(9.40 hodin)
(pokračuje Martínek)
Celá tato věc je také trochu záležitostí filozofickou nebo záležitostí přístupu. V této zemi máme velký problém s uznáním vzdělání nebo potřeby vzdělání. A toto je svým způsobem právě jeden příklad. My se přece nemůžeme smířit s tím, aby některé věci mohli vykonávat lidé, kteří nemají vzdělání. Pak to vzdělání degradujeme na něco, co není důležité a co bohužel v myslích mnoha našich lidí je.
Na závěr mého vystoupení bych si dovolil připomenout jedno srovnání. Nikdo z vás, vážené kolegyně a vážení kolegové, tady zřejmě v tomto sálu nebude zpochybňovat atestace lékařů. Lékaři přece nestačí jenom vystudovat vysokou školu. Lékař, aby mohl vykonávat svou práci, musí mít ještě atestaci v příslušném oboru. Kulturní památky jsou to nejcennější a to nejbohatší z toho, co nám minulé generace předaly. My máme povinnost se o to starat. Podle mého názoru restaurátor není nic jiného než lékař. Lékař, který potřebuje speciální vzdělání, aby mohl zasáhnout do věci, která je bohatstvím každého z nás. Proto je třeba zcela jednoznačně, aby měl v tomto případě atestaci, tedy vzdělání k tomu, aby mohl zasahovat. Myslím si, že právě toto srovnání by mělo nás všechny vést k tomu, abychom tuto novelu zákona podpořili.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Martínkovi. Nyní se přihlásil pan poslanec Kučera starší.
Poslanec Miloslav Kučera st.: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedo vlády, páni ministři, milé kolegyně a kolegové, já bych chtěl jenom několika drobnými poznámkami doprovodit diskusi, která se k tomuto návrhu ve sněmovně nyní koná. Ano, paní poslankyně Dostálová má pravdu, když říkala, že jsme jako předkladatelé vskutku byli vedeni snahou zlepšit kvalitu restaurování památek. Byli jsme tou snahou vedeni natolik, že jsme při přípravě tohoto návrhu velmi úzce spolupracovali s Ministerstvem kultury, což - myslím si, nebývá při poslaneckých iniciativách vždy zvykem. Bohužel je potřeba také zcela upřímně a veřejně říci jednu věc: tento návrh zákona, který chtěl, aby v podstatě byly zpřísněny podmínky k tomu, kdo se může zabývat restaurováním kulturních památek, vyvolal to, čemu já pracovně říkám válku restaurátorů s restaurátory proti restaurátorům.
Důvod je samozřejmě zcela jednoduchý. Jako obvykle - o peníze jde až na prvním místě. A protože restaurování je záležitost do jisté míry finančně náročná, jak už paní kolegyně říkala, pochopitelně to vyvolalo tuto reakci.
Já bych se ale musel paní kolegyně zeptat na jednu věc. Co je lépe - kdybych už připustil její teorii o tom, že snížení počtu licencovaných restaurátorů vyvolá na trhu výsledek ten, že budeme mít nároky na rozpočet jak státu, tak obcí? Co je lépe? Jestli přece jenom za dražší peníze pořídit a mít garantovanou kvalitu, anebo levněji práci s nejistým výsledkem? A pokud si myslíte, že je to jenom řečnická otázka, pak říkám - není tomu tak. Ve východních Čechách, a není to tak zcela dávno, neodborně kvalifikovaný restaurátor restauroval sochy v jednom z venkovských kostelů takovým způsobem, že do půl roku zcela zčernaly a byly takříkajíc na odpis.
Pokud je tady námitka na jisté zabránění těm, kteří nemají patřičné vzdělání, že nebudou moci tuto práci vykonávat, já si myslím, že to je přímá výzva školám. A máme jich v této republice skutečně několik, které mohou, které - kdyby reagovaly na nabídku trhu - nepochybně mohou zařadit do svých učebních a výukových programů i tuto možnost vzdělání.
Já se velmi přimlouvám za to, abychom v tuto chvíli daleko spíše nechali otevřenou šanci poctivým a schopným na úkor toho, že bychom tady přijetím byť tohoto, řekněme, zpřísňujícího zákona postavili hráz nebezpečí určitého diletantismu. Tím samozřejmě nechci říci, že všichni z těch restaurátorů, kteří dnes vykonávají tuto činnost bez patřičného oprávnění, jsou diletanty. Nikoli. Ale i kdyby se jich mezi nimi nacházelo jenom určité procento, nemůžeme připustit, aby diletantismus dostal případně zelenou.
Chtěl jsem tady také mít podobné přirovnání jako kolega Martínek o medicíně a o chirurgii. Už jste ho vyslechli. Samozřejmě se ho tedy vzdám. Jenom bych ještě chtěl, pane předsedo, vaším prostřednictvím požádat paní kolegyni Dostálovou, aby v rámci jisté objektivity připustila, že v celé té záležitosti vzhledem ke své civilní profesi má na věci také určitý osobní zájem.
Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: No, pane poslanče, nevím, jestli mám každému poslanci připomínat, co byl ve svém civilu, a zjišťovat, jaký má zájem na té či oné věci. Bylo by to velmi netradiční připomínání. Pan poslanec Pleva.
Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, já bych se trochu ohradil, možná proti tónu, který zde vede - jako by jedna skupina patřila k přátelům památek a druhá skupina k nepřátelům památek. Rozhodně to tak není a potvrzuji slova paní kolegyně Dostálové, že oceňujeme iniciativu předkladatelů o zlepšení stavu. Rozhodně my nejsme ti, kteří jsme hlasovali na výboru proti zákonu. Nejsme pro to, aby se stav zhoršoval.
Meritorní část sporu není o to, jestli se má někdo kvalitně starat o restaurování památek. To je naprosto bezesporu. My se jenom přeme o to, jestli záruka kvality je či není nějaké razítko.
My jsme navrhovali například to, aby byla možnost praxe, aby byla možnost praktických zkoušek. I v tom návrhu zákona je dokonce psáno, že musí prokázat - než dostane licenci - na předmětech, které nejsou předměty kulturní hodnoty nebo nejsou kulturními památkami, to, jak tyto předměty restaurovat. To je všechno naprosto v pořádku. Je tu jenom otázka, zda skutečně rozhoduje razítko školy nebo nerozhoduje.
Pan kolega Kučera nám také nesdělil, jestli onen restaurátor, který zkazil sochy v kostele, měl vysokou školu nebo neměl vysokou školu, takže z tohoto hlediska jeho sdělení bylo sice pěkné, ale o ničem nevypovídající. Nicméně - to asi tolik k tomu meritornímu sporu.
Teď ale k novému materiálu. Tím bych navázal na pana kolegu Talíře. Materiál se objevil na našich lavicích. Jde o stanovisko Asociace českých a moravskoslezských muzeí a galerií. Já sdílím názor, že se probudili trošku pozdě, že ten zákon projednáváme už vlastně od léta, že k němu mohli zaujmout stanovisko dřív. Nicméně to, že někdo poslal stanovisko pozdě, ještě neznamená, že se s ním nebudeme zabývat a řekneme: Dali jste to pozdě, tak máte smůlu.
Některé připomínky, které tam jsou, se netýkají skutečně tohoto zákona a jsou jistým nedorozuměním. Některé připomínky ale - aspoň dle mého názoru - jsou vážnějšího charakteru a bohužel krátká časová doba nám nedovolí, abychom se jimi v druhém čtení zabývali nebo abychom je vážně zpracovali a vážně prodiskutovali.
Protože se domnívám, že tvoříme zákony ne proto, aby jméno některého poslance bylo zapsáno v dějinách tak, že právě on vymyslel nějaký zákon, ale proto, abychom předkládali zákony kvalitní - a nakonec to tak všichni předkladatelé řekli, že jim jde o to, abychom pomohli našim památkám - a tak malé zdržení by neuškodilo tak katastrofálně a nezničilo stav našich památek.
Dovolil bych si tedy navrhnout - proto, abychom se skutečně mohli tímto zákonem ještě jednou zabývat a vytvořit kvalitní předlohu - abychom tento návrh zákona vrátili výboru k novému projednání.
***