(10.00 hodin)
(pokračuje Recman)
Státní rozpočet si v minulém období vypomohl prodejem bank a podniků, stejně jako obecní rozpočty, které na rozdíl od státního rozpočty skončily s přebytkem 20 miliard korun, a to zejména díky prodeji akcií distribučních energetických společností. Prodat se však dá pouze jednou a dříve nebo později to občané pocítí na růstu cen energií, vody a dalších služeb.
Pasivem téměř 70 miliard korun skončil v roce 1999 zahraniční obchod. Je to téměř o 9 miliard korun méně než v předcházejícím roce, ale žádný jásot, jak to činí někteří analytici, není oprávněný. Tím více, že v prosinci roku 1999 bylo měsíční pasivum ve výši 18,8 miliardy korun nejvyšší za poslední dva roky. Za existence českého státu součet pasiv zahraničního obchodu činí již 582 miliard korun. Pro srovnání - odpovídá to přibližně výši výdajů státního rozpočtu na letošní rok.
Hrubá zadluženost České republiky koncem třetího čtvrtletí v zahraničí činila již 22,5 miliardy dolarů, tedy více než 800 miliard korun. Na dluh žijí stále více i občané. Za poslední rok vzrostly značně spotřebitelské půjčky u bank a významně roste objem prodeje zboží občanů na splátky.
Dámy a pánové, do letošního rozpočtového roku jsme se přehoupli s rozpočtovým provizoriem. Opakuje se tak situace z loňska s tím rozdílem, že loni byl státní rozpočet odmítnut jednou a pak schválena jeho pozměněná verze, zatímco rozpočet na letošní rok byl již odmítnut dvakrát a teď se projednává jeho pozměněná třetí verze. Chci jenom připomenout, že poslanecký klub KSČM podpořil předchozí verzi státního rozpočtu.
Toto vyústění je vcelku logické.V relativně krátkém čase, který má sněmovna k projednání rozpočtu, nelze provést zásadní změny struktury příjmů a výdajů státního rozpočtu s jedinou výjimkou, a to je navýšení výdajů a následná změna deficitu rozpočtu. Na jednáních týkajících se státního rozpočtu je zajímavé, že se vždy koncentrují do období pro ně nejméně vhodného. Období projednávání a schvalování státního rozpočtu je relativně velmi krátké. Je to zároveň doba, kdy nelze výrazně měnit příjmy ani výdaje, protože jejich značná část je předurčena. Týká se to především těch výdajů, které je stát povinen financovat ze zákona, tzv. mandatorních výdajů. Návrh státního rozpočtu je tak v této době s určitým zjednodušením víceméně normou technickou. V časovém horizontu jednoho roku nelze příliš změnit účinnost systému výběru daní, když příjmy z daní a pojištění tvoří přibližně 95 % celkových příjmů státního rozpočtu.
Nesouhlas Poslanecké sněmovny s předchozími dvěmi verzemi rozpočtu tak naznačuje snahu řešit jiné problémy jeho prostřednictvím a to pro rozpočet vzhledem k jeho významu a úloze není dobré v žádném případě. Řešení může spočívat ve dvou rovinách. V první rovině jde především o převedení diskusí nad státním rozpočtem k debatě na víceleté období, ve kterém je počet stupňů volnosti, pokud jde o výši a strukturu příjmů a výdajů, ve srovnání s ročním obdobím vyšší. Hodnotit nejen státní rozpočet, který je určitým, víceméně subjektivním a politickým výsekem, nýbrž veřejné rozpočty jako celek. A k tomu se přizpůsobila i tato třetí verze a myslím, že to je skutečnost, kterou je třeba i z tohoto místa ocenit.
Koneckonců jsou to veřejné rozpočty, jejich velikost, struktura a saldo, které ovlivňují ekonomický a sociální vývoj, nikoliv pouze rozpočet státní.
Vláda předkládá Poslanecké sněmovně nejen návrh státního rozpočtu, ale rovněž návrh státního závěrečného účtu za příslušný fiskální rok. Jeho pojetí se v poslední době změnilo k lepšímu. Umožňuje rozbor základních tendencí ve státním rozpočtu a v rozpočtech místních. Je mnohem lepším podkladem k vážné diskusi o směřování státního rozpočtu. A to je druhá rovina, která by přispěla ke zlepšení rozpočtového procesu.
Projednávání státního závěrečného účtu však mnoho zájmu ve sněmovně nevyvolává, jak si jistě všichni dobře vzpomeneme. A když už, tak se týká pouze rozdělení přebytku, a to bohužel je v této sněmovně už dávno minulostí, nebo jenom otázek profinancování deficitu. Ale ani zde není příliš velký zájem. Přitom změny ve veřejných rozpočtech by měly vycházet ze znalostí současných trendů a jejich vývoje, z rozpoznání rizik, která tyto trendy naznačují pro budoucí vývoj. Prospělo by také důsledné rozdělení rozpočtů na běžný a kapitálový, což rozpočtová skladba platná od roku 1997 umožňuje alespoň pro dvouleté období. Pokles kapitálových výdajů, tedy těch výdajů, které znamenají změnu charakteru aktiv státu z peněžní formy na hmotnou, je stejně zřetelný jako varující. Je samozřejmě obrácenou stranou mince růstu ze zákona mandatorních výdajů státu.
Varující jsou i výsledky průzkumu veřejného mínění, které ukazují, že ve srovnání s počátkem 90. let stále více lidí nepovažuje neplacení daní za vážný prohřešek. Svou úlohu patrně sehrálo celkové klima i to, že stimul platit na daních co nejméně je u daňových poplatníků mnohem vyšší než stimul finančních úředníků vybírat co nejvíce daní. Je zřejmé, že dopad postupných opatření na zvýšení účinnosti výběru daní a snížení běžných výdajů v rámci veřejných rozpočtů, pokud budou odsouhlasena, se projeví v delším časovém horizontu, a nikoliv v rozpočtu na letošní rok. I proto je důležité, aby rozpočet na navazující rok byl vždy zarámován jeho střednědobým výhledem. Chci zde ocenit i to, že Ministerstvo financí zpracovalo střednědobý fiskální výhled na období 2000-2005, který sněmovna projednala na své 19. schůzi v prosinci loňského roku.
Druhým argumentem v jeho prospěch je to, že jen víceletý výhled umožňuje postihnout v plné míře důsledky rozhodnutí zabudované do návrhu rozpočtu na jeden konkrétní rok. Co mám na mysli. Například poskytnuté záruky za půjčky či schválené kapitálové projekty, které přesahují horizont jednoho roku. Ke zlepšení rozpočtového procesu by přispělo i posílení rozpočtové disciplíny. Jedním z jejích aspektů je rozdělení rozpočtu na běžný a kapitálový s tím, že běžný rozpočet by neměl vykazovat záporné saldo, tedy schodek. Mělo by platit, že běžné, víceméně pravidelně se opakující výdaje státního rozpočtu je nutno hradit pouze v rámci jeho běžných, rovněž pravidelně se opakujících příjmů.
Vážená sněmovno, vláda předložila pro rok 2000 již třetí verzi rozpočtu. O jejích základních makroekonomických ukazatelích, zejména v příjmové stránce, příjmech, výdajích, i deficitu hovořil ministr financí. To, zda plánované příjmy rozpočtu letošního roku budou odpovídat skutečným, závisí do značné míry právě na makroekonomické prognóze, na jejímž základě byl státní rozpočet sestaven. Hlavní praktickou příčinou nenaplnění rozpočtových příjmů byla v letech 1996-1998 právě nereálná makroekonomická prognóza. Makroekonomické předpoklady pro rok 2000, růst HDP o 1,5 %, inflace 4,2 % se mi jeví jako příliš optimistické. To je pro naplnění rozpočtových příjmů otázka důležitá, protože v předešlých letech vývoj příjmů rozpočtu kopíroval právě vývoj hrubého domácího produktu i v běžných cenách. Průměrná míra nezaměstnanosti 9,6 %, s níž státní rozpočet počítá, však patří do velmi optimistického spektra očekávání a jsem přesvědčen, že průměrná míra inflace bude vyšší než prognóza předložená v návrhu státního rozpočtu.
***