(15.50 hodin)
(pokračuje Tlustý)
Na tom, že klub Občanské demokratické strany má k tomuto návrhu zákona zásadní záporné stanovisko, nic změnit nelze, a lze uvést důvod pro toto zásadní záporné stanovisko.
My nepopíráme, že existuje určitý problém. My nepopíráme, že do tohoto problematického vztahu se dostala řada lidí a řada podniků ne zcela jen svým zaviněním. My popíráme možnost, aby tento rozpor, který je v principu rozporem mezi velkou početnou skupinou věřitelů a skupinou zemědělských podniků - dlužníků, rozpor, který v principu vzniká při hrazení pohledávek ze strany dlužníků směrem k věřitelům, tento problém byl řešen způsobem, který zde tato sněmovna schválila a který, domnívám se, nejenom nemůže podepsat pan prezident, ale nemůže ho ani schválit při případné námitce Ústavní soud.
Tento rozpor totiž tato sněmovna řeší nepochybně vyvlastněním.
Za pokrok považuji to, že pan poslanec Lux tady korektně uvedl, že tento problém je v principu problémem těžce vymahatelných pohledávek, problémem nedostatku zdrojů na straně dlužníků. Řešit tento bilanční nesoulad tím, že část takovýchto pohledávek ve výši 10 tis. Kč bude vyplacena v hotovosti a druhá část bude ze zákona transformována - slovo transformována bych dal do uvozovek - na opět v uvozovkách "cenné papíry" se splatností 20 let a zúročením 2 %, tato druhá část, tato tzv. transformace, je totiž zjevným vyvlastněním.
Stačí, aby si každý z vás spočítal, co se stane za 20 let při dvouprocentním úročení s pohledávkou v průměru odhaduji kolem 100 000 nebo 200 000 Kč - takový rozsah pohledávky mají v nejtypičtějších případech -, s její reálnou hodnotou za 20 let dvouprocentního zúročení: bude v podstatě vymazána.
K tomu je třeba ještě dodat, že zákon č. 42, který je tu často kritizován, odsunul splatnost těchto pohledávek o sedm let, přičemž tento sedmiletý odklad byl doprovázen nulovým zúročením. Kdybychom tedy vyšli z původní hodnoty těchto pohledávek, ze stavu v roce 1992, představili si, že do dnešního dne byly každoročně devalvovány desetiprocentní mírou inflace a že návrh, který tato sněmovna přijala, dokonce o další splatnosti o dalších 20 let při dvouprocentním zúročení, je zjevné, že naprostá většina těchto pohledávek by v případě schválení tohoto zákona byla vymazána, jinak řečeno, držitelé těchto pohledávek by byli vyvlastněni.
Pokud sněmovna bude na tomto principu trvat - a sněmovna může na takovém principu trvat - je nepochybné, že klub Občanské demokratické strany spolu s klubem Unie svobody a doufám i dalšími poslanci podá stížnost Ústavnímu soudu. A považuji za nepochybné, že této stížnosti bude vyhověno, protože princip vyvlastnění je prokazatelný a je zcela zjevně v rozporu s českým právním řádem.
Až sem nic nového. To nové, co se pokoušíme nabídnout, je jiné, korektní řešení vzniklého problému. Jsme-li kritizováni, že odmítáme jedno řešení jako špatné, je logické, abychom sami přišli s řešením, které se snaží problém vyřešit, ale které se nedostává do rozporu s ústavou, které není ve své podstatě vyvlastněním.
Proto jsme s kolegou Peškem připravili velmi jednoduchou novelu, jejíž podstata je velmi snadno pochopitelná.
Do vztahu dlužníka a věřitele, do vztahu tzv. oprávněné osoby a povinné osoby, by podle tohoto návrhu, který jsme s kolegou Peškem připravili, vstoupil stát a během tří let by vypořádal závazky vůči oprávněným osobám namísto osob povinných a během pěti let by vymáhal od osob povinných tyto pohledávky. Stal by se prostředníkem, stal by se více autorizovaným, silně postavenějším vymahatelem, stal by se prostředníkem, který by garantoval, že tento proces proběhne korektně.
Je nepochybné, že při roli takovéhoto prostředníka vzniká riziko těžko kvantifikovatelné, ale zcela zřejmé, že vymáhání oběma směry nebude stejně úspěšné. Stručně řečeno, že stát - v tomto případě Pozemkový fond - při výplatách směrem k oprávněným osobám a naopak při inkasech od osob povinných utrpí určitou ztrátu. Nikdo není schopen rozsah takovéto ztráty kvantifikovat, ale dovolím si vyvrátit to základní číslo, které tady uvedl pan poslanec Lux.
Ano, celkový rozsah nevypořádaných původních transformačních podílů dosahuje několika desítek miliard korun. Ale velká část těchto pohledávek vzešlých původně ze zákona byla následně během uplynulých sedmi let dobrovolně uzavřenými smlouvami mezi původními oprávněnými osobami, původními povinnými osobami, ale i osobami třetími, nejrůznějšími novými společnostmi, smluvně převedena na jiný typ pohledávek. Jednoduše řečeno: velká většina původních oprávněných osob dnes již nedrží původní transformační podíly, má obchodní závazky s jinými podnikatelskými subjekty, nebo i s těmi původními, v jiné podobě, než je zahrnuto pod název "transformační podíl".
Novela, kterou my navrhujeme, je novela, která má problém vyřešit tam, kde nebyla dosažena dohoda, tam, kde nebyla uzavřena jiná svobodná obchodní smlouva. Stručně řečeno navrhuje, aby stát vstoupil do tohoto vztahu jedině tam, kde ho stát založil, kde ho založil zákonem, neboť zákon o transformaci družstev vlastně postavil oprávněné osoby a povinné osoby do vztahu ze zákona, aniž by se jich ptal.
Tento návrh tedy vychází z následující logiky: Pokud nějaká osoba dobrovolně s jinou osobou převedla původní transformační podíl na jiný typ pohledávky, není možné vyžadovat, aby do tohoto vztahu vstupoval stát, protože vznikla pohledávka a závazek dobrovolně, nikoliv ze zákona. Pokud je to případ opačný, to znamená, stojí dnes věřitel ve své nezáviděníhodné roli vůči dlužníkovi z rozhodnutí státu, tj. ze zákona, námi navrhovaná novela by do tohoto vztahu postavila onoho původního účastníka, tzn. stát, a na něm by nechala vypořádání tohoto vztahu.
Skutečnými náklady na provedení námi navrhovaného řešení jsou tedy zejména náklady na zorganizování, na financování té - nazvu to - úřednické části provedení této transakce, protože Pozemkový fond by vlastně musel vstoupit do několika desítek tisíc vztahů mezi oprávněnými a povinnými osobami, musel by zvládnout příslušnou agendu. Ale uvážíme-li , že v podstatě končí proces restitucí zemědělského majetku, disponují pozemkové úřady v tuto chvíli dostatečným množstvím úředníků, kteří by mohli ve spojení s Pozemkovým fondem takovou úlohu zvládnout.
Abych ještě uvedl podrobněji podstatu našeho návrhu. Navrhujeme, aby během tří let vypořádal v ročních splátkách tyto pohledávky vůči oprávněným osobám stát a aby je vymáhal od oprávněných osob během pěti let. Díky rozdílu mezi tříletými splátkami jedním směrem a mezi pětiletými splátkami druhým směrem by samozřejmě vznikl i určitý - nazvu to - časově limitovaný deficit takovéto transakce.
***