(12.20 hodin)
(pokračuje Payne)
A musím říci, že na tyto zákony by se dokonce hodilo i slovo, které jsme nedávno "potkali" v Bělorusku, že se jedná o demokraturu. Jedná se o zřízení, které navenek vypadá jako demokracie, ve skutečnosti je to něco mezi diktaturou a autokrativním, autoritativním režimem.
Poznámka druhá. Myslím si, že je velmi nemoudré, že k reformě přistupujeme tak, že o ní není zásadní konsensus. Znamená to, že každá vláda, která přijde, bude muset provádět znovu reformu veřejné správy. Jestliže v této sněmovně budou rozhodující politické síly, které nebudou souhlasit a nebudou bytostně přesvědčeny o správnosti této reformy, znamená to, že jakmile dojde ke změně vlády, zahájí se opět práce na reformě veřejné správy a opět budeme zase transformovat zpátky směrem k římskému právu, k demokracii a svobodě, k liberální společnosti. Obávám se, že to není dobře pro Českou republiku, obávám se, že to není dobře ani z hlediska přístupu ČR do integračních struktur. Myslím si, že západní Evropa zvolna začíná i chápat, že to, co navenek zdánlivě vypadá tak, že to je v pořádku, že může být naplněno velmi nepěkným obsahem a že nás takovéto reformy spíš vzdalují od západní Evropy.
Další poznámka by se týkala jakéhosi posunutí rozdílu a rozhraní mezi samostatnou a přenesenou působností. Jak v zákoně o obecním zřízení, tak v zákoně o krajském zřízení např. se z úřadu obce stává orgán obce. Zároveň např. oproti současnému stavu zastupitelstvo, které dosud plnilo výhradně samostatnou působnost - přenesená působnost se týkala pouze rady jako výkonného orgánu - tak zastupitelstvo podle těchto návrhů na obecní a krajské úrovni bude vykonávat i přenesenou působnost, což mně není jasné, jak donutit zastupitele, aby hlasovali v souladu se zájmy státní správy. K tomu prostě neexistuje žádný silový prostředek. Je pravda, že se zde zavádějí sankce, že když zastupitelstvo neposlechne, bude rozpuštěno. Ale to jsme právě u tohoto autokrativního, totalitního pojetí veřejné správy.
Zároveň v tomto balíku zákonů se přichází s novými myšlenkami, vnést do našeho právního řádu celou řadu dalších právních norem jiné právní síly, než jaké doposud známe. Už teď máme velmi nepěkný zmatek v našem právním řádu, protože máme zákony ústavní, do nichž se nám nějakým způsobem prolamují mezinárodní smlouvy o lidských právech, máme některé normy, které mají platnost před obyčejným zákonem, pak máme obyčejné zákony, pak máme podzákonné normy, což jsou nařízení a vyhlášky. A dokonce i socialismus měl relativně pořádek v této věci. Teď se v tom dělá naprostý nepořádek, protože se zavádějí nové pojmy, jako např. směrnice anebo instrukce ministerstva. Já skutečně nevím, co to je. Setkal jsem se s instrukcemi ministerstva pouze v situaci, kdy jsme vyšetřovali totalitní praktiky, kdy orgány strany dávaly instrukce a pokyny např. soudcům, jak mají soudit. Já prostě nevím, co to je instrukce ministerstva, na základě čeho je takovýto pojem do našeho právního řádu vkládán. Mám za to, že taková věc by musela být někde zmíněna v ústavních zákonech, že není možné jen tak zavést právní normu jiné právní síly a dávat tak vládě vlastně možnost, aby vydávala jakési právní předpisy, které nevycházejí ve Sbírce zákonů - ve Sbírce zákonů vycházejí pouze nařízení a vyhlášky - o kterých tudíž občan není informován a které umožňují vládě, aby totalitním způsobem řídila zemi, aby prostě těmito instrukcemi dávala samosprávě pokyny, jak má postupovat. A přitom neexistuje veřejná kontrola, jak s takovýmito předpisy nakládat, neexistuje možnost odvolání proti takovýmto předpisům.
Dalším dokladem toho, jak se dostáváme do velmi reglementačního režimu, je, že např. jsou omezeny i možnosti disponovat symboly obce, jako je prapor nebo znak, že se omezuje možnost udělování občanství na podmínku, že se musela ta osoba zasloužit o rozvoj obce, to znamená odebírá se samosprávě právo udělit občanství, komu ona uzná za vhodné. Nemusí k tomu být žádný důvod, je možné udělit čestné občanství třeba paní Thatcherové, když se pro to nějaká obec rozhodne, nebo osobnosti, třeba Škvoreckému, ačkoliv v té obci nikdy nebydlel, nikdy se o ni nezasloužil. Takové případy známe, ale od teďka už to nebude možné.
Další téma, o kterém bych se rád zmínil, je otázka finanční a majetková. Za prvé, mám za to, že by stálo za přemýšlení vymezit jakési finanční rozhraní mezi státem a státní správou a samosprávou, která vykonává nějaké činnosti v přenesené působnosti. Myslím si, že samospráva se dostává do velmi bezprávného postavení, protože jsou jí ukládány úkoly nejrůznějšími zákony, a přiznejme si sami, že v mnoha zákonech přikazujeme mnoho věcí vykonávat samosprávě, samospráva musí na tyto věci najímat nové úředníky, vznikají jí z toho nové nečekané náklady v rozpočtu, ale na tyto náklady nedostane nikdy žádný příspěvek.
A mám za to, že by měl existovat férový vztah mezi samosprávou, která je nezávislou a nestátní právnickou osobou, a státem. Stát nemá právo, tak jako nemá právo ukládat podnikatelům, co smějí a nesmějí jinak než zákonem, tak stát by se stejně měl chovat i k obcím. To znamená, když něco obcím přikazuje, tak jim to také zaplatí. A bylo by skutečně moudré, kdyby existovalo jasné rozhraní mezi státem a obcí, takové, že když stát přikáže obci, aby vykonávala ještě něco navíc nad dosavadní povinnosti, tak jí to také finančně přiměřeným způsobem uhradí, náklady s tím spojené.
Mám dojem, že v této podobě necháváme právě totalitním způsobem, kdybychom to odsouhlasili, státu prostor, aby neustále expandoval a přikazoval další a další věci, aniž by je musel platit, aniž by existovala parlamentní kontrola nad tím, zda vlastně si to přejeme či nepřejeme, zda chceme či nechceme mandatorní výdaje takovýmto způsobem alokovat, nebo zda chceme ty prostředky použít na nějaké jiné účely. Ztrácí se tady tedy možnost parlamentní kontroly.
Deset let žádáme, aby byl zpracován zákon o hospodaření obcí. Je pravda, že doposud jsme se k němu nedostali. Na druhé straně je pravda, že zásady takového zákona byly už zformulovány, dokonce opakovaně.
Problém hospodaření obcí nespočívá v tom, jak se zde navrhuje, že se bude povinně zpracovávat audit, což je bezesporu významný příspěvek pro podporu auditorů, kteří od tohoto okamžiku budou mít zajištěné obchody, zajištěné zakázky. Ale mám za to, že problém hospodaření obcí je v něčem jiném. A když si přečteme první a druhou finanční novelu obecního zřízení z první republiky, tak podstata té věci je v tom, že hospodaření obcí by mělo být omezeno v tom smyslu, aby obec nevstupovala do nepřiměřeně vysokých podnikatelských rizik.
Za podnikání - a je to příklad, který jsem uváděl již před deseti lety - může být považována také hra na burze nebo hra rulety. Starosta může vzít obecní rozpočet, nechat si schválit od zastupitelstva, že obec tyto peníze použije na podnikání v oblasti hazardních her, a jménem obce starosta bude hrát hazardní hry. To je všechno v souladu s tímto zákonem. Problém je ten, že obec vstupuje do nepřiměřených rizik a může také zbankrotovat. A právě proto prvá a druhá finanční novela obecního zřízení z první republiky zakazovala obcím vstupovat do podnikatelských aktivit, které mají příliš vysoká rizika.
Jestliže obec chtěla ukládat své volné prostředky do akcií, pak bylo přesně stanoveno, že to musí být akcie takových podniků nebo takových institucí, kde nehrozí příliš vysoké podnikatelské riziko.
***