(12.10 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Zákon o konkursu a vyrovnání má za účel uspokojit dluhy úpadce z jeho aktiv. To je jeho poslání. V § 1 odst. 1 se hovoří, že účelem zákona je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Nicméně v celém zákoně, pokud jde o novelu i o stávající zákon, se nikde nehovoří o možnosti, že by úpadci vůbec nějaký majetek po konkursu zbyl, a o způsobu, kterým bude zbylý majetek po zaplacení dluhu úpadci vrácen.
Jediný případ, kdy snad při zpeněžování aktiv dlužníka by teoreticky mohlo procesně připadat v úvahu i vrácení části vnosů zpeněžení konkursní podstaty, je při prodeji věci podle ustanovení výkonu rozhodnutí výnosu zpeněžení konkursní podstaty při dražbě. To pouze v případě, pokud ustanovení o výkonu rozhodnutí s takovou možností počítají. Jenže zpeněžování aktiv dlužníka prodejem věcí podle ustanovení výkonu rozhodnutí je nepatrnou částí výnosu zpeněžování konkursní podstaty, přičemž tyto výnosy patří podle předloženého zákona mezi dílčí výnosy celkového zpeněžování konkursní podstaty, takže právní rámec dílčího zpeněžování se nevztahuje na celkové výnosy zpeněžování.
Toto je základní systémová chyba zákona, který zřejmě automaticky počítá, že po konkursu původnímu majiteli podniku nic nezbude, neboli bude totálně bankrot. Celý zbytek zákona tedy ignoruje své vlastní první ustanovení a je s ním tudíž v rozporu. Přitom první ustanovení zákona nelze vyjmout ani pozměnit podle zbytku zákona, neboť by takový zákon vlastně postrádal svoji ekonomickou a také mravní podstatu.
Tento nedostatek je nutno napravit, což ovšem znamená ve druhém čtení hlubší zásah do jeho struktury a bude to velmi obtížná práce. To rovněž platí pro případ, že úpadcem je podnik ve státním vlastnictví nebo s majetkovou účastí státu. Přitom není zanedbatelné uvažovat případ, že úpadci po konkursu nějaký majetek zbyl. Například pro stát to znamená finanční prostředky státního rozpočtu, ale i pro úpadce, který měl ve zbankrotovaném podniku své úspory, není zanedbatelná možnost, že alespoň část těchto úspor mu bude po konkursu nebo vyrovnání vrácena.
Tento problém jsme mohli konkrétně s kolegy z tehdejší vyšetřovací komise pro Kreditní banku studovat, jak je to složitá záležitost, kdy v této bance měly své úspory četné obce. Přitom případ přebytků výnosů zpeněžování konkursní podstaty není vůbec vyloučen, zvláště když podle smyslu a litery § 1 odst. 2 zákona ve stávajícím znění dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen plnit své závazky. V novele je přidáno ono spojení "po delší dobu". Tyto definice rozhodné pro vyhlášení konkursu vůbec neberou ohled na to, jaká jsou celková aktiva dlužníka ve vztahu k jeho vlastním dluhům.
Druhá poznámka se týká rovněž § 1 odst. 2. Přitom v tomto textu, v zákoně, který by měl opravdu být veden snahou o přesné vyjádření, se velice nejasně formuluje úpadce, definuje úpadce a ta vsuvka "po delší dobu" - že není po delší dobu schopen plnit své závazky - je zavádějící. Rozhodná doba je totiž naprosto neurčitá, je nerozhodná. Její neurčitost může být dokonce záminkou pro byrokratickou zvůli, pro manipulaci a pro subjektivní rozhodování nebo posuzování, které bude bez objektivního základu jak ze strany navrhovatelů, tak soudce, a může dokonce chybět i opora o právním řádu.
Takovou nejistotu pro podnik bychom neměli my jako zákonodárci připustit. To není jen záležitost ochrany podniků, ale i také ochrany navrhovatelů. Ti by mohli být poškozeni v podobě nákladů řízení v případě, že jejich návrh na konkurs by byl na základě subjektivního určení delší doby soudem zamítnut.
Třetí poznámka se týká toho, že došlo podle navrhované novely, nebo dochází k rozšíření okruhu úpadců na ty, kteří jsou po dobu delší než jeden měsíc neschopni vyplácet zaměstnanecké mzdy. To je nepochybně velice živé téma, ale rovněž tak je nepochybné, že výnosy zpeněžování konkursní podstaty jsou téměř ve všech případech, jak jsme svědky v naší zemi, velice chabé oproti skutečné hodnotě aktiv úpadce. Kromě toho jejich zbytek, jestliže si uhradí obvykle dosti vysoké náklady konkursu, je v mnoha případech nulový, takže na základě konkursu dlužnou mzdu většinou není vůbec ani možné vyplatit.
Proto by bylo nutné zahrnout do § 5 dodatek, který by upravoval povinnost dlužníka mzdy nebo platu vůči zaměstnancům navrhnout konkurs jen tehdy, když nedojde k dohodě dlužníka se zaměstnanci. Jak známo, může v případě ekonomické krize, jakou prožíváme právě u nás a nyní, dojít k tomu, že vlastní konkurs potopí jak firmu, tak samotné zaměstnance, kteří se potom už k nárokovaným finančním prostředkům nedostanou.
Takovýto případ by bylo nutné také promítnout do zákoníku práce. Zákoník práce stejně jako obchodní zákoník, o kterém jsem mluvil už předtím, vlastně počítá s normální etablovanou stabilizovanou ekonomikou. To bohužel není dnes náš případ a domnívám se, že od samého počátku, když se koncipovaly tyto právní normy, se mělo uvažovat s tím, že se jedná o přechodný stav.
Právní postup podle novely zákona, který projednáváme, by mohl vyvolat řetězovou vlnu bankrotů, které by možná někteří kolegové přivítali, ale nepochybně pak by ta živá síla české ekonomiky byla ještě menší než doposud.
Čtvrtá poznámka se týká práv úpadce na kontrolu probíhajícího konkursního procesu v tom smyslu, zdali zpeněžování konkursní podstaty je ekonomické, neboli zda výnosy zpeněžovaní odpovídají zpeněžované hodnotě, respektive zda jsou vzhledem k hodnotě konkursní podstaty optimální, nebo alespoň přijatelné. Toto právo úpadce je vlastně i jeho povinností v případě, že na něm závisejí další závislé osoby. Jde totiž o majetek jak úpadce, tak těch závislých osob, vůči nimž má úpadce povinnosti, například vyživovací povinnost. To však platí obzvláště v případě, že úpadcem je podnik se státní účastí. Tato účast na podniku patří mezi aktiva státu. To zákon vůbec ve své předkládané formě nebere v úvahu, jako by státu nemělo vůbec záležet na výši svých vlastních aktiv.
To platí zejména pro případ, kdy jde o zpeněžování peněžitých pohledávek úpadce, které jsou obtížně vymáhatelné z důvodu celkové druhotné platební neschopnosti české ekonomiky, která má opravdu hrozivou podobu. Správce konkursní podstaty má sice povinnost vymáhat tyto pohledávky ve prospěch podstaty, přitom ale náklady správce na toto vymáhání se rovnají nákladům advokáta pro jakýkoliv jiný případ vymáhání pohledávky.
Chtěl bych podotknout, že většinou správce povinnost vymáhat peněžité pohledávky úpadce ve prospěch podstaty neplní, a to podle zákona. Zákon totiž v § 27 odst. 4 říká - cituji: "Tuto povinnost peněžité pohledávky správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání pohledávek nelze krýt z podstaty." Konec citátu. Přitom ve většině konkursních případů je jako konkursní podstata uvažována nikoliv celková hodnota aktiv úpadce, byť reálně odhadnutých i s uvážením skutečnosti, že jich část zpeněžena nebude, ale prakticky jen snadno zpeněžitelná malá část těchto aktiv, která se nachází na bankovních účtech a podobně. Pokud tedy bankovní hotovost úpadce správci stačí na krytí jeho vlastních, obvykle dost vysokých výdajů, pak správce peněžité pohledávky zpeněžuje, svými právními úkony mění peněžní pohledávky úpadce na jiné peníze.
***