(12.20 hodin)
(pokračuje Grulich)
Návrh proto umožní, aby bývalí občané nabyli zjednodušeným způsobem, a to prohlášením, české občanství.
Předseda PSP Václav Klaus: Pane ministře, já se omlouvám. Žádám Poslaneckou sněmovnu, aby se věnovala úvodnímu slovu pana ministra vnitra, jedná se o vážnou věc, o vážnou problematiku. Nevím, kdo tam hovoří s panem poslancem Paynem, žádám, aby přestal. Prosím, pane ministře, pokračujte.
Ministr vnitra ČR Václav Grulich: Děkuji, pane předsedo.
Návrh, tedy umožní, aby tito občané, bývalí naši občané, nabyli zjednodušeným způsobem, a to prohlášením, české občanství. Nebudou přikládat doklad o pozbytí dosavadního státního občanství a dojde tak v tomto mimořádném případě k prolomení zásady jednoho státního občanství. Navrhovaný zákon, bude-li touto sněmovnou přijat, tak uzavře jednu etapu vývoje v naší společnosti a uzavře jednu etapu nápravy škod, které způsobil minulý komunistický režim, škod, které se dotýkají přímo existence našich občanů.
Musím však zdůraznit, aby nedošlo k omylu, že i nadále vychází právní úprava nabývání státního občanství České republiky z principu jednoho státního občanství. V souladu se závěry vlády se však umožní prolomení této zásady v naprosto výjimečných a mimořádných případech. Za takové případy považuje vláda i státní občanství bývalých občanů, kteří občanství pozbyli v období komunistické totality.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu ministrovi. Tento návrh jsme v prvním čtení přikázali zahraničnímu výboru a návrh iniciativně projednal také ústavně-právní výbor. Usnesení obou výborů byla rozdána jako sněmovní tisky 158/1 a 158/2.
Prosím, aby se slova ujal zpravodaj zahraničního výboru poslanec Jiří Karas.
Poslanec Jiří Karas: Vážený pane předsedo, vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové, vládním návrhem zákona o státním občanství některých bývalých státních občanů, sněmovním tiskem č. 158, se zabýval zahraniční výbor na své 22. schůzi dne 16. června 1999. Po odůvodnění náměstkem ministra vnitra Pavlem Zářeckým, zpravodajské zprávě, kterou jsem přednesl já, a po rozpravě zahraniční výbor doporučil Poslanecké sněmovně vyslovit souhlas s vládním návrhem zákona o státním občanství některých bývalých československých státních občanů.
Pane předsedo, v podrobné rozpravě si dovolím vystoupit s několika pozměňovacími návrhy k tomuto vládnímu návrhu zákona.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Prosím paní poslankyni Dundáčkovou jako zpravodajku ústavně-právního výboru.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, ústavně-právní výbor po zdůvodnění náměstkem ministra vnitra Dr. P. Zářeckým a zpravodajské zprávě poslankyně Dundáčkové a po rozpravě doporučuje PSP, aby návrh schválila, a za druhé doporučuje, aby přijala k tomuto návrhu zákona následující změnu: k § 5 - vypustit, ostatní paragrafy přečíslovat.
Předseda PSP Václav Klaus: Přednesete tento návrh ještě v podrobné rozpravě, nebo to bude ve zpravodajské zprávě, ale o tom bychom museli hlasovat. Můžete to potom ještě říci.
Poslankyně Eva Dundáčková: Pane předsedo, mohu to přednést v podrobné rozpravě, ale domnívám se, že to není zapotřebí.
Předseda PSP Václav Klaus: Dobře. Otevírám podrobnou rozpravu, do které se přihlásil pan poslanec Payne.
Poslanec Jiří Payne: Pane předsedo, vážená sněmovno, vážená vládo, máme před sebou návrh zákona, který svou preambulí a tím, že je vyčleněn jako samostatný zákon, že se tedy nejedná o novelizaci zákona o nabývání a pozbývání občanství, dává najevo, že se jedná o něco specifického. Při odůvodňování bylo řečeno, že se jedná o jakýsi restituční nebo rehabilitační zákon, v preambuli se přímo hovoří o zmírňování některých křivd. To ovšem staví tento zákon do zvláštního světla a bude to mít také důsledky, o kterých, jak se obávám, jsme nebyli zcela informováni.
Podle tohoto zákona občané, kteří v předmětném období od 25. února 1948 do 28. března 1990, kdy byl schválen zákon ve Federálním shromáždění, mohou požádat velmi snadným způsobem o získání českého občanství. Mám dojem, že si neuvědomujeme, že do této kategorie spadá několik set tisíc sudetských Němců, kteří v tomto období odešli do Německa a na základě tohoto zákona mohou nyní získat zcela bez problémů občanství. Nemyslím si, že by to byli ti, s nimiž bychom měli jakýkoliv problém, protože to byli ti lidé, kterým nebyla prokázána jakákoliv kolaborace s hitlerovským režimem - byla to ta část našich německých spoluobčanů, kteří se zachovali velmi loajálně k demokratickému Československu. Nicméně po roce 1948 těmto lidem, možná z vůle politického režimu nebo z jiných důvodů, bylo nabídnuto, aby odešli do Německa. Tito lidé odešli, je jich několik set tisíc a já se nyní ptám, jestli chceme, aby se tato preambule vztahovala také na ně. Zákon se na ně vztahuje, ale preambule hovoří o něčem jiném.
Zároveň si musíme uvědomit, že protože oni získali občanství na základě rehabilitačního zákona, jsem přesvědčen, že u Ústavního soudu vyhrají spor o tom, že jim musí být navrácen majetek. Oni byli diskriminováni tím, že nemohli mít občanství, a chceme-li jednu křivdu uvést do pořádku, musíme následně také ostatní křivdy vyřešit. To znamená, že tento zákon bude mít ještě dalekosáhlý dopad, který dnes lze těžko předpovědět.
Situace s Německem je taková, že Německo podle svých vnitřních předpisů je proti tomu, aby německý občan měl dvojí občanství. Je pravda, že to Němci nějak nedokáží zkontrolovat, a pokud si někdo z Němců obstará ještě české občanství, německé úřady nejsou schopny zavést jakékoliv sankce, naopak tlačily v minulosti na českou vládu, aby naše Ministerstvo zahraničních věcí nebo Ministerstvo vnitra neudělovalo občanství jejich občanům. Přesto takové případy existují.
My s Německem nemáme podepsanou smlouvu, která by zamezovala dvojímu občanství. Mám za to, že by projednávání tohoto tisku mělo být odloženo do doby, než bude s Německem podepsána smlouva zamezující dvojímu občanství, neboť některým z těchto lidí mohlo být prokazatelně ukřivděno - na druhé straně jim někdo může závidět, že namísto let v komunistickém koncentračním táboře, který byl na východ od železné opony, strávili léta v demokratické společnosti. Přesto jim bylo ukřivděno, protože odešli ze svého bydliště, dost možná pod jakýmsi nátlakem, a pokud se sem chtějí vrátit, nechť se vrátí, ale za podmínek, že budou mít pouze jedno občanství.
Mám však pocit, že tento návrh není způsobilý k projednání, a já bych doporučoval tento návrh vrátit k přepracování.
Uvedu ještě druhý případ. Jestliže chceme zmírňovat křivdy, pak bychom měli zmírňovat křivdy stejné kategorie. Jestliže komunistický režim přinutil některé lidi, aby přišli o československé občanství, a chce to ze své strany napravit, pak musí také ale napravit symetricky skupinu našich občanů, kteří přišli o cizí občanství, protože například komunistický režim jim neumožnil vycestovat do příslušné země a obstarat si doklady o svém občanství.
***