(10.30 hodin)
(pokračuje Výborný)
Navrhovatelé nezvažují dostatečně, že takováto změna a takováto úprava v porovnání s jinými evropskými ústavami, jakkoli je tvrzeno, že to je běžná úprava, nikde neexistuje. Ústavy evropských států - mluvím o státech Evropské unie - upravují proces tvoření vlády samozřejmě rozdílně. Některé ústavy zmiňují to, že hlava státu konzultuje s politickými stranami, jiné ústavy to neuvádějí, a to v podstatě proto, že uvádět je to zbytečné. Žádná hlava státu, ať je to král nebo prezident, nesestaví vládu jen tak na základě vlastního nápadu, bez konzultace právě s těmi stranami, které uspěly v parlamentních volbách.
Ovšem žádná ústava států Evropské unie nestanoví takový mechanismus, jako předkládají navrhovatelé. Vzdáleně by to možná mohlo připomínat ústavu finskou nebo ústavu portugalskou, kde je zmínka o konzultacích s politickými stranami, a vzdáleně by to mohlo připomínat Ústavu Řecké republiky, kde ovšem jde o úplně jiný případ. Řecká ústava hlavě státu ukládá, aby jmenovala předsedou vlády předsedu té politické strany, která získala ve sněmovně absolutní většinu, nikoli relativní většinu, jak navrhují navrhovatelé. To má svoji logiku, ale relativní většina svoji logiku nemá.
Je samozřejmé, že to souvisí s tím, jaký máme volební systém. Kdybychom měli většinový volební systém, pak by možná tento návrh měl systémové opodstatnění. Protože máme systém poměrného zastoupení, ten nechávají navrhovatelé změny ústavy beze změny, nemůže tato úprava obstát. Jakkoli to navrhovatelé popírají, já se domnívám, že tato úprava je velmi nepružná, že může trvat i měsíce, než by vláda předstoupila před sněmovnu s žádostí o vyslovení důvěry. Celá kreace vlády by se prodloužila nebo mohla prodloužit, nikoli zkrátit.
V tomto směru je to úprava, kterou je třeba odmítnout, jakkoli žiji v parlamentní práci už léta, takže rozumím tomu, shodla-li se první nejsilnější strana v Poslanecké sněmovně s druhou nejsilnější stranou v Poslanecké sněmovně právě na tomto textu, je možná jakoby politicky zbytečné tyto námitky sdělovat, protože hlasů na prosazení těchto změn v této komoře je dost. A doufám, že přes tvrdou kritiku, kterou jsem vyslovil, jste nepostřehli nějakou politickou zášť. Prosil bych však, aby předkladatelé opravdu velmi pečlivě zvážili, že nenavrhují změny ústavy - aspoň by měli nenavrhovat změny ústavy - jen pro jednu situaci, jen pro jednu vzpomínku, ale pro náš stát do budoucna a že by neměli navrhovat změny ústavy, které by se nám všem, tj. i navrhovatelům, mohly velmi silně vymstít.
Varuji před přijetím tohoto tisku. V obecné rozpravě z těch důvodů, které jsem řekl a které bych mohl rozšířit o mnoho důvodů dalších, navrhnu zamítnutí návrhu, popřípadě vrácení věci k přepracování. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Miloslavu Výbornému a otevírám obecnou rozpravu, do které v tuto chvíli již mám několik přihlášek. Jako první se přihlásila paní poslankyně Vlasta Parkanová. Na její přihlášce mě zaujalo to, že se přihlásila do rozpravy k tomuto bodu skutečně s dostatečným předstihem. Dnes je 10. listopadu a ona se přihlásila již 13. října, takže její přihláška tady opravdu je čtyři týdny, má tedy nárok být první. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Děkuji za slovo. Ono, pane předsedo, je někdy obtížné se vcítit do této sněmovny a odhadnout, kdy který bod přijde na pořad. Myslím si, že to známe všichni a že to není nic tak zvláštního a překvapujícího.
Vážené paní poslankyně a páni poslanci. Předkládané změny ústavy mají odstranit mezery v ústavě, mají dosáhnout jednoznačnosti úpravy a vyšší efektivnosti ústavních institutů. Po jejich přijetí, jak tvrdí předkladatelé, bude údajně posílena vláda práva, veřejná kontrola vybraných institucí a dokonce i význam voleb. Ve skutečnosti se jedná o tři okruhy problémů a dovolím si je seřadit podle pořadí důležitosti, podle takového pořadí, jaké jim sama přikládám.
V první řadě jde o zcela zásadní zúžení, říkám zásadní zúžení, nikoli zpřesnění pravomocí prezidenta při sestavování vlády. Dále jde o omezení prezidenta při jmenování nejvyšších představitelů NKÚ, Nejvyššího soudu a bankovní rady ČNB. A konečně jde o některé dílčí úpravy, kam můžeme zařadit omezení prezidenta při udílení milostí, rozpouštění sněmovny, úpravu poslanecké imunity a dalších, jak už tady o tom bylo hovořeno.
Pokud jde o navrhovaný mechanismus při jmenování vlády po volbách nebo v průběhu volebního období, tady je třeba nejprve zdůraznit, že odpor, který od nás zaznívá, není odporem proti tomu postupu samotnému, který při sestavování vlády takto nařizuje. A dá se předpokládat, že prezident, ať už jím bude kdokoli, bude ve většině případů postupovat právě tímto způsobem. Za chybu ale považuji předepisovat tento postup rigidně. Zmenšení manévrovacího prostoru prezidenta na úkor politických stran při jmenování předsedy vlády totiž nutně zvětšuje riziko předčasných voleb. Čím úžeji budou vymezeny mantinely, ve kterých se prezident smí v té situaci pohybovat, čím přesněji jsou popsány jediné povolené a správné cesty, tím pravděpodobnější je, že se do nich tu skutečnou realitu, kterou nemůžeme předvídat, nepodaří vměstnant.
Z vyjádření řady politických představitelů vyplývá, že jim řešení patových nebo zdánlivě patových situací vypsáním nových voleb není až tak úplně proti mysli. A chci upozornit důrazně na to, že tato myšlenka je velmi nebezpečná. Jde o veřejně deklarovanou neúctu k pravidlům, a taková neúcta se vždy nutně musí vymstít. Ostatně i současné snahy o změnu ústavy mají svůj prvopočátek v předčasných volbách. Navíc je zřejmé, že mimořádné volby nemohou nic vyřešit. Pokud se totiž konají příliš brzy po těch řádných, dopadnou s největší pravděpodobností stejně jako ty předchozí. A jak ukazuje naše zkušenost, mohou tak dopadnout i ty, ke kterým dojde po větším časovém odstupu. Neschopnost politických stran nebo jejich vedení nalézt východisko z obtížné situace totiž není signálem pro voliče, aby měnili svoje rozhodnutí a svoje politické sympatie. Předkladatelé novely ústavy se chovají, s prominutím, jako kdyby politika byla partičkou karet, která, když je špatně rozdaná hra, se jednoduše stornuje a hráčům se rozdají karty nové. Jenže volby takto nefungují. A kdo to předpokládá, tak velmi hazarduje s důvěrou voličů v parlamentní systém a ve schopnost tohoto systému řešit nastalé situace.
Souhlasím s tím, že česká ústava trpí některými nedokonalostmi nebo nepřesnostmi. Ale ani zdaleka není dílem nezralým nebo narychlo sepsaným. S tím už zase souhlasit nemohu. Připomínám jen, že první návrhy na novou ústavu se začaly objevovat ihned po listopadu 1989 a odborné a politické diskuse probíhaly prakticky nepřetržitě od té doby až do jejího přijetí v prosinci 1992.
Tato ústava má jeden z momentů, který ji nesporně šlechtí. A to je ustanovení článku 26, kde se říká, že členové parlamentu nejsou vázáni žádnými příkazy. Tento zákaz imperativního mandátu mimo jiné znamená, že politické strany nemohou členům parlamentu v ústavně právních vztazích ukládat jakékoli instrukce. A z toho je zřejmé, že poslanecké mandáty ve volbách nedostávají politické strany jako celek. Tyto mandáty dostávají jednotliví kandidáti z volebních kandidátek politických stran a koalic.
A v této souvislosti je třeba připomenout, že ve druhé hlavě ústavy, která definuje moc zákonodárnou, se pojem politická strana vůbec nevyskytuje. A já to prosím vůbec nepovažuji za omyl, jak se domnívají předkladatelé dnešní novely ústavy.
***