(14.50 hodin)
(pokračuje Jičínský)
V ústavě jsou navrženy určité lhůty. Možná že jste četli článek vedoucí legislativního odboru Kanceláře prezidenta republiky, která klade otázku, zda se tím proces vlády nezkomplikuje, tím, že tam jsou stanoveny určité lhůty a určité procedury. Osobně si to nemyslím. Zejména změna, která ústavně právním výborem byla přijata, že vláda může být jmenována prezidentem republiky až poté, kdy dostane důvěru v Poslanecké sněmovně, to je myslím změna podstatná, která vylučuje vytvoření vlády, která by tu byla jen dočasně, nemohla by se vlastně naplno ujmout svých funkcí, protože by důvěru parlamentu nedostala. Myslím, že i tato změna může sloužit k tomu, aby politicko-ústavní vztahy se zpřesnily, zjasnily, aby nemohlo být pochybností, jak to je, zda taková vláda může být nebo nemůže být jmenována bez důvěry sněmovny a zda se o tu důvěru může nějakým podivným způsobem licitovat. Objevují se tu znovu ony návrhy na vytvoření nějaké odbornické vlády apod. Nemyslím si, že to jsou návrhy, které spadají do rámce naší parlamentní demokracie.
Chtěl bych říci, že samozřejmě návrh obsahuje určitá ustanovení. Omezení práva milosti prezidenta republiky je vždycky problém, ať je to řešeno tak nebo onak. Vždy při použití tohoto práva budou kritické hlasy. Mně osobně by nevadilo, kdyby např. uplatnění tohoto práva bylo spojeno s kontrasignací, a nemyslím, že by využívání tohoto práva znamenalo jeho politizaci. Připomínám, že za první ústavy, resp. v době první republiky, všechny úkony prezidenta republiky byly spojeny s kontrasignací, a pokud znám dějiny první republiky, a poměrně podrobně jsem se jimi zabýval, nemyslím si, že to tam vyvolávalo nějaké problémy. Vím, že prezident republiky Masaryk hovořil občas o tom, že má obtíž rozhodnout o nějaké žádosti o milost, a to souviselo zejména s tím, že za první republiky, jak známo, existoval ještě trest smrti. Obtíž rozhodování o takovéto věci je prostě pochopitelná.
Považoval jsem za vhodné říci tu několik těchto obecných připomínek, abychom v rámci diskuse respektovali pravidla normálního demokratického projednávání, tj., abychom navrhovatelům nepodsouvali úmysly, které nemají, protože navržená změna neprospívá žádné konkrétní politické straně, je to ústavní úprava, která má rovný význam pro všechny právní subjekty, které vstupují do této parlamentní činnosti, tzn. pro všechny strany účastné v Poslanecké sněmovně.
Připomínám také kolegům, někteří si možná pamatují, že po listopadu 1989, resp. po prvních volbách v roce 1990, se pracovalo i ve Federálním shromáždění na návrhu nové ústavy a řada těchto institutů v tomto návrhu byla obsažena. Návrh, který potom ve zkrácené podobě - jmenoval se "Tři hlavy" a týkal se prezidenta republiky, vlády a Federálního shromáždění, tedy parlamentu - ve Federálním shromáždění tehdy neprošel o dva hlasy na straně slovenské, tzn. zástupci stran zastoupených v české části Federálního shromáždění v obou jeho komorách tento návrh podporovali. Takže projednávaný návrh není něco, co vybočuje z našich tradic. Kořeny těchto úprav můžeme najít už v těchto předlohách, které byly projednávány v naší parlamentní historii v letech 1991 a 1992.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Nyní má slovo pan poslanec Vojtěch Filip, připraví se pan poslanec Cyril Svoboda.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené paní a pánové, dovolte mi, abych k těm věcem, které tu zazněly v prvním čtení, připojil ještě některé další poznámky.
Za prvé v obecné rozpravě chci říci, že samozřejmě je možné, aby na návrhu ústavy pracovaly jen dvě politické strany zastoupené v Parlamentu a samozřejmě je možné, aby tyto politické strany také prosadily takový ústavní zákon, pokud v obou komorách českého Parlamentu mají svou ústavní většinu. Je to otázka politické kultury, je to otázka schopnosti komunikace těchto politických stran. A je to i otázka tzv. koaličního potenciálu, který tu pan předkladatel pan místopředseda Langer zmínil. Podotýkám, že se v obecné rozpravě tímto již nebudu zabývat, protože jsme o tom v prvním čtení hovořili dostatečně, jen jsem to chtěl připomenout.
Mluvím o tom proto, že si navrhovatelé vytvořili ambici předložit svým způsobem komplexnější návrh změn ústavy, a tento komplexnější návrh nepostihuje některé části. Kdyby práce byla založena na jakési ústavní komisi Poslanecké sněmovny nebo českého Parlamentu, jistě by mé slovo v obecné rozpravě bylo i kratší. V této souvislosti si dovolím poznamenat, že se budu zabývat jen jedním problémem, který v ústavním systému České republiky je, který není postižen v tomto návrhu novely a který si jistě zasluhuje pozornosti při takto komplexní úpravě Ústavy České republiky. Jde o problém ústavního zakotvení finanční kontroly, jde o zakotvení těch mechanismů, které ústřední finanční kontrolu reprezentují, jaké má mít postavení, jak má být zakotvena tato finanční kontrola a jestli její oprávnění mají vyplývat nebo nemají vyplývat z ústavy.
Pokud jde o často v této sněmovně citované naše směřování do Evropské unie, jsem přesvědčen, že v tomto případě se navrhovatelé se svým úkolem příliš nevypořádali. Využil jsem svých některých přátel ještě z doby Federálního shromáždění a trochu jsem se tímto problémem zabýval a dovolte mi, abych řekl, co v této souvislosti považuji za nejpodstatnější.
Nejčastějším rozlišením používaným ve státní správě České republiky je vyjádření rozdílu mezi kontrolou preventivní, řekl bych před poskytnutím platby, kontrolou průběžnou, v průběhu celého procesu, a kontrolou následnou, chcete-li po poskytnutí platby, po skončení konkrétního úkolu. Využívá se někdy pro tento proces slovo audit. Ale většina lidí v České republice stejně nadále používá a dává přednost výrazu kontrola.
Kontroly se téměř vždy při rozlišení kontroly preventivní a následné zaměřují na příslušné transakce. Zdá se, že stejně jako v případech mnoha dalších zemí střední a východní Evropy i zde přetrvává problém s pochopením onoho v současné době evropského pojetí kontroly a auditu a našeho nerozlišování těchto dvou výrazů, když audit je někdy chápán spíše podle našeho dřívějšího významu slova kontrola.
Otázka je tedy na základní úroveň kontrolních mechanismů. Je vybudována a provázána, má kompletní statutární základnu, definuje své systémy a principy finanční kontroly.
***