(11.00 hodin)
(pokračuje Grégr)
Je to postup, který je naprosto obvyklý ve většině průmyslově a ekonomicky vyspělých zemí. Je všeobecně známo, že podnik v konkursu ztrácí i svou kredibilitu vůči potenciálním zákazníkům, což snižuje jeho konkurenceschopnost i možnost poskytování pracovních příležitostí.
Současný průběh konkursního řízení není vždy v souladu s potřebami podniků a v některých případech umožňuje i jeho zneužití některým z věřitelů a porušení uzavřené úmluvy ve formě stand still agreement. Podniky musí mít proto možnost prokázat svou životaschopnost tím, že předloží svůj kvalitní a životaschopný revitalizační program.
Výnosy z konkursního řízení jsou totiž v řadě případů ztrátové vůči uplatňovaným celkovým pohledávkám. Proto je žádoucí, aby konkurs byl vyhlášen až tehdy, pokud by nebyla možnost revitalizace daného subjektu. Bez změny zákona o konkursu a vyrovnání v tomto směru nebude program revitalizace dobře fungovat.
Chtěl bych poukázat na dlouhodobou zkušenost tržních ekonomik, že se vždy snaží do poslední chvíle udržet dlužníka v chodu tak, aby byl schopen postupně dostát svým závazkům. Vžilo se pořekadlo, že věřitel na dálku zdraví svého dlužníka a přeje mu dlouhý život a pevné zdraví, aby se dostal ke svým penězům.
Domnívám se, že konkurs ne vždy v takových případech vede k tomuto cíli.
Neméně důležité je posílení pozice věřitelů a nároků na jejich rovnocenné uspokojení. Pozice věřitelů a jejich kontrolní funkce se posiluje na úkor funkce správce konkursní podstaty. S tím souvisí opatření, aby dlužník po podání návrhu na konkurs nemohl ke škodě věřitelů disponovat se svým majetkem. Brání mu v tom omezení či právní úkony týkající se majetku.
Významné pro zkrácení řízení vyhlášení konkursu soudem je stanovení deseti dnů v případě, že návrh podal dlužník. Správcem konkursní podstaty nemusí být podle nové úpravy jen fyzická osoba, ale i právnická osoba typu specializované veřejné obchodní společnosti. To by mohlo přispět ke snížení nákladů konkursu ve prospěch věřitelů, protože správce se neobejde bez součinnosti různých profesí, které nebude muset v takovém rozsahu smluvně zajišťovat. Ušetří se tím na nákladech na poskytování služeb, které jsou podle dosavadních zkušeností značné. Pro současnou situaci je nejdůležitější, že už v článku 1 návrhu zákona se výslovně uvádí, že zastavením plateb, což charakterizuje dlužníka v úpadku, se rozumí i neproplácení mzdových nároků zaměstnanců po dobu delší než jeden měsíc. Tím se stávají zaměstnanci pro správce konkursní podstaty věřiteli, a to svými pohledávkami, které musí být prioritně uspokojovány. To považuji v době, kdy organizace neplatí svým zaměstnancům za práci, za tak rozhodující, že musím apelovat na schválení tohoto předkládaného návrhu zákona a současně i na stav legislativní nouze pro jeho přijetí.
Datem účinnosti tohoto zákona sice nedojde okamžitě k tomu, aby stovky či tisíce zaměstnanců ihned dostaly zadrženou mzdu, na kterou mají nezadatelný nárok, ale budou vytvořeny podmínky pro to, aby jim tato mzda byla vůbec někdy uhrazena. Jejich pohledávky budou pohledávkami za podstatou a tím budou prioritně uspokojeni, což současný průběh konkursu neumožňuje.
Vážené paní poslankyně a poslanci, v zájmu zlepšení současné situace doporučuji, aby této změně zákona byla vyjádřena maximální podpora. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji kolegovi Grégrovi. Nyní bude hovořit pan Miloslav Ransdorf, jako zatím předposlední se připraví kolegyně Machatá.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, zákon, který projednáváme, má nepochybně svou obrovskou důležitost jak v právním, tak v ekonomickém smyslu. Proto nechápu, že se celá věc ideologizuje a proč tady padají skutečně výroky vhodné nějakého politického školení mužstva než vážné parlamentní rozpravy. Mezi tyto perly jakéhosi politického školení mužstva zařazuji např. to, když tu padl názor, že nejlepší ekonomiky mají nejvíce bankrotů. Podle této logiky by nejlepší ekonomický stav byl v dobách velké krize, kdy docházelo k řetězovým pádům podniků i v nejsilnějších ekonomikách. Podle toho, co říkal kolega Payne, ti, kteří sáhnou v kritické situaci k přerozdělování prostředků, nepomáhají chudým. Mohl bych se pana Payna zeptat prostřednictvím předsedajícího, zda Franklin Delano Roosevelt v době velké krize pomáhal chudým nebo ne, když sáhl k podobným metodám?
Chtěl bych připomenout, že pravicové vlády převzaly tady počátkem 90. let fungující podniky. Příkladem je ČKD, který dnes prožívá složitou situaci. Vyrábělo se tady až 570 lokomotiv ročně a asi 1500 tramvají, i když podnik byl dimenzován na ještě větší výrobu. Dnes se produkuje pouze zlomek. Není to vina lidí, kteří tam pracují, je to vina toho, jaké se vytvořily vnější podmínky, jak proběhla privatizace, jaké se nastavily parametry v době privatizace.
Myslím, že se také jednoznačně prokázalo, že i banky mohou způsobit velké problémy jinak fungujícím podnikům tím, že zastaví profinancování i nadějných projektů a zakázek. Svědky jsme toho byli vícekrát. I to ukázalo, že banky nejsou tím nejlepším vlastníkem průmyslových podniků.
Je na vině i privatizace, kde nebyly vůbec zabudovány jakékoli kontrolní mechanismy a právní normy, které nepočítaly se specifikou přechodného období, kdy jak obchodní zákoník i další normy byly nastaveny na normální stabilizovaný stav ekonomiky a jen v malé míře odpovídaly realitě, se kterou jsme měli co do činění.
Řekl bych, že významnou roli v tom, co se stalo a co probíhalo, sehrálo okleštění práv odborů. Pamatuji se na projednávání novely zákoníku práce ve Federálním shromáždění, kde můj projev poslanci z Občanského fóra přerušovali pískotem a boucháním do lavic, když jsem protestoval proti tomu, že z 56 spolurozhodovacích kompetencí odborů bylo tehdejší novelou zákoníku práce zrušeno 46, přičemž tam byly i některé velice důležité, které by znamenaly skutečnou kontrolu nad tím, jak podnik hospodaří.
Tím spíš je důležité, že přikročujeme k projednávání tohoto zákona, který není v žádném případě samospasitelným receptem, ale je důležitým krokem na ustavení vcelku normálních poměrů v našem národním hospodářství.
Chtěl bych na úvod svého vystoupení říci, že se budu bavit o vládním návrhu. Návrh kolegyně Dundáčkové nepokládám za hodný parlamentní diskuse, protože je svou kvalitou něčím velice pochybným. V souvislosti s tímto návrhem si vybavuji anekdotu, kterou pronesl skladatel Brahms o jedné zpěvačce. Když se ho ptala na to, co o ní soudí, odpověděl, že kdyby měla ve výškách to, co jí chybí v hloubkách, měla by docela dobrou střední polohu. Jinak řečeno, kdyby tento návrh, který kolegyně Dundáčková předložila, měl v myšlenkové hloubce to, co jí chybí ve formálním dopracování, byl by to návrh, o kterém by se dalo i jednat.
V každém případě návrh o konkursu a vyrovnání by neměl být důvodem k vysloveným politickým lžím v této sněmovně. Kolegyně Dundáčková se vyjádřila o vládě, které nemíním dělat advokáta, že tento návrh prezentuje jako samospasitelné řešení. Takto to vůbec není. Pamatuji si, že místopředseda vlády Špidla v televizi redaktorům řekl, že tento návrh neřeší problém platů, problém insolvence, neřeší problém, který tak trápí naše zaměstnance.
***