(10.40 hodin)
(pokračuje Koháček)
Pokud jde o druhý tisk, který projednáváme, týkající se návrhu obecného zmocnění v určitých hranicích vládě České republiky na reagování na potřeby ochrany naší země, zde pan kolega řekl, že přijmeme-li toto usnesení, dojde k oslabení vlastní obranyschopnosti České republiky. Pravý opak je pravdou. To, že se nám po velkém úsilí podařilo stát se členy Severoatlantické aliance, to, že společně bráníme velký prostor civilizované Evropy, to, že budeme připravovat profesionální armádu pro operace na celém prostoru Severoatlantické aliance a že se budeme snažit zabránit potenciálním konfliktům, kde by mohla vzniknout ohniska napětí, která by mohla ohrozit celou civilizovanou Evropu, ne-li celý svět, toto všechno je naopak ve prospěch obranyschopnosti naší vlasti. Zde v žádném případě nemohu se svým předřečníkem souhlasit.
Závěrem mi dovolte - nechci vás okrádat o váš čas, proto jsem se nedostal k dalším, podrobnějším hodnocením situace - abych vyjádřil své přesvědčení, že tisky 391 a 392 velkou většinou přijmeme. Děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Koháčkovi a udílím slovo dalšímu přihlášenému, kterým je pan poslanec Miloslav Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, mezi pilíře evropské civilizace, o které tady tak vzletně hovořil můj předřečník kolega Koháček, patří nepochybně dědictví antického Říma. Ve starém Římě měli zásadu "Si vis pacem, para bellum", "Jestliže chceš mír, připravuj válku". Bohužel tato poněkud zastaralá a ke katastrofálním výsledkům vedoucí zásada se razí i na konci 20. století, kdy by měla platit zásada jiná, odpovídající duchu helsinského procesu, duchu uvolňování napětí na evropském kontinentě. A to myšlenka nebo zásada "Si vis pacem, para pacem", "Jestliže chceš mír, připravuj mír".
Ukazuje se právě na příkladu Jugoslávie, kam vede přežívání doktrín zděděných z doby studené války, kam vede ustupování lokálním nacionalismům, které se vydávají naprosto v rozporu s fakty za demokratizační proces. Jestliže byla řeč o Jugoslávii, je možné položit otázku, proč tedy v letech po druhé světové válce tato za druhé světové války těžce zkoušená země si prožila desítky let v míru. Již bylo zmíněno Sarajevo. Vzpomínám si na dobu olympijských her, kdy mohly předvést národy Bosny a Hercegoviny, že spolu dokáží žít, a byly pyšné na to, že jsou různé, a přesto dokáží jeden druhého obohacovat. Myslím si, že na to by se nemělo zapomínat. Jestliže se podíváme dnes na plody toho, co Západ zasel na Balkáně a na území bývalé Jugoslávie, musíme se otřást hrůzou, protože je 250 tisíc obětí rozbití bývalé Jugoslávie, kdy se ustupovalo právě těm lokálním nacionalismům jenom proto, aby se skoncovalo s údajným komunistickým režimem v bývalé Jugoslávii. Nikdo nepodpořil reformní snahy o oživení federace. Nikdo nepodpořil reformní proces v oblasti ekonomiky. Nikdo nepřistoupil k této zemi tak jako kdysi k postfrankistickému Španělsku, které bylo také před rozpadem, bylo zmítáno nacionálními konflikty, a přesto právě pomoc reformním procesům umožnila, aby Španělsko jako jednotný stát přežilo.
Myslím si, že právě Jugoslávie je varováním, které směřuje proti přežívání starých představ v oblasti politického myšlení, proti těm představám, které zrodily, udržovaly a dnes umožňují přežívat Severoatlantické alianci, která není nic jiného než relikt studené války a marně v nových podmínkách hledá svou identitu.
Chtěl bych v této souvislosti říci, že místo podporování účasti našich vojáků v zahraničí v oblastech, kde jsou schopni předvést svou profesionalitu - a já se domnívám, že odvádějí dobrou práci, nicméně je to úsilí, které je kontraproduktivní - by se naše země měla soustředit na něco úplně jiného. Podpořit ten proces, který směřuje k vytvoření a podepsání Evropské bezpečnostní charty, tak jak se o tom mluvilo na lisabonském summitu a tak jak se o tom bude mluvit na jednáních v Istanbulu. Domnívám se, že právě Evropská bezpečnostní charta, cesta preventivní diplomacie je daleko efektivnější cesta k zajištění našich národních zájmů než účast na dobrodružstvích různě po světě, zvlášť když nová doktrína Severoatlantické aliance, která byla formulována na washingtonském summitu, velmi nejasně vytyčuje kontury oblasti, kde by se naši vojáci mohli účastnit. Jestliže se mluví o obraně zájmu v euroatlantické oblasti a dodává se tam opatrně anglické slůvko and around, já se ptám, co to je around. Co znamená "okolo" euroatlantické oblasti. Znamená to, že naši vojáci budou moci být nasazováni někde ve vzdálených oblastech Tichomoří, rovníkové Afriky nebo podobně, jestliže jsou to oblasti, které nepochybně s euroatlantickou oblastí souvisejí.
Myslím si, že je třeba právě jugoslávskou zkušenost přečíst a analyzovat nově. Pochopit, že harašení zbraněmi nikam nevede a zejména ne v době, kdy země střední a východní Evropy prožívají svou sociálně-ekonomickou krizi, kdy nové demokracie jsou velice zranitelné a kdy zbytečně vynaložené výdaje ukrajují podíl finančních prostředků na rekonstrukci ekonomiky a sociálního systému. Myslím si, že opravdu není rozumné, jestliže západoevropské země snižují své zbrojní výdaje a omezují svou vojenskou angažovanost, aby naše země a země, které procházejí transformací, dělaly přesný opak.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Další přihlášku do obecné rozpravy zde nemám. Ptám se, zda se dále někdo hlásí do všeobecné rozpravy. Mám zde písemnou přihlášku pana poslance Mareše, ale je napsána k bodu 175, což není tento bod. Takže pan poslanec Mareš se hlásí k tomuto bodu. Prosím, máte slovo. Dále se připraví pan poslanec Vilém Holáň.
Poslanec Petr Mareš: Dámy a pánové, paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, omlouvám se za to, že vás zdržím ještě chvíli, ale vystoupení pana kolegy Ransdorfa mě vedlo k tomu, že se domnívám, že je třeba říci několik poznámek.
My jsme tady vyslechli podivuhodnou tezi uvedenou cvičením z latinského jazyka na téma "příčiny krize v Jugoslávii". Již dlouho jsem neslyšel podobně nehoráznou interpretaci důvodů krize v této části Evropy. Pokud někdo tvrdí, že v době, kdy v Jugoslávii fungoval komunistický režim, byl zde zaručen soulad soužití mezi jednotlivými národnostmi a že to je zásluha tohoto komunistického režimu, pak je to totéž, jako kdyby někdo tvrdil, že v Africe jsme neměli žádné konflikty mezi národy žijícími na tomto kontinentu, dokud zde existoval koloniální režim.
***