(15.10 hodin)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Dalším přihlášeným v rozpravě je pan poslanec Jiří Payne, připraví se poslanec Miloslav Ransdorf.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane místopředsedo. Vážená sněmovno, vážená vládo, vážení kolegové, v dosavadní rozpravě zaznělo, že tento zákon by měl údajně být jakýmsi bojem proti ideologiím. Nevím. Zdá se mi, že teď nejde o filozofické směry, ale jedná se o dokumentaci, o zpracování konkrétního období, kde jedna konkrétní ideologie v českém provedení byla aplikována.
Je zřetelné, že o svobodu se musí bojovat, je zřetelné, že je dobře, když jsou instituce, které o svobodu bojují. Je lépe, když takové instituce vznikají spontánně a z dobrovolných aktivit občanů, když nejsou zřizovány zákonem, nicméně myšlenka sama o sobě není špatná, že stát by měl podporovat bádání v této věci a jistou propagaci myšlenek, které právě se zastávají svobody. Bezesporu o tom není spor.
Jiná věc je ovšem, že právě z narážek, že se tu vede jakýsi ideologický boj, já vidím zase snahu, která prosvítá, koneckonců dnes před obědem také, rehabilitovat komunistický režim, který u nás desítky let vládl.
Nikdo netvrdí, že vše, co se v tomto státě v té době dělo, bylo špatné. Také se podařily některé dobré věci. Ale filozofie, na které byl tento režim postaven, filozofie, která systematicky se snažila zlikvidovat podnikatelskou třídu, systematicky se snažila zlikvidovat svobodu slova, systematicky se snažila zlikvidovat demokratické instituce, byla ideologií bezesporu zrůdnou. A v tom smyslu si myslím, že je velmi pochybné, když se někdo této ideologie ještě dnes pokouší zastávat.
Jakkoli tyto myšlenky - vyrovnání se s minulostí, zpracování minulosti, její reflexe -jsou velmi podstatné pro nás, mám za to, že tento zákon není tím správným řešením.
Teď samozřejmě je možné odvolávat se na oponentní stranu menšiny, ale pravděpodobnost, že oponentní správa menšiny se stane normou, kterou budeme projednávat, je velmi malá, takže argumenty, mám pocit, nejsou zcela na místě.
Přesto dovolte ještě jednu reflexi, jedno zamyšlení nad zásadní systémovou chybou, kterou zde vidím a která se neobjevuje ani ve zprávě oponentní menšiny ani ve zprávě vlády.
Kladu otázku: Jaké postavení, jaké právní postavení má mít tato instituce v našem právním řádu? V návrhu se říká, že je právnickou osobou. Leč právnická osoba se rozhoduje sama podle svého rozhodování, nemusí brát ohled na nikoho jiného, nepodléhá ničemu jinému než závazkům, které sama uzavřela, a nikdo nemá právo zasahovat do jejího jednání.
Dobrá. Kdyby to byla čistá právnická osoba, řekněme obecně prospěšná společnost, pak je to soukromoprávní subjekt, a pak prosím, nechť vyvíjí takovou činnost. Je to zcela v pořádku a dostává za to, že vyvíjí takovou činnost, také velmi podstatné daňové úlevy a různá jiná zvýhodnění oproti podnikajícím výdělečným právnickým osobám.
Problém je, že tento zákon této právnické osobě, která je jinak konstituována jako soukromoprávní, přiznává jistý veřejnoprávní statut. A právě v současné době projednáváme zákony, které mají dosáhnout toho, že vlastně všechny státní, všechny veřejnoprávní subjekty budou uvedeny do jednoho celku. To nebylo. V socialistickém právu to tak nebylo a teď usilujeme o to, aby Česká republika byla jednou právnickou osobou reprezentovanou vládou. Pak ovšem takovéto polostátní instituce se nám vymykají z celého řádu. A tady já vidím největší problém právní formy, ve které se navrhuje zřízení této instituce. Není to ani rozpočtová organizace nebo instituce, není to instituce státní ani nestátní. A v této věci já se domnívám, že je právě největší problém, protože takovou instituci my neumíme pořádně zařadit do našeho právního řádu.
Kdyby návrh směřoval k tomu, že se zřídí normální státní instituce, úřad napojený na státní rozpočet, financovaný státem, rozpočtová organizace, tak jak to známe, prosím, pak někdo za to nese odpovědnost, je to zcela zřetelné a je to koneckonců banální záležitost, která může být vyřešena jedním usnesením vlády - na to není potřeba žádný zvláštní zákon.
V této podobě já se obávám, že návrh není zcela správně zpracován, a uvítal bych, aby se o této věci dále vedla debata, abychom měli delší časový prostor možná nalézt nějakou odpovídající právní formu, správný způsob, jak vlastně uchopit tuto myšlenku, a zároveň se hlásím k tomu, že máme celou řadu stávajících institucí, to, co tu už zaznělo, které se zabývají touto činností.
Chtěl bych uvést, že to je vedle Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky také Historický ústav, Masarykův ústav a celá řada, jsou to dokonce desítky dalších historických institucí, které se zabývají touto problematikou. Chtěl bych zmínit zejména muzeum v Příbrami, které se dotýká třetího odboje a které bezesporu plní podstatným způsobem tuto roli, a mělo by to být nějak provázáno s tím, co se zde navrhuje. Zároveň bych chtěl zmínit připravované podobné muzeum nebo expozici v Jáchymově. To jsou bezesporu aktivity, které jdou správným směrem, a měli bychom usilovat o to, aby všechny nějakým způsobem spolupracovaly.
Dovedu si představit to, co zde také zaznělo, že budou vypsány granty na napsání, zpracování publikací, které se této věci dotýkají. A dokonce historikové sami říkají, že je to nejefektivnější forma, jak dosáhnout nějakých výsledků, že na základě grantu skutečně nejefektivněji a nejkontrolovatelnějším způsobem se dospěje k tomu, že nějakého cíle je dosaženo.
Ještě bych rád připomněl, že v roce 1990 byl Ministerstvem obrany obnoven Památník odboje v rámci Historického ústavu Československé armády. Tato instituce byla v roce 1994 opět zrušena. Zase je to téma k přemýšlení, které vůbec není v této věci uchopeno, že v oblasti obrany země, jak před druhou světovou válkou, za druhé světové války, tak i po ní se odehrály věci, které je třeba prozkoumat, je třeba zjistit také, čeho všeho se dopustili představitelé minulého režimu. Bezesporu dokumentace v této oblasti je potřebná. Jen si myslím, že možná nebude zcela snadné zařídit, aby soukromoprávní nebo poloveřejná instituce měla přímý přístup do archivů Ministerstva obrany například.
Já mám dojem, že je třeba spíše přemýšlet nad nějakým názvem nebo nějakým zastřešujícím programem, který by dokázal všechny tyto aktivity, které tu existovaly a existují, některé jsou rozpracovány, sladit dohromady.
V této věci bych navrhoval - skutečně přemýšlejme nad tím, jestli umíme napsat nějaký dokonalejší zákon v této věci, a zároveň nechme vládě prostor. Jestli vláda je připravena v té věci jednat, pak si myslím, že by vláda měla dostat šanci. Je lépe, když v každé demokratické zemi vláda řeší problémy sama od sebe, když není nutné všechno přikazovat zákonem. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Posledním písemně přihlášeným je pan kolega Miloslav Ransdorf - a ještě dva další poslanci se hlásí.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Úvodem svého vystoupení bych chtěl zdůraznit, že v žádném případě nejsem přítelem starých pořádků a netoužím po jejich návratu. Ale přesto rozumím tomu, když se nedávno v Horním Slavkově objevil nápis "Trošičku socialismu".
Chápu tento důvod tak, že je to i ilustrace našich debat, které tu probíhají. Přál bych si, aby např. daňové zákony nebo diskuse o hospodářské politice v tomto státě vzbudily takovou míru pozornosti jako tento zástupný problém.
Mluvilo se tu o historické obci. Zda jsou nebo nejsou noví historikové, kteří by tam přišli. Mě spíš zajímá historická obec současná. A jako poslanec této sněmovny se stydím, když přijdu na svou tak říkajíc rodnou filozofickou fakultu a vidím, jaké platy mají vysokoškolští učitelé na filozofické fakultě, historikové zvučného jména, evropského formátu, a mohli by v daném oboru - mnozí z nich se zabývají nejnovějšími dějinami - hodně udělat, kdyby měli vhodné podmínky.
***