(10.30 hodin)
(pokračuje Parkanová)
A vedle finančního rizika je zde i riziko další, které je spojeno s publikační činností v tisku a má trestněprávní charakter. Podněcování k rasové nebo národnostní nesnášenlivosti je totiž trestným činem podle trestního zákona, podobně jako hrozba násilím či zobrazování sexuálního násilí.
Proto se také domnívám, že snaha vlády upravit tuto věc jako odpovědnost za obsah i v návrhu o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku je nadbytečná. Použitá instituce tzv. lidové žaloby vychází z mylné představy veřejného vlastnictví tisku.
Současná právní úprava umožňuje potrestat každého, kdo prostřednictvím tisku porušuje základní lidská práva a svobody. Myšlenka potrestat nejen osoby, ale i periodikum, prostřednictvím kterého byla tato činnost páchána, je sice lákavá, ale je podle mě naprosto zcestná. Podobný instrument by se totiž velmi snadno mohl stát nástrojem neustálého prověřování a obtěžování seriózního tisku nekonečnými soudními procesy, zatímco extremistické plátky by bez mrknutí oka reagovaly zaevidováním jiného periodika a přesto se stejným obsahem. Chce-li stát opravdu zasahovat proti šíření násilnických ideologií v tisku - a já nepochybuji o tom, že chce - nezbývá mu, než stíhat konkrétní pachatele, a nikoliv potištěný papír, jak to předpokládá předložený návrh.
Dámy a pánové, jsem přesvědčena, že nový tiskový zákon potřebujeme. V případě odmítnutí tohoto návrhu totiž zůstává v platnosti zákon dosavadní a ten je z řady důvodů zastaralý a nedostatečný.
Přestože se vládě podle mého soudu nepodařilo rozumně vybalancovat vzájemný poměr mezi svobodou slova a odpovědností, obsahuje zákon i řadu bezrozporných a přitom velmi potřebných pasáží. Věřím tomu, že vrácením předlohy vládě k dopracování jí umožníme upravit zákon tak, aby byl přijatelný nejen pro tuto sněmovnu, ale i pro novinářskou obec.
Podávám proto návrh na vrácení zákona navrhovateli k dopracování.
Chci ještě dodat, že v případě, že tento můj návrh nebude přijat, poslanecký klub KDU-ČSL podpoří i návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji paní kolegyni Parkanové a uděluji slovo paní poslankyni Kateřině Dostálové. Připraví se pan kolega Vladimír Mlynář.
Poslankyně Kateřina Dostálová: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, ráda bych se v této obecné rozpravě držela opravdu obecné úvahy nad návrhem tohoto tiskového zákona a nerozebírala bych zde jednotlivé kontroverzní paragrafy, které jsou v něm obsaženy, byť jsem přesvědčena o tom, že těchto kontroverzních bodů je v tomto návrhu více než dost.
Jsem členkou mediálního podvýboru, kde byl tento návrh zákona podrobně rozebírán, a mí kolegové teď v tuto chvíli jistě tuší, kudy se bude ubírat má úvaha nad tímto návrhem.
Byla jsem vždycky proti existenci jakéhokoliv tiskového zákona a považuji za hanebné, že zde máme dodnes platný tiskový zákon z r. 1966, a považuji i za hanebné, že nebyl do dnešního dne zrušen. Ovšem stejně tak považuji za příznačné, že nový návrh tiskového zákona je předkládán právě dnes, právě v této době, kdy máme u vlády vládu socialistickou, vládu, jejíž myšlení je myšlením lidí, kteří chtějí přikazovat, kontrolovat, omezovat a cenzurovat. Ale musím říci, že také chválit, jak jsme byli svědky minulý týden ve středu večer - ale pouze sebe sama.
Chtěla bych apelovat na vás, vážené kolegyně a vážení kolegové, kteří si pohráváte s myšlenkou, s tím, podpořit tento návrh tiskového zákona, byť jste se někdy cítili neprávem poškozeni tiskem, chtěla bych apelovat na vás, abyste tak nečinili.
Domnívám se, že zde máme stávající mechanismy, ze kterých se můžeme domoci svých práv. Myslím si, že právě používáním a praxí jak občanského zákoníku, tak trestního zákoníku dojdeme k jejich zefektivňování a nepotřebujeme žádný tiskový zákon. Domnívám se, že neetické chování některých novinářů - a je mi líto, že se to stává i v seriózním tisku - žádným zákonem ošetřit nemůžeme.
Chtěla bych se teď dotknout několika málo technických záležitostí, které jsou obsaženy v tomto návrhu zákona a o kterých jsem přesvědčena, že je potřeba je nějakým způsobem upravit, ať už je to registrace tisku, nebo povinné výtisky. Domnívám se, že by to šlo ošetřit buď novelizací zákona o neperiodických publikacích, kde už povinné výtisky ošetřeny máme, nebo novelizací obchodního zákoníku. Jsem také přesvědčena o tom, tak jak jsem se zde zmínila na začátku, že považuji za hanebné, že zde máme stávající tiskový zákon z roku 1966. Chci říci, že se budu zabývat spolu se svými kolegy návrhy zákona na rušení původního tiskového zákona. Budeme se zabývat také ošetřením těchto základních technických záležitostí, které jsou v tomto zákonu obsaženy a které je potřeba upravit.
Jsem zmocněna klubem ODS podat návrh na zamítnutí tohoto zákona. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji paní kolegyni Dostálové. Nyní uděluji slovo panu kolegovi Vladimíru Mlynářovi. Připraví se pan kolega Stanislav Křeček.
Poslanec Vladimír Mlynář: Vážený pane předsedající, vážení kolegové, pan ministr Dostál tady v úvodním slově řekl minulý týden v pátek, že tento návrh zákona způsobil mediální kampaň a postavil proti sobě novináře všeho druhu - ty kvalitní i ty méně kvalitní - do jedné řady proti tomuto zákonu, jak mi tady pan ministr napovídá. Má pravdu. Tento zákon je skutečně tak špatný, že sjednotil novináře všeho druhu. Tento zákon je věcně rozporný a tak nejednoznačný, že se tomu ani nelze divit. Tento návrh zákona, bude-li přijat, umožňuje pohánět před soud novináře i za projevení názoru. Nemyslím nebo jsem si jist, že to nebylo cílem předkladatele. Nicméně z nepřesné formulace několika ustanovení taková možnost plyne.
Podle § 12 bude možno pohánět před soud novináře za to, že napíší o současné vládě, že je špatná a nekompetentní, že pan prezident se špatně oženil, za to, že Unie svobody je špatná politická strana, která by neměla existovat, nebo za to, že opoziční smlouva podvazuje demokracii. V čem je příčina?
Opravou se podle tohoto zákona rozumí sdělení vydavatele, který uvádí na pravou míru uveřejněný nepravdivý nebo pravdu zkreslující údaj. Odpovědí se rozumí sdělení dotčené osoby, o níž byl uveřejněn skutkový údaj, třeba i pravdivý, který se dotýká cti a důstojnosti nebo soukromí dotčené osoby. Zatímco skutkový údaj je jasně ověřitelný fakt, tedy např. tvrzení, že pan XY nemá základní školu, termín údaj ve své obecné podobě v sobě zahrnuje i zcela neverifikovatelná tvrzení, tedy např., že pan XY je nevzdělanec.
Na opravu nebo na omluvu vydavatele má mít podle dikce tohoto zákona nárok každý, o němž vyjde v tisku nepravdivý nebo pravdu zkreslující údaj, tedy i ten, o němž noviny napíší, že je nevzdělanec, špatný ministr či špatný poslanec. Naopak nárok na odpověď, tedy prostor pro vlastní vyjádření, má mít podle tohoto zákona ten, o němž by byl publikován skutkový údaj, tedy ověřitelný fakt, jehož uvedení na pravou míru se může domáhat i jinými cestami, především využitím práva na odpověď. To je popření toho, co měli podle mého názoru předkladatele na mysli. Je to popření toho, o čem tady mluvil pan místopředseda Langer, toho, co zákon musí upravovat, tedy - narovnání vztahu těch, kteří píší, a těch, o kterých je psáno.
Tento zákon je nekvalitní i v jiných oblastech. Zůstaneme-li u práva na odpověď a práva na opravu, stanovuje např. rozdílné lhůty. Oprava i odpověď musí být doručeny redakci do 30 dnů, redakce je však musí otisknout nebo akceptovat do osmi dnů. Odpověď podle tohoto zákona nemusí být podepsaná. Ad absurdum budou vycházet tedy články nepodepsané, které budou reakcemi na články jiné dotčených osob, aniž budou označeny tím, kým byly podepsány.
Tento zákon je nevyvážený i z jiného ohledu. Zavádí věc podle mého soudu velmi diskutabilní, kterou já osobně odmítám, totiž legislativní úpravu ochrany zdroje. Tento zákon zavádí pro novináře imunitu.
***