(14.10 hodin)
(pokračuje Kužvart)
Návrh byl projednán formou seminářů v parlamentních výborech, a to ve výboru pro životní prostředí a ve výboru pro evropskou integraci. Z obou dvou jednání vyplynulo, že návrh je v podstatě vyhovující, přičemž případné úpravy se do návrhu mohou dopracovat v rámci druhého čtení.
Závěrem bych chtěl upozornit, že urychlená transpozice a implementace směrnice o posuzování vlivu na životní prostředí je prioritou roku 2000 pro náš vstup do Evropské unie, což je prezentováno i v oficiálních dokumentech České republiky týkajících se aproximačního procesu, z nichž nejznámější je dokument "Přístupové partnerství".
Mimořádně závažným argumentem pro přijetí navrhovaného zákona je také podmínka jeho existence pro čerpání předvstupní pomoci z programů Evropské unie, a to nejen z programů zaměřených na životní prostředí. Celková částka, která by mohla do České republiky z tohoto titulu plynout, se pohybuje řádově ve stovkách milionů euro. Veškeré investice čerpané z programů Evropské unie musí totiž projít posouzením vlivu na životní prostředí podle požadavků direktivy EIA Evropské unie, čemuž právě předkládaný návrh zákona odpovídá.
Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, páni poslanci, doufám, že návrh bude z již zmíněných důvodů, i jak chci zdůraznit na závěr i po případných nutných úpravách, přijat. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji panu ministrovi. Nyní žádám o vystoupení určeného zpravodaje pro prvé čtení, pana poslance Jiřího Drdu, který již automaticky zaujal místo u stolku zpravodajů. Předávám mu proto řečnický pult.
Poslanec Jiří Drda: Vážený pane předsedající, vážení ministři, vážené kolegyně, vážení kolegové. Před chvílí uvedl pan ministr z pověření vlády vládní návrh zákona o posuzování vlivu na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, sněmovní tisk č. 495. Jde nepochybně o velmi závažný návrh, který je jedním z nástrojů politiky životního prostředí, a jeho rámec a především realizace v praxi ovlivní velmi významným způsobem nejen další vývoj životního prostředí v České republice, ale i rámec dalšího hospodářského vývoje země. Změna v této oblasti legislativy je žádoucí, byť současně platný a v praxi zažitý zákon není v zásadní kolizi s právem Evropské unie a nový zákon není z věcného ani termínového hlediska aproximační prioritou.
Dle důvodové zprávy po analýze současné právní normy byly shledány některé nedostatky a vady, které byly důvodem k vypracování a předložení nového návrhu. Jde zejména o nejasnou definici předmětu posuzování, absenci standardizace procesu posuzování od oznámení, zjišťovacího řízení, zadávání, zpracování dokumentace, posudek, rozhodnutí, monitoring až po postprojektové analýzy, pozdní zapojení veřejnosti a dotčených orgánů do procesu posuzování, absence zjišťovacího řízení u staveb a zejména jejich změn, časová náročnost a zátěž investora, neefektivní posuzování odborné způsobilosti, nedostatečné řešení mezinárodního posouzení, nedořešenost posuzování strategií a koncepcí.
Cílem, který si kladl předkladatel, bylo tedy především odstranění těchto nedostatků, bohužel ne vytvoření moderní, pružné a všeobecně prospěšné normy. V souvislosti s předloženým návrhem je třeba posoudit, zda bylo cíle, tak jak si ho předkladatel vzal za své, dosaženo a zda předložený návrh skutečně odstraňuje nedostatky platné právní úpravy. Zda skutečně zjednodušuje, zefektivňuje a přispívá k odbyrokratizování procesu posuzování vlivu na životní prostředí a zda v duchu důvodové zprávy skutečně dosahuje kompatibility s právem Evropské unie a příslušnou úmluvou o mezinárodním posuzování vlivu na životní prostředí, a to nejen v jednotlivostech, ale především ve vyváženosti a symetričnosti vytvořených podmínek. Zda je neutrální, nebo zlepšuje prostředí pro investory a iniciativy samospráv při dosažení dostatečných úrovní ochrany životního prostředí.
Aniž bych chtěl zabíhat do podrobností, je patrné, že základní požadavky, které si důvodová zpráva, ale především - jak věřím - i sám předkladatel kladli za cíl, splněny nebyly. Je sice pozitivní zprávou, že na základě odborných stanovisek a připomínek byl návrh před předložením částečně korigován. Je však otázkou, proč velmi konkrétní a předmětné připomínky nevedly k celkovému přepracování, nýbrž jen ke kosmetickým úpravám. Tak byl bohužel zachován naprosto praxi a našim společensko-ekonomickým podmínkám nevyhovující duch návrhu zákona a nedošlo k očekávanému pozitivnímu, ale spíše k negativnímu posunu proti současné právní úpravě.
Proces posuzování, tak jak je v návrhu předložen, je časově náročnější a byrokratičtější. Nasčítají-li se lhůty bez času potřebného na zpracování příslušné dokumentace, může při složitých případech, a to bez ohledu na event. přepracování nebo doplnění dokumentace, vlastní proces posuzování trvat více než rok. Kde jsou lhůty na zpracování dokumentace, vrácení k dopracování, přepracování, doplnění? Dvojí projednávání záměru nejen zvyšuje nároky na administrativu, prodlužuje lhůty, ale jde nad její rámec bez lepšího naplnění záměru transponované směrnice Rady 97/11 EC.
Citovaná směrnice ve svém článku 6 odst. 2 žádá na členských státech, aby žádost o schválení záměru a shromážděné údaje byly učiněny dostupnými pro veřejnost v přijatelné době tak, aby byla zainteresované veřejnosti dána příležitost k vyjádření jejího stanoviska předtím, než je souhlas udělen. Návrh zákona nad rámec citované směrnice vyžaduje posouzení v časově, ekonomicky a administrativně náročném procesu, který může být svévolně a téměř libovolně prodloužen nejen prodloužením lhůt, ale i obstrukcemi, popř. rozhodnutím o mezinárodním posuzování. To je v rozporu s článkem 6 odst. 3 směrnice číslo 85/337 EEC, která ukládá povinnosti zajistit, aby rozhodování bylo ukončeno v rozumném čase.
Další komplikace a finanční nároky vznikají z toho, že místo zavedení omezujících transparentních kritérií návrh zákona vyžaduje, aby každá změna záměru uvedeného v příloze zákona podléhala zjišťovacímu řízení, které přináší dobu jednoho měsíce a další časy na zpracování oznámení záměru. Přitom stanovisko k záměru je jen nutným, nikoliv postačujícím podkladem pro vydání rozhodnutí v navazujících řízeních. Pikantní je, že dle návrhu bez stanoviska nelze správní rozhodnutí vydat, přitom není a nemůže být závazné a podle § 12 odst. 5 jej může příslušný úřad změnit do doby rozhodnutí. To vše věru nezvyšuje právní jistotu investorů, ale neadekvátně a hrubě komplikuje investiční proces v České republice. Zároveň to ponouká k otázce, nač ten složitý proces, když může příslušný úřad, potažmo úředník své stanovisko změnit, a to bez jasně definovaných důvodů. Je to nejen prostor pro uplatnění individuální tvořivosti, ale i silně prokorupční opatření.
Další oblastí, kde lze s úspěchem prokázat, že návrh není kompatibilní s návrhem Evropské unie, ale jde neodůvodněně nad její rámec, je např. obligatorní povinnost řešení variant včetně nulové. Na rozdíl od transponované směrnice, kde úředník může požádat o variantní řešení, je v návrhu posuzování vyžádáno a úředník může rozhodnout, že lze od varianty upustit. Také obligatorní povinnost dvou veřejných projednávání směrnice Evropy naprosto nezná.
***