(10.40 hodin)
(pokračuje Mlynář)
Považuji za naprosto absurdní, aby zákon na straně jedné k novinářům přistupoval jako ke skupině lidí, kteří jsou velmi nebezpeční, a je třeba tedy na ně přijímat speciální zákon, na straně druhé jim dával imunitu, že mohou odmítnout uvést před soudem zdroj svých informací, i zdroj svých nepravdivých informací. Právo na ochranu zdroje je navíc formulováno tak absurdně, že odpovědnost má ve všem vydavatel, právo na ochranu zdroje se ale týká konkrétního novináře. Znamená to tedy, že vydavatel může být souzen za to, co napíše novinář, který odmítne sdělit, kde k informaci přišel.
Pokud měli předkladatelé na mysli - a bylo by to jistě chvályhodné - vyjít vstříc novinářské praxi, měli zakotvit např. právo na omluvitelný omyl, tedy na to, co v situaci, kdy příslušný dotyčný člověk odmítá poskytnout informace, novinář vyčerpal všechny profesní podmínky, které měl, a přesto se k dotyčné informaci nedostal. Nic takového neučinili, místo toho nám nabízejí institut imunity novináře.
Byla zde řeč o Evropské unii. Paní poslankyně Parkanová to řekla velmi přesně. Předkladatel se ohání úpravou Evropské unie. Ta je však velmi obecná a nikde v zemích Evropské unie žádná norma Evropské unie nepředepisuje takovou úpravu opravy a takovou úpravu odpovědi, jaká je v tomto navrženém zákoně. Rezoluce Rady Evropy č. 74 a 26 pouze doporučuje přijmout legislativu, která by zabezpečila účinnou možnost opravy v případě zveřejnění informací, které "obsahují vměšování do soukromí, dále útok na důstojnost, čest nebo pověst fyzické nebo právnické osoby vyjma informací, které jsou ospravedlněny prvořadým zákonným zájmem nebo které jsou kritikou založenou na pravdivých faktech".
V diskusi, která probíhala v médiích, se hodně diskutovalo o německém tiskovém zákonu, o tom, že náš návrh zákona je stejný jako tiskový zákon, který platí v Německu. Není to pravda. Mohu vám poskytnout analýzu německých právníků. V německém právním řádu je zcela jinak formulováno právo na opravu a právo na odpověď, resp. není formulováno tak nešťastně, jako je u nás. Právo na odpověď v Německu může mít jen ten, koho se týká kritika, je-li přiměřená. Reakce může být pouze a výhradně na skutkový údaj, odpověď musí být stejně věcná, nesmí se komentovat, musí být podepsána, lhůty jsou tříměsíční. Výslovně je vyloučena reakce na názor redakce.
V obecných diskusích hodně zaznívá téma o svobodě tisku, o jeho hranicích. Můj názor je ten - a věřím tomu celý život - že svoboda slova je vyšší hodnota než všechna negativa, která mohou být nezodpovědným užíváním dotčena. Všechny statky, které mohou být poškozeny nezodpovědným užíváním svobody slova, nestojí za samotnou svobodu slova. Důsledné naplnění svobody slovy je nejlepší zárukou toho, že nemůže být zneužita v zájmu moci, ideologie nebo finančního zisku.
Jistě všichni víte, že omezování svobody slova vždy začíná zdánlivě nespornými příklady, jako je porušování dobrých mravů nebo boj proti rasismu nebo boj proti pomluvám. Není to tak. Už v současném právním řádu je možné se domoci opravy, omluvy, podle trestního zákona je možno stíhat rasismus, podle občanského zákoníku je možno se domoci ochrany osobnosti.
Vážení kolegové, byl jsem dlouhou dobou novinářem, jsem krátkou dobou politikem. Stejně tak jako vy i já často doplácím na neprofesionalitu novinářů. Velmi často však je to chyba moje, totiž chyba v mé komunikaci. Nevěřte tomu, že jakýkoli zákon vyřeší problém, který popravdě řečeno je problémem nás politiků. Veřejnost s novináři a se svobodou tisku problém nemá. Máme ji my, politici. Nevěřme, že ji vyřeší jakýkoli zákon.
Obracím se na vás, kteří nepovažujete novináře za hnůj, póvl, debily, případně materii, ze které bič neupleteš. Novináři, ať se nám to líbí, nebo ne, jsou reprezentanty veřejného mínění. Jsou reprezentanty našich voličů. Přijímat zákon, který podváže jejich možnost vyjadřovat se, není dobré.
Připojuji se k návrhům, které zde již zazněly, a jménem klubu Unie svobody dávám návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona v prvém čtení. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Nyní uděluji slovo panu kolegovi Hofmanovi s faktickou poznámkou. Poté se připraví pan kolega Křeček, po něm pan kolega Jičínský.
Poslanec Jiří Hofman: Vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, zaznělo zde mnoho vzletných slov. Já bych měl jednu faktickou poznámku k panu poslanci Mlynářovi.
Jaký je rozdíl mezi tím, když vám zloděj ukradne auto, anebo tím, když vás pomluví novinář? Obrovský. Pokud jste pojištěni, dostanete plnění od pojišťovny. Ale u novináře vás žádné pojištění nechrání. Zde je třeba zákon. Proto se přimlouvám za to, abychom o tom zákonu diskutovali, protože ten je o pojištění slušných lidí vůči neslušným novinářům. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu poslanci Hofmanovi. Slovo má pan poslanec Křeček, připraví se pan poslanec Jičínský.
Poslanec Stanislav Křeček: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegové a kolegyně, také já vidím celou řadu právních nedostatků v předloženém zákoně. Nechci se jimi zabývat, domnívám se, že jsou jistě napravitelné v průběhu legislativního procesu. Chtěl bych na třech příkladech z tisku v minulých dnech ukázat na potřebnost zákonné úpravy a na nepravdivost těch, kteří tvrdí, že i dnes je možná ochrana proti nepravdivým nebo pravdu zkreslujícím skutečnostem.
Prvním příkladem jsou noviny Blesk z pátku minulého týdne, kde na straně druhé - dokonce v rámečku - byla uveřejněna zpráva, že na čtvrtečním zasedání této sněmovny požádal klub sociálně demokratických poslanců o přerušení této sněmovny proto, aby mohl slavit, že konečně - jak bylo zdůrazněno - jeho předseda dokončil právnickou fakultu. Poslanec Nečas podle této novinové zprávy se měl vyjádřit, že to je nehoráznost. Tato zpráva je zcela vymyšlená. Vy, kteří jste tu byli, víte, že k něčemu takovému nedošlo, že si to autor zcela vymyslel. Pokud nějaká oslava probíhala, probíhala o polední přestávce v místnostech klubu, čili nebylo přerušeno zasedání za účelem oslavy. Tato zpráva vyvolává ve čtenářích dojem, že klub sociální demokracie je spolek nezodpovědných lidí, kteří pro to, aby mohli chlastat, zdržují jednání sněmovny. Ptám se, jak se mají poslanci, případně předseda klubu Gross hájit. Žádnou možnost samozřejmě nemají.
Den předtím Lidové noviny uveřejnily zprávu o tom, že ministr kultury Pavel Dostál přehlédl názory svých poradců, nedbal názorů svých poradců a jmenoval o své vůli ředitelem Národní galerie profesora Knížáka, takto bývalého kandidáta na senátora Občanské demokratické strany, tím pádem jde o fungování opoziční smlouvy v praxi. Tato zpráva je rovněž zcela vymyšlená, protože profesor Knížák - jak toho můžeme litovat - vyhrál konkurs a ministru kultury nezbývalo, pokud nechtěl konkurs přehlédnout, ho do této funkce jmenovat. Jak se má ministr bránit, pokud nechce žalovat?
Mnohokrát zde bylo zdůrazněno, že je možné žalovat. Ale soud nikde na světě není nástrojem rychlé pomoci. Nikde na světě soud - pokud to není stanný soud - nerozhoduje ze dne na den, a nemůže proto zjednat v přiměřené lhůtě žádnou ochranu, protože musí věci velmi podrobně projednat. Zde je potřeba velmi rychlé ochrany a rychlé nápravy věci. Pozitivní rozsudek - absolvoval jsem jako právní zástupce takových sporů mnoho - za tři roky vám není nic platný.
Konečně třetí příklad a tím skončím. Ani soudní rozhodnutí, upozorňuji, že zde prakticky všichni diskutující i pan zpravodaj se zmínil o tom, že je dnes možné žalovat novináře, který uveřejnil pravdivou nebo pravdu zkreslující nebo jinak závadnou zprávu, že je možné se soudem domoci ochrany.
***