Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002

(12.30 hodin)

Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Vidímovi. Přecházíme k bodu

(Velký hluk v sále.) Ač jde o velmi významné téma, vidím, že příliš zájmu o toto téma není.

Zprávu jsme obdrželi jako sněmovní tisk 380. Prosím, aby se ujal slova místopředseda vlády a ministr financí Pavel Mertlík a předloženou zprávu uvedl. (Hluk v sále trvá.) Než začne hovořit, požádal bych jeho kolegy, členy vlády, i jeho nekolegy poslance, jeho příznivce i odpůrce, aby se zklidnili a umožnili mu uvést tento bod programu.

Místopředseda vlády a ministr financí ČR Pavel Mertlík: Děkuji. Pane předsedo, dámy a pánové, střednědobý výhled dluhové služby a státního dluhu na léta 1998 - 2002 je předkládán na základě usnesení sněmovny č. 97 z 25. listopadu 1998.

Předseda PSP Václav Klaus: Prosím o důrazný projev, abyste přehlušil hlučící.

Místopředseda vlády a ministr financí ČR Pavel Mertlík: Cílem materiálu je kvantifikovat ve střednědobém horizontu vývoj státního dluhu, splátky jistiny, jakož i rozpočtové výdaje z titulu státního dluhu, dluhovou službu, a dále informovat o významných opatřeních vlády a Ministerstva financí v oblasti státního dluhu buď již uskutečněných, nebo těch, která chystáme a budou uskutečněna v nejbližší době.

V souvislosti se státním dluhem je důležité připomenout, že ve standardní tržní ekonomice si ústřední vláda vypůjčuje na finančním trhu, resp. na komerční bázi od bankovního sektoru, přičemž jakýkoliv úvěr vládě od centrální banky není možný. U nás tento stav platí od roku 1992. Má určité důsledky. Za prvé, vláda musí být schopna pružně a rychle reagovat na měnící se situaci nejen státního rozpočtu, ale také na měnící se situaci na finančních trzích. Za druhé, kvantifikace ve střednědobém horizontu je nutně vždy orientační, protože budoucí vývoj je vždy podstatně ovlivněn vývojem ekonomiky a v jejím rámci zvláště finančního trhu. Pro vypracování kvantifikací jsou vždy přijaty určité předpoklady, které jsou v materiálu explicitně uvedeny. Je důležité si uvědomit, že tyto předpoklady nejsou dogma, což nutně vyplývá z výše uvedené nutnosti reagovat na změny situace na trhu.

Stav státního dluhu na konci roku 1999 očekáváme na úrovni zhruba 251 mld. Kč, což představuje 13,3 % hrubého domácího produktu, čili hluboce pod onou magickou šedesátkou. Na konci roku 2000 očekáváme 450 mld. Kč, tedy zhruba pod 20 % HDP.

Přes tento očekávaný značný nárůst státního dluhu v letech 1999 - 2002 a s tím související růst výdajů dluhové služby zůstanou výdaje dluhové služby na relativně přijatelné úrovni, alespoň z hlediska struktury rozpočtu jako celku. Například se splňuje tento předpoklad pro rok 2002, kdy budou výdaje v uvažovaném období nejvyšší. Podíl výdajů na dluhovou službu na celkových výdajích státního rozpočtu - pokud bychom jako srovnávací základnu vzali dnešní strukturu státního rozpočtu - bude někde nad 4 %.

Již v minulých letech provádělo Ministerstvo financí řadu opatření, která přispěla k úsporám výdajů dluhové služby. Především jde o převod státního dluhu složeného v roce 1993 z velké části z přímých úvěrů do formy veřejně obchodovatelných dluhopisů, čili proběhla tzv. sekuritizace. Ministerstvo tím zároveň přispělo k rozvoji samotného finančního trhu v České republice.

V současné situaci, charakteristické zejména poměrně rychlým růstem státního dluhu, však stávající uspořádání již není postačující. Proto Ministerstvo financí uskuteční v nejbližší době řadu zásadních opatření. Od počátku roku 2000 se bude jeho emisní činnost řídit novou strategií. Součástí této strategie je nový emisní kalendář, který prodlužuje splatnost střednědobých emisí ze 2 a  5 let na 3, 5, 7 a 10 let. Rovněž objem těchto emisí se zvyšuje z 5 mld. Kč na 20 mld. Kč. Cílem této změny je zvýšit atraktivitu státních dluhopisů, zvýšit jejich likviditu a přispět tak ke snížení úrokových výdajů. Ministerstvo financí také zlepší dostupnost investování do státních dluhopisů pro širokou veřejnost.

Dalším krokem bude zřízení jednotného účtu státu v zúčtovacím centru České národní banky a zajištění informace o jeho zůstatcích v reálném čase. Toto uspořádání, které je obvyklé ve vyspělých zemích, bylo již implementováno i v některých přechodových ekonomikách, naposledy velmi úspěšně v Maďarsku. Umožňuje kvalitní a zejména úspornější řízení likvidity státního rozpočtu na principu podobném tomu, jak řídí aktiva a pasiva bankéři.

Součástí úsilí o efektivnější řízení státního dluhu je také výstavba příslušných kapacit pro tuto činnost. Tuto kapacitu je nutno začít budovat rovněž u nás. V první fázi to bude znamenat organizační opatření na Ministerstvu financí zřízením odboru pro vládní dluh a jeho řízení, v němž se postupně soustředí veškerá činnost týkající se nejen státního, ale i vládního dluhu a jeho řízení. Toto opatření samo o sobě nebude přinášet žádné bezprostřední náklady.

Nyní mi dovolte, abych se vyjádřil ke druhé části zprávy, která se týká určité kategorizace poskytnutých státních záruk. Máme několik skupin státních záruk. Dovolím si je stručně charakterizovat.

První skupinou jsou programy, jejichž financování v zásadě nepřináší pro stát coby ručitele velké riziko, a je zde poskytnuta záruka pouze proto, že věřitelem je zahraniční banka, která záruku požadovala. Příkladem takového relativně bezproblémového garančního vztahu je skupina projektů rozvoje telekomunikací, kde dlužníkem je SPT Telecom. Podobně jde o pořízení letadel pro České aerolinie, o výstavbu letového terminálu v Ruzyni apod. Velké riziko nepředstavují ani projekty ekologického charakteru, jako je třeba projekt Energy, odsíření elektráren Počerady, Prunéřov apod., kde dlužníkem jsou ČEZ.

Do druhé skupiny, která znamená již vyšší riziko z titulu poskytnutých státních záruk, můžeme zařadit všechny projekty na modernizaci a výstavbu železničních koridorů a na pořízení kolejových vozidel, kde dlužníkem je státní organizace České dráhy. O to významnější potřebou je rychlá restrukturalizace podniku České dráhy a provedení systémových opatření, která zde navrhuje ministr dopravy a spojů. Možnosti státního rozpočtu financovat rozvoj infrastruktury v potřebné výši jsou nicméně omezené a přijímání zahraničních úvěrů zejména od Evropské investiční banky, proti nimž budou stát veřejné garance, bude programem vlády i do budoucna.

Třetí skupinou je skupina státních záruk, které označujeme jako zvláštní. Jde o záruky, o jejichž poskytnutí sice rozhodla vláda, ale neodpovídají přesně dikci státních záruk podle rozpočtových pravidel. Jako příklad lze uvést rozhodnutí vlády z roku 1997, kterým byl vysloven souhlas s poskytnutím státní záruky ve výši 22,5 mld. Kč ve prospěch České národní banky z důvodů snahy o konsolidaci bankovního sektoru.

Splátky některých garantovaných úvěrů, které jsou přehledně popsány v materiálu, byly uhrazeny ze státního rozpočtu a jsou vedeny jako pohledávky státu vůči dlužníkům ve státních finančních aktivech. Je to například výstavba hliníkárny v Íránu, kde dlužníkem je Chepos Brno. Jde o 3,4 mld. Kč. Jiným známým příkladem jsou vysoké úhrady ze státního rozpočtu spjaté se záruku za likvidovanou AB Banku České spořitelně. V loňském roce se tam uhradilo 4,1 mld. Kč. Takových případů je celá řada.

***