(11.00 hodin)
(pokračuje Payne)
Prezident podle našeho ústavního pořádku - a bylo to tak zakotveno i v naší předchozí ústavě - pověřuje zvláštním dekretem jiného člena vlády nebo jakoukoli jinou osobu, aby jeho jménem reprezentovala stát navenek. Tak se nám např. stalo, že jsme měli v jistém období jak ministra zahraničí Josefa Zielenience, tak Jiřího Dienstbiera, který se stejným dekretem reprezentoval Českou republiku a náš stát navenek při jednáních o reformě OSN. Podobná pravomoc přenášet reprezentaci navenek je využívána při jmenování našich velvyslanců.
Zde já vidím jisté nebezpečí, protože v krizové situaci může dojít k nedohodě mezi vládou a prezidentem a pak vůbec není zřejmé, kdo má přednost. Kdyby k takto nejasné situaci v reprezentaci státu navenek, rozhodování o zahraničních aktivitách státu, mělo dojít v situaci válečného stavu, obávám se, že náš stát se dostane do vážných problémů. Obávám se, že díky tomuto mechanismu nejsme schopni fungovat jako věrohodný alianční partner v NATO, protože není jisté, na které telefonní číslo mají z Bruselu telefonovat. Mám za to, že musí existovat jedna autorita, která odpovídá za stát navenek, a zejména v krizových situacích, kdy je potřeba velmi soustředit rozhodovací pravomoci a pověřit jimi jednoho konkrétního člověka, je zcela nepřípustné, aby stát navenek reprezentovaly dvě osoby, které pouze v případě, kdy se obě dvě dohodnou, dojdou k souladu a pak může stát nějakou akci podniknout; pokud se nedohodnou, stát se stává bezbranným, nerozhodným, neschopným jakékoliv akce.
Druhá záležitost je podobného rázu. Je to vyjasnění vztahu mezi předsedou vlády a jednotlivými ministry.
Ještě se zastavím u článku 63 odst. 1 písmeno c), který se dotýká toho, že prezident republiky je nejvyšším velitelem ozbrojených sil České republiky. V této věci platí naprosto identicky totéž, co jsem říkal o zahraniční politice. Ve vojenských záležitostech obrany země musí rozhodovat pouze jedna osoba. Není možné, aby situace záležela na dohodě předsedy vlády a prezidenta, na dohodě, zda premiér kontrasignuje, nebo nekontrasignuje rozhodnutí prezidenta. Musí existovat jedna osoba odpovědná za zajištění bezpečnosti země zejména v době války, v době krizové situace. V takových situacích nelze dělit odpovědnost.
Druhá záležitost se týká - jak jsem naznačil - otázky vyjasnění vztahu mezi předsedou vlády a jednotlivými ministry. Podle naší ústavy čl. 67 odst. 3 vláda je odpovědná sněmovně a v jistých náznacích následujících článků se ukazuje, že jakoby vládu v její odpovědnosti vůči sněmovně zastupuje premiér. Nicméně tato ustanovení nejsou zcela zřetelná. Zároveň čl. 76 říká, že vláda rozhoduje ve sboru. Znamená to, že o každé sebemenší záležitosti v českém státě musí rozhodovat vláda jako celek a nemůže rozhodnout nikdo jiný.
Uvedu příklad, kdy toto ustanovení vedlo k paradoxní situaci. Letos o Velikonocích jsme již byli členy aliančního svazku NATO a právě o Velikonocích bylo potřeba schválit další fázi vojenských operací. Vzhledem k tomu, že naši ministři byli na víkend kdesi mimo město, nebylo možné, aby se vláda sešla a ve sboru rozhodla o této věci, takže piloti seděli dva dny v připravených stíhačkách na letišti v Itálii a nemohli podniknout nic, protože se čekalo, až se sejde česká vláda. Česká vláda se po dvou dnech konečně sešla na Velikonoční pondělí a dala souhlas s těmito akcemi. Myslím si, že to je velmi smutná záležitost a s takovýmto ustanovením nemůžeme fungovat ani jako člen NATO, ani jako člen Evropské unie. Některá rozhodování jak v NATO, tak v Evropské unii musí být učiněna během desítek minut, nemáme čas na to, aby se svolávala vláda.
Já jsem si jist a ověřoval jsem si to u řady členských států Evropské unie, u konkrétních ministrů, že za normální se v Evropské unii považuje, že předseda vlády odpovídá za veškerou činnost celé vlády. Mimochodem - jestliže dnes debatujeme o stavu ve zdravotnictví, mám za to, že je nutné zdůraznit, že plnou odpovědnost má nést, a měl by nést také podle dikce ústavy, předseda vlády. Teď nemá smysl debatovat o tom, koho si předseda vlády do vlády vezme či nevezme. Za vládu by měl odpovídat její předseda jako za celek.
Na druhé straně řekneme-li, že předseda vlády má odpovídat za veškerou činnost vlády jménem vlády Poslanecké sněmovně, musíme také říci "b". Musíme říci, že předseda vlády by měl mít pravomoc jednotlivému ministrovi uložit, co bude dělat. A ministr, ať už je z té či oné politické strany, by měl být povinen poslechnout a v případě, že neuposlechne, měl by být odvolán. To je běžná praxe v západoevropských vládách. Ustanovení, které v naší ústavě je, čl. 75, o tom, že vláda rozhoduje ve sboru, je velmi unikátní. Já bych rád v této věci předložil potom několik možných návrhů, jak tuto situaci řešit.
Mám za to, že posílení role předsedy vlády jak vůči prezidentovi, tak vůči jednotlivým ministrům, vyjasnění těchto odpovědností by prospělo České republice, zrychlilo a zkvalitnilo přípravu ČR na vstup do Evropské unie, umožnilo by to naše řádné fungování jako člena Evropské unie a člena NATO. Vidím to jako hlavní problém na rozdíl od toho, zda zákony budeme přijímat takovou či onakou procedurou, zrychlenou či nezrychlenou; mám pocit, že toto je klíčová záležitost a klíčový problém nevěrohodnosti České republiky na mezinárodní scéně, nevěrohodnosti České republiky v evropském kontextu. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Paynovi. Jako další se přihlásil pan poslanec Karel Kühnl.
Poslanec Karel Kühnl: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, já bych chtěl jenom bezprostředně poděkovat prostřednictvím pana předsedy panu kolegovi Paynovi za to, že využil situace, že vedeme rozpravu k předloženému návrhu, a začal vést diskusi o podstatě potřebných změn ústavy, která se evidentně nevedla, a to zjevně ani uvnitř ODS, před předložením toho návrhu. Kdyby měl možnost vést takovou diskusi v rámci komise složené se zástupců dvou stran nebo v nějakém jiném rámci, jistě by to učinil. Byla v tom řada velmi podnětných námětů.
Pan poslanec Langer, zástupce navrhovatelů, na začátku svého vystoupení sdělil, že doba odhalila nedostatky ústavy. O tom není sporu. Nic na světě není dokonalé. Myslím, že je pravda, že doba odhalila určité nedostatky ústavy, ale odhalila z velké části úplně jiné nedostatky, než které jsou předmětem navrhovaného tisku, resp. tisku o návrhu skupiny poslanců.
Já znovu připomínám včerejší setkání předsedů poslaneckých klubů a předsedů řady výboru obou komor Parlamentu s panem místopředsedou vlády Rychetským, kdy pan místopředseda vlády jmenoval určitou řadu potřebných změn ústavy, a já si je tady dovolím alespoň pro názornost zopakovat.
Pan místopředseda hovořil o tom, že bude nezbytné zahrnout do ústavy otázku fungování soudcovské samosprávy. Pan místopředseda hovořil o tom, že se musíme zabývat problémem přednosti mezinárodních smluv ratifikovaných českým Parlamentem před vnitrostátním právem, tedy problémem jejich přímé závaznosti. Zatím máme takové ustanovení pouze u smluv o lidských právech. Pan místopředseda vlády také zmínil, že nemáme v ústavě ošetřeno, jakým způsobem budeme rozhodovat o případném vstupu České republiky do takových uskupení, kde platí přednost komunitárního práva před právem vnitrostátním, zda to má být ústavním zákonem, nebo třeba referendem. Dále zmínil problematiku zajištění závaznosti nebo přednosti zmíněného komunitárního práva před právem vnitrostátním, kterou musíme rovněž zavést do naší ústavy. Dále hovořil o tom, že bude nezbytné do ústavy zavést vyloučení jakékoliv imunity, včetně všech ústavních činitelů, při řízení před Mezinárodním soudním tribunálem v Haagu, který projednává válečné zločiny, neboť jsme přistoupili k příslušné dohodě.
***