(11.20 hodin)
(pokračuje Škromach)
Počítalo se, že budou sjednávány v kolektivních smlouvách.
Můžeme také hovořit o minimálních tarifech, které jsou uvedeny v tomto návrhu zákona. Já osobně se domnívám, že spodní hranice tarifu, která je pod úrovní současné minimální mzdy, nemá smysl a nejnižší tarify by se měly odvíjet od současné minimální mzdy, samozřejmě tak jak se bude vyvíjet i celková situace a postupně se bude zvyšovat minimální mzda. I tyto tarify by měly být vládou novelizovány. Ale ve chvíli schvalování zákona mi připadá trochu nesystémové, jestliže první tři, čtyři nebo pět tarifů, podle toho, ve kterém zákoně jsou, jsou pod úrovní minimální mzdy.
Kolegyně Páralová přede mnou hovořila o tom, že dochází k plýtvání, rozhazování apod. Já si myslím, že to je nesmysl. Jednak systémy byly nastaveny již dávno předtím, než tato vláda zaujala svou pozici, a mnozí úředníci samozřejmě, a možná i díky neexistenci zákona o státních zaměstnancích, jsou v té pozici, v jaké jsou. Je to o otázce efektivity a skutečně efektivní odměně za práci. Jestliže tu docházelo v podstatě za posledních pět let ke stagnaci v této oblasti, v nevalorizaci minimálních tarifů, pak se samozřejmě může jevit, že zvýšení např. ve 13. tarifu na 9 700 Kč, což je, když si přečtete v rámci hodnocení tarifních tříd, poměrně velmi složitá a náročná práce, která předpokládá mnohdy i dosažení určité kvalifikace, doby zaměstnání, praxe apod., pak v porovnání se mzdami v podnikatelské sféře jsou tyto tarify, dá se říci, velmi podhodnocené.
Jiná věc je, a hovoří to o kvalitě - a tady si myslím, že se slučují dvě věci: množství lidí, kteří práci vykonávají, a kvalita práce, kterou vykonávají, a mzda, kterou za to berou. Domnívám se, že v této oblasti jsou velké rezervy a bylo by velmi pohodlné říci: tím, že budeme držet chudé mzdy, tím zajistíme kvalitní státní správu. Velmi těžko chtít po státním úředníkovi, který je mizerně placený, aby zastupoval stát tak, jak bychom si představovali, aby vytvořil přívětivé prostředí pro občana, a to si myslím, že je smyslem i naší práce, abychom takovéto prostředí pro občany zajišťovali.
Hovoří se o možnosti paušálu, který by mohl být, samozřejmě je to možné, ale pak by musel být jasně definován smysl smluvních mezd, které by samozřejmě mohly být, ale v současné době při marasmu, který existuje právě v oblasti odměňování, zvláště v podnikatelské sféře, a to převážně v malých firmách, kdy mnohdy mzdy jsou zčásti vypláceny oficiálně, tzn. včetně odvodu daní, včetně odvodu pojištění, a druhá část se realizuje mnohdy tzv. na ruku, bez zdanění a bez odvodů, což samozřejmě v první fázi vypadá velmi dobře, ve druhé fázi ovšem pro tyto zaměstnance to znamená, že jakmile se dostanou do situace, kdy jsou např. nemocní, kdy ztratí zaměstnání, případně odejdou do důchodu, najednou zjišťují, že základem pro výpočet jejich nároku ať již pro důchody, nebo pro nezaměstnanost, podporu v nezaměstnanosti nebo v nemoci jsou právě ty základy, které de facto zkreslovali jako své příjmy pro veřejnost.
Domnívám se, že je nutné tento zákon propustit do druhého čtení. Je samozřejmě možné, a určitě to bude dobré, vést diskuse k jednotlivým částem, ale - a myslím, že o tom byli jednotliví poslanci a poslankyně informováni i společným dopisem zástupců odborů a zaměstnavatelů, kteří se v tripartitě dohodli na tom, že toto je verze, která je přijatelná pro obě strany. Dovedu si představit, že jak zaměstnavatelé, tak odbory by samozřejmě mohli mít trochu jiné představy a mohli být náročnější jak pro tu, tak pro onu stranu. Myslím, že by se mělo stát určitým dobrým zvykem v této sněmovně, že pokud se dohodnou sociální partneři, tak jak to bývá i v zemích Evropské unie, kde je v podstatě systém tripartity, který postupně přechází v bipartitu, byly požadavky akceptovány. Samozřejmě tu může zaznít argument, že zástupci odborů, případně zaměstnavatelů v tripartitě nemusí být reprezentativní. Ovšem v situaci, kdy neexistují jiní zástupci, kdy nejsou jiné svazy, tak velmi těžko hovořit o tom, kdo by měl být reprezentantem těchto dvou skupin. Zřejmě ti ostatní jsou spokojeni s tím, co reprezentanti, a já si dovolím říci, že na poměry v Evropské unii reprezentativní skupiny, dohodnou.
Pokud se hovořilo a argumentovalo se některými zákony v zemích Evropské unie, pak tyto systémy, a myslím si, že pokud někdo měl zájem se seznámit např. s tarifním systémem, který existuje ve Spolkové republice Německo - a to je bichle o stovkách stránek, kde do posledního detailu jsou zpracovány jednotlivé tarifní třídy, tarifní stupně, zařazení, jednotlivé profese - zjistil, že je to daleko složitější, daleko náročnější zákon. Navíc v rámci odborového a zaměstnaneckého jednání, čili v rámci kolektivních smluv, jsou sjednávány další smlouvy, a to na nadpodnikové úrovni, které plošně pokrývají celé resorty v rámci jednotlivých regionů, a tyto regiony - dovolím si zdůraznit - nejsou totožné s hranicemi spolkových zemí nebo okresů. Jsou prostě toho, kde které firmy působí, a podle toho se také tyto smlouvy uzavírají. Já věřím tomu, že postupně, jak se bude rozvíjet a podporovat systém kolektivního vyjednávání, a myslím si, že by to mělo být přijatelné v podstatě i pro myšlení našich liberálních kolegů, kteří by měli upřednostňovat otázku smluv a dohod, bude to přijatelné tak, že bude možné i tyto oblasti uvolňovat, ale v této chvíli bohužel pokrytí není takové, jaké by mělo být.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Ptám se, kdo se další hlásí do obecné rozpravy? Pan ministr Špidla. Vy žádáte o závěrečné slovo? Nikoli o vystoupení v obecné rozpravě. Dobře.
Žádnou přihlášku do obecné rozpravy nevidím, obecnou rozpravu končím.
Nyní máte možnost, pane ministře, vystoupit se závěrečným slovem.
Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, ve vystoupení paní zpravodajky Páralové byla celá řada detailních názorů, které myslím umožňují, aby se s nimi polemizovalo, ale to není podstatné a nejpodstatnější.
Myslím si, že řada názorů, které byly předneseny, má spíše charakter názorů pro projednávání ve výborech a pro projednávání v podrobné rozpravě, ale to už je věc čistě formální a okrajová. Myslím si, že námitky, které byly vzneseny, jsou skutečně toho rázu, že je možné se jimi zabývat v budoucím legislativním procesu, a proto mi dovolte, abych se dotkl jen několika nejdůležitějších.
První a důležitou myšlenkou, kterou, byť formálně s ní polemizovala, přesto paní poslankyně Páralová vyjádřila, je myšlenka, že novela, která je předkládána, je novelou, která nás sbližuje s právem Evropské unie, protože stejně tak jako já ve své předkládací zprávě, i paní zpravodajka potvrdila, že stav naší úpravy je převážně slučitelný a cíl naší úpravy je úplná slučitelnost, čili cesta vpřed existuje.
***