současné podobě mnohé vytýkáme. Pokládáme také za neudržitelné, aby byla veřejnost tak málo informována o skutečném obsahu Evropské smlouvy z roku 1986, Maastrichtské smlouvy z roku 1992 a nejnovější Amsterodamské smlouvy z června 1997.
Jedna z našich hlavních výtek se týká tzv. demokratického deficitu. Nevolení úředníci mají obrovskou pravomoc, rozhodují o významných sumách, mají v rukou osud celých odvětví národních ekonomik, ale chybí jakákoli skutečně demokratická kontrola a skládání účtů. Rada ministrů je vrcholným orgánem decize a za zavřené dveře jejích jednání veřejnost vůbec nevidí.
Evropská demokratická veřejnost doufala, že Amsterodamská smlouva přinese změnu. Nikoli, tuto změnu nepřinesla. Jedinou přímo volenou evropskou institucí zůstává Evropský parlament, a ani on nemá možnost plného náhledu do tajných jednání Rady ministrů. Stále více jednání se tedy odehrává v Bruselu a roste objem evropské legislativy.
V roce 1972 - pro ilustraci - činil objem evropské legislativy 1947 položek, v roce 1996 už to bylo 23 027 položek. Jestliže to tedy srovnáme podle let, v posledních letech je roční přírůstek průměrně tisíc nových legislativních aktů. Pro srovnání, které jistě kulhá, do voleb v roce 1998 bylo u nás po listopadovém období přijato asi 1600 nových zákonných norem. To ukazuje míru legislativního šílenství, které na evropské půdě panuje.
Jistě, do jisté míry by mohli mít pravdu stoupenci Evropské unie, kteří tvrdí, že podle principu subsidiarity by se některé pravomoci mohly vrátit oklikou zpět na národní úroveň. Ale mnoho takových případů není. Přesněji řečeno, alespoň já o žádném podstatném nevím. Pokud se mýlím, ať mě obhájci Bruselu vyvedou z omylu. Jako by v Bruselu panovala až chorobná nedůvěra k rozhodnutím, která byla učiněna na základě demokratických struktur národních států. Subsidiarita či proporcionalita prý nemá být záminkou pro zpochybnění už dosaženého, pro návrat na mezivládní nebo meziparlamentní úroveň. Názor KSČM v této věci je jasný. Není únosný stav, kdy je stále více rozhodnutí svěřováno úředníkům, kolem nichž krouží lobbisté. Je důležité dosáhnout větší průhlednosti rozhodovacího procesu.
Už včera jsem zde poukazoval na to, že evropská mašinerie vede k mnoha absurditám. Příklad, který jsem uváděl, Dánska, které bylo potrestáno za to, že nezavedlo do praxe směrnici Evropské unie z roku 1994 o elektrickém vybavení dolů s výskytem metanu, už jsem zmiňoval.
Amsterodamská smlouva dává Evropské unii pravomoci ve všech rozhodujících politických a ekonomických oblastech. Málokdo se ovšem zabývá tím, zda občané v jednotlivých zemích vítají to, že se skutečné centrum rozhodování ocitá mimo jejich dohled. Demokratizace a decentralizace pro evropské struktury - zdá se - neplatí, i když je to jinak heslo, které se akceptuje.
Je nepochybně důležité, aby byla posílena role a váha Evropského parlamentu. Myslím si, že naši vyjednavači by se o toto měli snažit, pokud je to jen trochu možné, i když jisté, ale neuspokojivé zlepšení přinesla už v tomto ohledu Amsterodamská smlouva. To neznamená, že by měl zmizet význam domácích národních a regionálních parlamentů. Na základní úrovni je totiž pro občany obtížné se dostat do kontaktu se svými poslanci do Evropského parlamentu. Malé státy mají 15 - 16 poslanců v Evropském parlamentu, ale to není vše, při důležitých rozhodnutích by občané potřebovali kontakt i s poslanci jiných zemí, častokrát velice vzdálených. To nutně bude stále narážet na jazykové a jiné bariéry.
Dále. Kdyby byl jednotný volební systém zaveden pro celou Evropu, jak navrhuje pan Chirac, co zabrání bez referenda, aby nebyl vnucen podobný nespravedlivý systém, jako je jednokolový většinový systém, který po dlouhou dobu existuje ve Spojeném království?
Je třeba posílení Evropského parlamentu uskutečňovat tak, aby neznamenal újmu pro demokracii v jednotlivých zemích. Podle Amsterodamské smlouvy je stanoveno, že počet členů Evropského parlamentu nebude více než 700, ať už bude počet členů Evropské unie jakýkoli. Vliv malých zemí, k nimž patříme, se tak dále sníží a počet jejich poslanců také. Smlouva sice stanoví, že každý z členských států má mít patřičné zastoupení, ale není jasné, co to vlastně je. Zatím je evidentní, že demokratické zakořenění národních parlamentů je hlubší než u jeho evropského protějšku. To lidé cítí a proto do Evropského parlamentu je u voleb účast zatím nesrovnatelně nižší. V posledních evropských volbách např. k volebním urnám nepřišlo 62 % Portugalců.
Amsterodamská smlouva rozšiřuje okruh oblastí, kde rozhoduje při hlasování rady ministrů prostá většina. To se týká 11 nových článků a pěti už existujících. Zahrnuje tedy oblasti práva i zahraniční politiky a menší státy touto změnou opět budou postiženy.
Vynořují se i další otázky, které se týkají Schengenských dohod a Úmluvy o Europolu. Začátky Europolu, které spadají do roku 1991, byly málo významné, ale vlastní činnost začala až s otevřením drogové jednotky Europolu v roce 1994 v Haagu. Lidé požadovali po belgickém skandálu s pedofily v roce 1996, aby odpověď organizovanému zločinu, který se stal nepochybně jedním z rizik konce tohoto století, dostala mezinárodní rozměr. A tomu odpovídá i plán "corpus iuris" o zřízení evropského veřejného žalobce, minimálního trestního zákoníku a kodexu trestního řízení. To připravil 20. generální direktoriát Komise EU. Diskuse o této věci proběhla v San Sebastianu ve Španělsku v dubnu 1997 za přítomnosti 140 právních specialistů. Ale nikdo z tisku nebyl pozván, nebylo vydáno žádné komuniké, o věci nemohl informovat ani místní španělský tisk. Je jasné, že původní omezení na machinace s evropským rozpočtem bude tedy překročeno. Corpus iuris by dokonce zrušil i starý pilíř britských svobod, známý jako habeas corpus.
Europol se tedy ocitá mimo demokratickou kontrolu a Evropský parlament ani nebyl přizván ke konzultování konvence o Europolu, ačkoliv přípravy běžely celé dva roky. Článek K 11 Amsterodamské dohody budí podezření, že nekontrolovanost Europolu se ještě zvětšuje, a to jak ze strany národních parlamentů, tak dokonce i Evropského parlamentu.
Europol neodpovídá žádnému demokraticky volenému orgánu. Je také mimo soudní kontrolu, jak naznačuje článek K 4 Amsterodamské smlouvy. Obrátit se na Evropský dvůr spravedlnosti není možné.
***