(10.10 hodin)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji místopředsedovi vlády za uvážlivý projev. Prosím pana poslance Škromacha.
Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy a pánové, myslím, že mnohé věci už tady zazněly. Je nutné říci, že tyto věci mají lidský faktor, a to jsou ti lidé, kteří vlastně podmínkami, které vznikly, trpí. Samozřejmě to všechno má určitou historii. Je to zpackaná privatizace, je to mnohdy až nepochopitelný nezájem majitelů o vlastní majetek, o vlastní firmy. Je pravda, že majetky, řádově stamilionové, miliardové, v podstatě byly zúženy na prospěch určitých, možná někdy i manažerů roku, kteří byli oslavováni ve své době, kteří dnes odcházejí a bohužel neodcházejí s holým zadkem, ale odcházejí jako multimilionáři. To, co po nich zůstává, jsou vytunelované podniky, mnohdy před konkursem, před krachem, což bohužel umožňuje špatný zákon o konkursu a vyrovnání, jehož novela byla touto sněmovnou, poslanci ODS, KDU-ČSL a US, zamítnuta. Tyto podniky dále přežívají, dále vytvářejí dluhy, dále vytvářejí miliardy. Když chce tato vláda problémy těchto podniků řešit, a není to vůbec jednoduché, protože kdyby byly nastartovány mechanismy k řešení těchto situací již před několika lety, tak cena a náklady by byly řádově mnohonásobně nižší. Nevznikly by problémy s nevyplácením mezd, protože by tu existoval systém. To, co dokázal pan ministr Horálek ještě kdysi, to je nastartovat systém podpory nezaměstnaných a systém úřadu práce, který dnes dokáže zvládat i poměrně dynamický nárůst nezaměstnanosti, to je to, co tady chybí v této oblasti právě nevyplácení mezd, nedodržování.
Je celkem paradoxní, že mnohdy se hovoří, a je to asi jedna z cest, vymáhat své nároky soudní cestou. To je pravda. Ale jestliže soudy rozhodnou po pěti, šesti, sedmi letech o tom, že mám nárok na pětistovku prémií, pak je to výsměch. Je to možná ještě o to kontrastnější v situaci, kdy naopak páni soudci a paní soudkyně si dokážou velmi dobře prosadit to, aby dostali své 14. platy. Myslím, že to je také otázka určité morálky, určitého pohledu na věc. Je potřeba, aby tyto věci probíhaly velmi rychle. Možná, že to byl i určitý záměr v minulosti, kdy byl novelizován např. zákoník práce, kdy sice uvádí, že veškeré podmínky zaměstnávání včetně dopodrobna popsaných podmínek toho, co mohu a nemohu jako zaměstnanec, ale chybí tam zásadní věc, která v každé smlouvě by měla být obsažena, a to je, já prodávám svoji práci a za práci bych měl dostat mzdu, to znamená cenu této práce. Ale v zákoníku práce není uvedeno, že v pracovní smlouvě jako jeden ze základních postulátů je právě tento institut mzdy. Jsou podniky, kde se odborům povedlo prosadit to, že mzdy jsou skutečně sjednávány v pracovních smlouvách. Já si myslím, že nikdo z nás a nikdo v této republice nebude pracovat pro radost z práce, ale jestliže chodí do zaměstnání, jestliže pracuje, pak předpokládá, že za svoji odvedenou práci dostane zaplacenou mzdu. Není podstatné, jestli práce je nebo není efektivní, protože o tom v naprosté většině nerozhoduje zaměstnanec. Uvedu příklad. Jestliže mi můj mistr přikáže převézt hromadu písku z tohoto místa do místa B, já dva dny převážím hromadu písku, převezl jsem hromadu písku, že to bylo špatné rozhodnutí, protože hromada písku místo na místě A leží na místě B, pro mne není rozhodující, já jsem práci odvedl a náleží mi odměna v plné výši za odvedenou práci. Že někdo špatně rozhodl, za to já jako zaměstnanec nemohu. Vymlouvat se na to, že mnohdy neefektivním postupem nebo tím, že tato práce nebyla potřebná, to není problém zaměstnanců, to je problém manažerů, to je problém těch, kteří tyto podniky řídí a vlastní.
Je paradoxní, že tady často zaznívají slova o tom, jak stát je špatný hospodář. V mnoha privátních podnicích si nechali konkrétní majitelé, konkrétní vlastníci vykrást tyto firmy, nechali si tyto firmy zruinovat. Je to normální? Není to normální. Je potřeba zřejmě, aby tu byl určitý rámec. Chápu, že mohou být různé zájmy na tom, aby nebyla pravidla, aby tady mohl dále existovat Divoký západ v těchto věcech. Ale myslím si, že to je i jedna z věcí našeho vstupu a integrace do EU, aby v těchto věcech byl řád a pořádek. Myslím si, že toto očekávají občané i od této Poslanecké sněmovny, toto očekávají a očekávali od všech vlád, které tady byly, jsou a které přijdou. Možná že pak v této zemi zavládne i dobrá nálada a myslím, že by to měl být zájem nás všech, abychom na tom výrazně pracovali, protože ti, kteří náladu v této společnosti vytvářejí, jsou naši voliči, jsou to občané tohoto státu, na které někdy trošku pozapomínáme.
Mohli bychom tady vzpomínat jednotlivé podniky, které dnes už mnohdy ani neexistují jako Poldi Kladno, Zeveta Bojkovice, mnohé, které pomalu směřují do úpadku. Mnohé firmy, které přišly do České republiky, se chovají k našim zaměstnancům lépe než tzv. někteří čeští podnikatelé či jednotliví manažeři.
Hovoří se také o tom, že by mohli lidé hledat i jiné možnosti, soudit se o své nároky. Bohužel v mnoha našich lidech přežívá představa, mám zaměstnání, je to dobře. Je to pravda, že v určitých případech je skutečně lépe říci, tak si tu práci strčte za klobouk, protože zadarmo pracovat nebudu, protože nakonec to končí tím způsobem, člověk peníze nedostane, domáhá se jich po dlouhou dobu. Spadne do systému sociálního zabezpečení, má nárok na podporu v nezaměstnanosti a přinejmenším uhradí alespoň z této podpory a případně sociálních dávek své náklady, které má např. s bydlením, má náklady na normální život. To považuji za zásadní.
Myslím si, že není možné se divit a skutečně, ať už to byly odbory, ať to byli zaměstnanci, přispěli poměrně ke klidnému průběhu tzv. transformace. Je otázka, zda to bylo dobře nebo špatně, protože když porovnáme např. padesátá, šedesátá léta případně i další v zemích EU, tak tam řádově mnohonásobně bylo více stávek, bylo více demonstrací. Není to nic proti něčemu, je to zkrátka otázka určité pozice. Ne že by bylo dobře, aby to takto bylo, ale je potřeba si toho vážit, je potřeba právě těmto lidem, kteří očekávali určitou jasnozřivost, určitý vztah k sobě, vytvořit slušné podmínky k tomu, aby mohli slušně pracovat, aby si vydělali, aby za poctivě odvedou práci dostali také poctivě zaplaceno. Protože v mnoha těchto podnicích management a majitelé nejdou sami příkladem tím, že by si přestali vyplácet mzdy, případně že by začali jezdit třeba v autech české provenience. Naopak, mnohdy dávají velmi okázale najevo, že oni jsou majitelé, oni jsou ti praví, a co tady ti plebejci, zaměstnanci s nimi mají co jednat. Mnohdy se to přenáší na střety a mnohdy zbytečné.
Z tohoto hlediska vyplývá jednoznačně. Je nutné, a budeme o tom hovořit v nejbližších dnech nebo začátkem příštího roku, změnit některé věci v oblasti zákoníku práce, mzdových předpisů a další. Osobně se domnívám, že pokud by v době přechodu privatizace měli daleko větší možnost a pokud by z toho nebyli vyřazeni zaměstnanci, odbory, aby si mohli sami určitým způsobem kontrolovat, nikoliv rozhodovat o privatizaci a o tom, jak jsou podniky řízeny, jak jsou spravovány, myslím si, že bychom zdaleka nebyli v té situaci těchto podniků, které tu jsou dnes. Myslím, že v tom se stala chyba. Systémově byli ti, kteří nejvíce věděli a nejlépe do toho mohli mluvit, z těchto možností vyřazeni. Vyřazeni systémově. Myslím si, že to byla zásadní chyba.
***