(9.30 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Znovu připomínám, že zásada poměrného zastoupení v různých volebních zákonech se realizuje různým způsobem. To je jedna poznámka.
Jestliže tady zazněla slova - myslím, že ne dost uváženě a autor by je těžko prokazoval - o nějakém tunelování ústavy, pak tato změna podle mého soudu - opakuji - je v rámci platné ústavy, nedotýká se principů, které ústava pro volební systém stanoví. Jsem o tom pevně přesvědčen. Toto stanovisko sdílí řada dalších ústavních odborníků i politologů.
Byla tu zmíněna dříve navrhovaná změna ústavy, kterou Poslanecká sněmovna schválila. Rovněž tato změna ústavy nevybočuje z dané konstrukce této ústavy a zpřesňuje jistá její ustanovení. Můžeme s tím souhlasit, nemusíme s tím souhlasit, ale nemůžeme popřít, že to v ničem ústavní principy neruší, včetně základních vztahů mezi nejvyššími ústavními orgány. Takže si myslím, že jistá korektnost je tu na místě.
Pokud jde o tuto navrženou změnu, takováto změna volebního zákona vždycky má určitou politickou motivaci. Kdyby tu žádné politické motivy nebyly, nebylo by důvodu volební systém modifikovat.
Demokratičnost této úpravy je v tom - a v tom souhlasím s jejími kritiky - že při každé změně volebního zákona její výsledky jsou nejisté, pokud jde o to, jak dopadnou na aktéry zápasu o poslanecké mandáty, protože každá takováto změna má výsledky, které lze očekávat, ale má také výsledky neočekávané. Chování lidí v tomto ohledu je složitou množinou činitelů a ukazuje se, že někdy neočekávané výsledky jsou větší, než se předpokládalo, a že skutečně mohou tyto výsledky vést k závěru, které ten, kdo je inicioval, si rozhodně nepřál. Ale to už patří k demokracii, k politické svobodě. To už patří k rizikům, s nimiž do politické hry vstupujeme.
I já bych k tomuto návrhu měl různé kritické připomínky, ale opakuji, nemyslím si, že tento návrh lze odsuzovat z důvodů zásadních, ústavních. Jsem přesvědčen, že v tomto směru se s těmito zásadami srovnává.
Takže tolik k těm obecným připomínkám, k obecné diskusi. Na rozdíl od kolegy Svobody si nemyslím, že bychom mohli počítat s tím, že volební zákon vydrží beze změny 30 let. Na takovouto stabilitu v době, kdy se tak prudce mění všechen svět, v němž žijeme, je to doba příliš dlouhá. Tady bych rozhodně počítal s obdobími kratšími. Samozřejmě, že nelze volební zákon měnit v každém volebním období.
Chci říci ještě jednu věc, říkal jsem to i v obecné rozpravě. Zdá se, že většina souhlasí s tím, aby občané žijící v zahraničí nebo pobývající v zahraničí mohli v zahraničí volit. I tato věc může být posuzována různě. Osobně proti tomu nic nemám, ale budu navrhovat, aby možnost občanů volit v zahraničí se omezila pouze na Poslaneckou sněmovnu, protože jsem pevně přesvědčen, že tato možnost ve vztahu k Senátu nemá prakticky význam a že smysl volby znehodnocuje, protože občané žijící v zahraničí nemohou vědět, co ti nebo oni kandidáti vůbec představují, jaký mají program. Do Senátu mohou kandidovat nezávislé osoby. Jak náš člověk v Texasu bude vědět, co ten kandidát ve Znojmě chce, jestliže není kandidátem žádné politické strany! Takže v podrobné rozpravě dám k tomu konkrétní pozměňující návrhy.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Dříve než udělím slovo dalšímu přihlášenému, mám zde sdělení od pana ministra Dostála, který se z vážných rodinných důvodů omlouvá z dalšího průběhu dnešního jednání. Slovo má nyní předseda vlády - a samozřejmě také poslanec - pan Miloš Zeman.
Předseda vlády ČR Miloš Zeman: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, nechtěl jsem původně vystupovat, ale protože někteří předřečníci vyjádřili názor, že předkladatelé tohoto zákona se stydí, považuji za seriózní uvést zejména některé dosud neuvedené argumenty ve prospěch tohoto zákona. A to argumenty nikoli účelové, nikoli poplatné dnešní situaci, ale argumenty, které by měly platit i za oněch 15 nebo 30 let, kterýžto časový horizont zde zmiňoval pan poslanec Cyril Svoboda.
Dovolte mi, abych úvodem konstatoval, že v České republice zřejmě nehrozí bipartismus, který je obvyklý ve Spojených státech a částečně ve Velké Británii. Domnívám se, že evropská kontinentální tradice je založena na určitém, více než dvojčlenném spektru politických stran. Ta centrální otázka, která je před námi položena, zní: jaký počet politických stran to má zhruba být, jaký počet politických stran dostatečně vykryje politické spektrum.
A zde bych chtěl pana poslance Svobodu, který namítal, že každý hlas má mít stejnou váhu, upozornit, že již v dosavadním volebním systému zcela logicky existuje pětiprocentní uzavírací klauzule, která dává nulovou váhu představitelům těch stran, které ve volbách nezískají alespoň 5 % důvěry voličů.
Víte, že krátce po revoluci zde vzniklo asi 130 politických stran, z nichž některé byly až výjimečně kuriózní. Jako milovník piva bych chtěl připomenout Stranu přátel piva. Nedovedu si představit, proč by pivaři měli mít nutně svoji politickou reprezentaci, ale dobrá, chtějí-li ji mít, ať to zkusí. Nicméně, jak všichni víme, Strana přátel piva získala v posledních volbách, kterých se ještě zúčastnila, 1,7 % hlasů.
Totéž bych mohl, aniž bych se přeceňoval, říci o Nezávislé erotické iniciativě, a našli bychom bezesporu ještě celou řadu celkem sympatických uskupení a celků, které svého druhu měly politické ambice, ale hlasy pro tyto spolky odevzdané z důvodu pětiprocentní klauzule propadly.
Máme systémy, kde pětiprocentní klauzule neexistuje. Co je v těchto systémech zvláštní? Do sněmovny se po jednom, dvou nebo třech poslancích dostanou představitelé nejrůznějších málo průhledných organizací, které často ani nemají pořádný program. Ba více než to. Obávám se, že sami jejich představitelé nevědí, co chtějí. Právě tito lidé jsou pak schopni účelových ad hoc koalic a jsou schopni přidat se k té straně, která jim nabídne větší počet koryt, a jejich ideové důvody je nijak neomezují z té prosté příčiny, že žádné ideje nemají. Přiznávám se, že nevěřím myšlence tzv. nezávislých kandidátů.
***