(10.20 hodin)
(pokračuje Langer)
Z tohoto pohledu by se celý problém jevil jako střet dvou principů, na jedné straně ochrany tisku a na straně druhé ochrany práv a svobod občana, ochrany jeho osobnosti a nedotknutelnosti jeho soukromí. V této logice věci by pak otázka zněla, co je víc, co má přednost a co musí ustoupit, zda ona kolektivní práva, nebo právo jedince. A jakkoliv ani na okamžik nepochybuji o relevantnosti druhého principu, že jde o ochranu práv a svobod občana, pochybuji o prvně jmenovaném principu, že by mělo jít o ochranu svobody tisku.
Právo na odpověď nejenomže nebrání nikomu poskytovat informace, ale současně i nikoho neomezuje při získávání informací. Dovedeno do důsledků, naopak zajišťuje získání většího objemu informací a mimo jiné právě od dotčené strany. I z tohoto důvodu se ztotožňuji s názorem, že právo na odpověď je projevem snahy o narovnání postavení mezi těmi, kteří někomu zasahují do života, a těmi, do jejichž životů je zasahováno.
Tento závěr souvisí s neoddiskutovatelnou skutečností, že postavení novinářů a osob, o kterých novináři píší, je zjevně nerovné. Novináři jsou v tomto ohledu profesní skupinou osob, která má výrazně větší možnosti ovlivňovat životy jiných osob, spoluvytvářet veřejné mínění více než kterýkoliv objekt jejich zájmu. Chtěl bych podotknout, že z mých úst v tuto chvíli tato slova nezní jako projev závisti či nenávisti, je to jen pouhé konstatování a popis věcného stavu věcí.
Je pochopitelné, že novináři o tomto svém privilegovaném postavení mlčí, případně je odůvodňují tvrzením, že jsou povoláni k hlídání demokracie a k ochraně občanů před zvůlí státní moci. V tom mají pravdu, ale pouze částečně, neboť platí, že pro demokracii je typická vedle delegace pravomoci, a teď hovoříme o jakési pravomoci, i delegace odpovědnosti. Jinými slovy, že ten, kdo je nadán určitou pravomocí, v tomto případě možná spíše privilegiem ovlivňovat chod věcí veřejných, musí za to na sebe převzít i odpovědnost. Stejně tak platí, a v demokracii je to další logický existující princip, že ten, kdo rozhoduje, nebo ten, kdo chce rozhodovat, musí tak činit podle jasných pravidel a za existence účinné kontroly.
A myslím, že právě neexistující schopnost a ochota médií, novinářů, chcete-li, přihlásit se k oné odpovědnosti vytvoření a podřízení se nějakému - a zdůrazňuji vlastnímu - efektivnímu druhu kontroly, tedy nejlépe sebekontroly, je bohužel argumentem hovořícím ve prospěch zákonné úpravy práva na odpověď. A když ne v tiskovém zákonu, pak tedy v zákoníku občanském.
A tím se již dostávám k závěru svého vystoupení. Z výše vyřčených slov myslím jasně vyplývá, že necítím zvláštní potřebu přijímání speciálních zákonů. V každém případě se ale bráním jednoduchému, schematizujícímu pohledu na tento návrh tiskového zákona jako na útok na svobodu tisku, či snad jako snahu omezovat právo občanů na informace. Tento návrh zákona obsahuje vedle problematických ustanovení i taková ustanovení, která jednoznačně a nepochybně práva a svobody občanů posilují. Nebude-li propuštěn tiskový zákon do druhého čtení, a předpokládám, že tyto návrhy v obecné rozpravě zazní, nemělo by to podle mého názoru znamenat odmítnutí některých pozitivních věcí, které jsou v něm obsaženy, včetně práva na odpověď.
Bude-li tento návrh zákona zamítnut, avizuji z tohoto místa svůj úmysl zapracovat tento institut do našeho právního řádu, a to ve formě novely občanského zákoníku. Jsem přesvědčen, že legislativně dobře upravený institut práva na odpověď ve skutečnosti není omezením, ale naopak významným rozšířením prostoru svobody a rovných podmínek pro život každého jednotlivého občana této země, a to je cíl, o jehož dosažení bychom měli podle mého názoru usilovat všichni.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji místopředsedovi Langrovi. Nyní vystoupí paní kolegyně Parkanová a po ní by podle mého soudu měla vystoupit paní poslankyně Dostálová, neboť byla přihlášená jako druhá do rozpravy se stanoviskem klubu, zatímco kolega Mlynář, také se stanoviskem klubu, byl přihlášen až jako čtvrtý. Takže hovoří paní kolegyně Parkanová, poté kolegyně Dostálová.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás seznámila se stanoviskem k projednávanému návrhu zákona, který je současně stanoviskem poslaneckého klubu KDU.
Svoboda slova je základním atributem svobodné společnosti. Demokratický stát na straně jedné svobodu slova musí chránit a na straně druhé má také za povinnost ochraňovat společnost i jednotlivce před jejím zneužitím. A právě možnosti zneužití svobody slova se zřejmě natolik obává naše vláda, že si od předkládaného návrhu zákona slibuje především lepší ochranu soukromí občanů a možnost efektivnějšího postupu proti extremistickým tiskovinám. Za tímto účelem zavádí do naší legislativy nová ustanovení o odpovědi a odpovědnosti za obsah.
Rozšíření dosavadního práva na uveřejnění opravy o právo uveřejnění odpovědi vláda i tentokrát zdůvodňuje snahou o implementaci směrnic EU do našeho právního řádu. Na tom by nebylo vůbec nic špatného, pokud by vládě skutečně šlo o přiblížení k právu Evropských společenství. Zkušenosti z poslední doby však ukazují něco trochu jiného. Příslušné směrnice, a týká se to i dalších případů, jsou často účelově dezinterpretovány a nelze se zbavit dojmu, že slouží jenom jako zástěrka k prosazování vlastních programových cílů a záměrů, a to jsou cíle a záměry, které nás ve skutečnosti k EU nikterak nepřibližují. Návrh tiskového zákona je toho docela dobrým příkladem.
Příslušná směrnice zaručuje fyzickým nebo právnickým osobám, jejichž legitimní zájmy, zejména pověst a dobré jméno, byly poškozeny tvrzením nepravdivých, opakuji nepravdivých skutečností v televizním pořadu, právo na odpověď nebo na ekvivalentní nápravný prostředek. Vládou navržená předloha počítá s právem na odpověď nejen u televizního vysílání, ale rovnou u všech sdělovacích prostředků, a to i vůči pravdivým údajům. Pro podobně extenzivní výklad nemůže vláda nalézt oporu ani v příslušné rezoluci výboru ministrů Rady Evropy, která vedle možnosti opravy nepřesných údajů hovoří o obraně před vměšováním do soukromého života, újmě na důstojnosti, cti nebo dobrého jména. Toto právo je však vyloučeno legitimním veřejným zájmem na kritiku, a rozumějme zejména kritiku veřejných činitelů, která je založena na pravdivých údajích.
A je opravdu jenom náhoda, že v předloženém návrhu tiskového zákona se nic takového nevyskytuje? Víme přece, že média logicky věnují prvořadou pozornost veřejně činným lidem, a proto se největší počet zájemců o právo na odpověď bude rekrutovat především z jejich řad. Bez tohoto omezení navrhované rozšíření opravy práv osob dotčených sděleními uveřejňovanými médii ve skutečnosti je rozšíření ochrany práv veřejných činitelů.
Ano, stává se to ochranou práv veřejných činitelů, a to je ale v přímém rozporu s veřejným zájmem, který sleduje Rada Evropy.
Vládou navrhované právo na odpověď zdaleka překračuje rozumný požadavek na ochranu osobnosti, kterou obecně, a tvrdím i dostatečně, upravuje občanský zákoník. Vzhledem k tomu, že není omezeno na prokazatelná a ověřitelná fakta, otevírá cestu do médií všem grafomanům a všem exhibicionistům, především zase z řad politiků, kteří mají vždy ke všemu co říci nebo alespoň co dodat. Jediné, co jim v tom doposud brání, je neochota redakcí poskytnout jim dostatek prostoru. A v tom je asi hlavní problém celého návrhu zákona.
Vláda, nebo alespoň někteří její členové, se netají tím, že ví, jak by noviny měly vypadat a co by mělo či nemělo být jejich obsahem. Svým návrhem chtějí údajně omezit monopol novinářů na svobodu slova a zajistit pluralitu názorů. Zapomínají, že periodický tisk, s výjimkou České televize a Českého rozhlasu i televizní a rozhlasové stanice, jsou soukromým, a nikoli jakýmsi veřejným majetkem, na který má právo kdokoli. Každé místo ve sdělovacím prostředku má své náklady a má svoji cenu. Záleží jenom na vydavateli, komu jej poskytne. Je jeho vlastnickým právem nechat ho zaplnit podle vlastního uvážení a představy a přání ministrů vlády zde nemají vůbec co dělat. Riziko případného neúspěchu v mediálním podnikání nese totiž právě vydavatel, to riziko nenesou občané a nenese ho ani vláda.
***