(15.30 hodin)
(pokračuje Talíř)
Proto pravidla, která stanoví, jak mohou být periodické tiskoviny vydávány a šířeny, jsou charakteristikou právního řádu většiny států.
V této souvislosti je možné podotknout, že když se například Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nevyjadřuje výslovně k svobodě tisku, je svoboda tisku jasně zajištěna jako součást obecné svobody projevu. Zásadní judikáty evropského soudu zdůrazňují roli svobodného tisku v demokratickém řízení, přičemž mu přikládají onu pověstnou úlohu hlídacího psa demokracie. Na druhou stranu je si třeba uvědomit, že vydavatelé se samozřejmě chovají jako podnikatelé a jejich zájmem je dosahovat co největší prodejnosti svých novin a tiskovin. A protože kromě svobody tisku zná demokratický právní řád i jiná práva a jiné důležité prvky, jako je například právo na ochranu osobnosti, dochází tradičně k napětí mezi svobodou tisku a ochranou osobnosti. Jak svoboda tisku, tak právo na ochranu osobnosti tvoří konstitutivní prvky svobodného demokratického právního státu. Střet svobody projevu a svobody tisku na jedné straně a zákona na ochranu osobnosti na straně druhé je klasickým příkladem kolize ústavního práva. V takových případech musí být zváženy hodnoty těchto základních práv, neboť žádné právo nemá prioritu před právem druhým. Žádná právní hodnota nemůže být ukvapeně realizována a prosazována proti té druhé.
Ve světle těchto principů, o kterých jsem hovořil, si musíme položit otázku, jak vypadá situace u nás. Stále platí zákon č. 81 z roku 1966, který byl mnoha novelami upraven tak, aby odpovídal podmínkám dnešním, ale je třeba připomenout, že tento zákon obsahuje stále paragrafy, které např. říkají - dovolte mi citovat - že výměna informací nesmí být zneužívána k ohrožování cti a práv československých občanů, jejich socialistického soužití ani k ohrožování zájmů socialistického státu a společnosti. To jenom na ukázku toho, abychom si uvědomili, že stávající tiskový zákon je potřeba zrušit. Je také třeba připustit, že úvahy a diskuse o novém tiskovém zákonu probíhají delší dobu.
V poslední době se dokonce objevují názory, že tiskový zákon není potřeba. Často se poukazuje např. Anglie, která ve svém právním řádu nezná tiskový zákon. Já nepatřím do kategorie lidí, kteří si myslí, že v České republice nepotřebujeme tiskový zákon, protože je třeba upravit určité instituty, o kterých tady pan předkladatel hovořil. Podle mého názoru je to zejména určitá evidence vydavatelů tiskovin. Jsou to povinné údaje, které je potřeba uvádět v tiráži jednotlivých periodických tiskovin, jsou to např. povinné výtisky, které by měly dostávat naše knihovny, nebo některá praxe a instituty, která zná EU.
V této souvislosti chci konstatovat, že i předložená novela obsahuje určité pozitivní prvky - např. že zavádí místo povinné registrace tisku pouze její evidenci. Nicméně podle mého názoru tato předložená novela obsahuje také řadu zásadních nedostatků. Dovolte mi, abych se o některých zmínil. Začal bych §2 odst. 2, kde se hovoří o zahraničních vydavatelích. Tento paragraf vztahuje určitá ustanovení tohoto tiskového zákona na periodický tisk vydávaný v cizině zahraničním vydavatelem, jestliže má tento zahraniční vydavatel na území České republiky sídlo nebo svou organizační složku. Toto ustanovení je v rozporu s pojmy obchodního zákona. Paragraf 21 odst. 2 obchodního zákona totiž stanoví, že zahraniční osobou se rozumí fyzická nebo právnická osoba se sídlem mimo území ČR. Proto sám pojem zahraničního vydavatele vylučuje, aby měl sídlo v České republice. A není-li sídlo zahraničního vydavatele v ČR, je dle § 4 nositelem práv, povinností a odpovědnosti jeho organizační složka, která ovšem nemá právní subjektivitu.
Dalším problémem je část, o které podrobně hovořil předkladatel pan ministr kultury, a to § 6 a 21, tedy odpovědnost vydavatele za obsah tisku a soudní ochrana. Já rozumím úmyslu zpracovatele, nicméně se domnívám, že vše, co je uvedeno v tomto návrhu, v této předloze, je už duplicitou ústavněprávní a trestněprávní úpravy, obsažené v jiných zákonech. A navíc - v § 21 se zavádí do českého právního řádu "actio popularis" - tedy institut, kdy každý bude mít možnost podání žaloby. Již dnes chronicky přetížené soudy budou muset rozhodovat i o případech, kdy žalující osoba nemusí být jakýmkoliv způsobem osobně dotčena. Navrhovaný institut zasahuje do monopolu trestního stíhání státního zastupitelství a má prvky soukromoprávní trestní žaloby, která je českému právnímu řádu cizí.
Je nezbytné přihlédnout k tomu, že každý občan může u státního zastupitelství podat oznámení o skutečnostech, které nasvědčují spáchání trestného činu, tedy i v případě, že byl spáchán tiskem. Tento postup, který je již znám, má řadu výhod oproti postupu navrhovanému v tiskovém zákoně. Státní zastupitelství totiž v přípravném řízení rozhodne, zda se jedná o trestný čin či nikoliv, a tak budou v tomto předběžném řízení zamítnuty všechny návrhy, které jsou neopodstatněné.
Institut zadostiučinění, zde také zaváděný, je v rozporu s článkem 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s § 5 odst. 2 navrhovaného tiskového zákona, neboť v tomto § 5 odst. 2 se hovoří o nepřípustnosti cenzury, ovšem tím institutem zadostiučinění se v podstatě zavádí. Zvolená právní konstrukce nenachází podporu v úpravách v zemích EU, neboť zadostiučinění, kterého se může každý domáhat, aniž by byl sám dotčen, a navíc v případě, že je dotčen, to zadostiučinění nepřísluší jemu, ale státu, se neslučuje s demokratickým pojetím svobody tisku. Žaloby dalších oprávněných osob pro nároky z téhož jednání nejsou podle § 4 přípustné. Oprávněné osoby se mohou zúčastnit řízení jenom jako vedlejší účastníci. Toto ustanovení je v rozporu s článkem 36 Listiny práv a svobod o soudní ochraně. Poškozený je tak omezen možností domáhat se svého práva stanoveným způsobem, tzn. uplatnit své oprávněné nároky.
Nyní se dostávám k oněm institutům, o kterých předkladatel také hovořil, a já bych je shrnul pod tři paragrafy, tak jak jsou uvedeny v návrhu tiskového zákona, a to oprava, odpověď, dodatečné sdělení. Pan ministr hovořil o tom, že se opírají o směrnici EU. Já chci konstatovat, že tato směrnice, která má číslo 89/522 EU a má novelu z roku 1997 č. 36, se týká rozhlasového a televizního vysílání a že v Evropské unii dodnes chybí závazný předpis, který by upravoval tyto povinnosti v oblasti tisku.
V oblasti tisku se u práva na odpovědi rozlišují dva systémy - německý a francouzský. Francouzský systém připouští odpověď i v případě hodnotících úsudků a mínění, kdežto německý systém naproti tomu přiznává jedinci právo na odpověď jen tehdy, jedná-li se o faktická skutková tvrzení.
***