(10.40 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Je to proto, že vzhledem k výše uvedenému zákazu imperativního mandátu tato skutečnost je zcela bezvýznamnou. Tento zdánlivý paradox má svůj podstatný význam. Odpovědnost za sestavení vlády totiž ve skutečnosti mají primárně jednotliví poslanci s mandátem ze všeobecných voleb, a nikoli politické strany. Prezident republiky proto při jmenování předsedy vlády nehledá politickou stranu, která pro svou vládu získá ve sněmovně podporu ostatních politických stran, ale hledá osobu, která bude schopna sestavit vládu, jež získá důvěru dostatečného počtu jednotlivých poslanců. Samozřejmě, že je zde praktická zaměnitelnost těchto dvou situací, ale to neznamená, že tomu tak musí být vždy a za všech okolností. Když politické strany selžou ve své odpovědnosti, tato skutečnost je nanejvýš důležitá. Neomezená vláda stran je totiž stejně nebezpečná jako snaha po eliminaci politických stran a po jejich vytěsnění z pluralitní demokracie.
Podle předkladatelů mají změny v ústavě napomoci také tomu, aby povolební uspořádání vlády více odpovídalo výsledkům voleb. Předkladatele k těmto krokům vede další chybná premisa, totiž že vláda svou legitimitu odvozuje z všeobecných voleb, a nikoliv z Poslanecké sněmovny. Složení vlády by výsledkům voleb odpovídalo pouze tehdy, pokud by v ní ze zákona bylo poměrné zastoupení všech stran, které se dostaly do parlamentu. Takové systémy také existují. Předkladatelé však nic takového nenavrhují. Proto musím konstatovat, že ani vláda v navrhované verzi ústavy by neodpovídala výsledkům voleb, protože by šlo o vládu, která by se opět opírala o důvěru parlamentní většiny. Diktovat cokoli této většině nemohou bezprostředně ani voliči, ani stranické sekretariáty.
Pokud jde o druhou oblast navrhovaných změn ústavy, tam se v žádném případě nejedná o posílení veřejné kontroly některých institucí, ale o zřejmou a průhlednou snahu zpolitizovat, resp. dostat pod kontrolu instituce, které dosud nepodléhaly vlivu politických stran. Mluvím o NKÚ, ČNB a Nejvyšším soudu.
Výlučná pravomoc prezidenta jmenovat vedení těchto institucí má za úkol udržet nezávislost a nadstranickost. Tato nezávislost a nadstranickost se v minulosti stala trnem v oku v části politických sil. Vzpomeňme si na útoky proti České národní bance či na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zde je nutné také připomenout, že pluralita institucí, které mají prezidentovi k obsazení vedoucích funkcí v těchto institucích dávat návrhy, to je pluralita pouze zdánlivá. Bez přehánění lze říci, že tato oblast změn ústavy je snahou o rozšíření možností či operačního prostoru opoziční či obdobné smlouvy při rozhodování při obsazování vedoucích postů v NKÚ, v bankovní radě ČNB a dokonce předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu. V tomto smyslu jde o zcela nesystémové narušení rovnováhy ústavních institucí, které s jejich veřejnou kontrolou nemá naprosto nic společného.
Poslední oblast navrhovaných ústavních změn, které se týkají možnosti udělování milosti, resp. nemožnosti udělit milost před vynesením pravomocného rozsudku, jsou nepochybně pro prezidenta omezením jeho pravomocí a možností vykonávat úřad podle svého nejlepšího svědomí. Ovšem v celkovém kontextu ostatních navrhovaných změn se vůbec nejedná o změnu zásadní. Důvod jejího přiřazení k předchozím může být stejně jako další drobné úpravy, které se týkají poslanecké imunity a dalších, čistě populistický a svého druhu matoucí. Mají totiž předkladatelům napomoci odvést pozornost od toho, co je jádrem jejich návrhu, a to posílit současné mocenské postavení dvou momentálně nejsilnějších politických stran, zabezpečit si toto postavení pokud možno na věčné časy a současně se pomstít prezidentovi za jeho vystupování a kroky v nedávné minulosti. Vládou zákona je totiž myšleno něco jiného, než mají předkladatelé v úmyslu. Zákony a ústava v první řadě mají být nad všemi občany, a tudíž i nad vládci, a mají jim bránit ve zneužití moci. Ústava má kultivovat politické prostředí a omezovat momentální vítěze, nemá být návodem k použití nebo dokonce klackem na nepřátele, má být normou, která vytváří dlouhodobý prostor pro stabilní existenci ústavních institucí a pro vznik ústavních zvyklostí. V tomto směru se domnívám, že naše ústava obstála, a že ji není nutno navrženým způsobem měnit.
Vedle toho, že návrhy ústavních změn jsou z ústavněprávního hlediska pochybné a jejich motivy zavrženíhodné, je zde i další nebezpečí, a tím jsou možná nepředpokládané, ale o to nebezpečnější důsledky, jež mohou mít. Ve spojení s plánovanou změnou volebního systému totiž dláždí cestu k moci komunistům. Jistě se můžeme bavit o tom, že předložený návrh lze ještě upravit tak, aby designovaný premiér a jeho vláda nepřebírali výkonnou moc do potvrzení Poslaneckou sněmovnou. Co to ale bude platné v okamžiku, kdy díky nové podobě volebního zákona, která by měla spočívat v přetavení čtvrtiny hlasů ve volbách na polovinu poslaneckých mandátů ve sněmovně, co potom, když po tomto přetavení čtvrtiny na polovinu by měli komunisté ve sněmovně dostatek hlasů k tomu, aby svou vládu potvrdili sami? Ten, kdo bude hlasovat pro předloženou změnu ústavy s představou, že podobnou změnu ústavy již nepodpoří, může být velmi zklamán. Ke změně volebního zákona, který není zákonem ústavním, už totiž nemusí jeho hlasu být potřeba.
Prosím všechny odpovědné poslance, aby zejména toto měli při hlasování o tomto návrhu na paměti. Případná změna ústavy by měla projít důkladnou odbornou diskusí. Protože se jedná o základní zákon státu, měla by vycházet z široké dohody politických stran. O něčem takovém se u tohoto návrhu, který je výsledkem dohody pouze dvou parlamentních stran, nebo možná nátlaku jedné z nich na druhou, nedá hovořit.
Samozřejmě, že důvody, které jsem zde uvedla, mě vedou k podání návrhu na zamítnutí tisku 359, resp. k připojení se k tomuto návrhu, protože již jednou zazněl. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji paní poslankyni Parkanové. Jako druhý se přihlásil pan poslanec Cyril Svoboda, kterému tímto uděluji slovo.
Poslanec Cyril Svoboda: Vážený pane předsedo, vážená vládo, diskutujeme novelu ústavy, novelu základního zákona této země. Proto si musíme klást vážnou otázku mezi reálnou a fiktivní potřebou novely tohoto dokumentu.
Samozřejmě, že ústava jako každý zákon je zákonem, který je možno novelizovat, který je hodný revize a samozřejmě že není nedotknutelný. Na druhé straně je velmi nebezpečné, když vidíme jakési fiktivní potřeby a ty postavíme na místo potřeb reálných.
Autoři mluví o široké diskusi, a když se rozhlížím po této Poslanecké sněmovně, kromě těch, kteří mají kritický pohled, tak ti, kteří by měli slyšet tuto diskusi, jsou tady velmi řídce zastoupeni. To samo o sobě signalizuje, jaký je zájem o diskusi na toto téma.
Položme si otázku, jaké jsou reálné potřeby novely ústavy. Samozřejmě, že některé v tomto návrhu vloženy jsou, ale není tu řešena otázka vstupu České republiky do Evropské unie, není tu řešena otázka transformace komunitárního práva do práva českého, není tu řešena otázka plnění našich závazků k Severoatlantické alianci, není dořešena otázka správního soudnictví apod. Mohl bych poukazovat na další a další věci, které tu nejsou vůbec zmíněny, a ani v důvodové zprávě se předkladatelé nezabývají otázkou, proč se nezabývají těmito klíčovými momenty, ačkoli jsme před několika měsíci tyto návrhy měli.
Znamená to, že mi nezbývá nic jiného, než označit tento návrh za tzv. komplexní novelu ústavy.
Položme si další otázky, otázku, jakým způsobem, jakou formou a kým je tento návrh předkládán. Ptám se na způsob. Způsob, který je předložen, je výsledkem debat dvou politických stran, resp. reprezentantů dvou politických stan. Není to výsledek široké debaty mezi odbornou veřejností, mezi jinými politickými silami, je to jen dohoda dvou stran, která byla založena původně politických zadáním.
***