(16.50 hodin)
(pokračuje Křeček)
Máme zákon o právu na informace o životním prostředí, není vůbec v tomto zákoně na tuto skutečnost reagováno. A konečně jsme nedávno schválili zákon o svobodném přístupu k informacím, a ani zde v tomto zákoně není nejmenší zmínka, že takovýto významný zákon existuje, že také ten by měl umožnit kontrolu a podání různých stížností. A jak budeme rozlišovat stížnost a jak budeme rozlišovat dotaz, podle tohoto zákona vůbec není vyjasněno. Ten zákon není komplexní. Vůbec není vyjasněno, jak se bude vyřizovat např. stížnost na ministry a na další orgány. Dává se veliká pravomoc okresním orgánům, ale víme, že okresní výbory mají zaniknout. Zdá se mi, že zákon je velice velice špatný.
Za skutečný vrchol chybného přístupu k občanům je ustanovení zákona, kterému sotva lze věřit, a totiž že jestliže se stížnost ukáže nedůvodnou, musí stěžovatel zaplatit náklady této stížnosti. To je ustanovení, které nemá období v žádném takovém ustanovení, protože při podávání stížnosti nemusí být vůbec jasné, jestli stížnost je nebo není důvodná. Přece důvody, pro které se ukáže stížnost jako nedůvodná, nemusí spočívat jen v osobě stěžovatele, kverulanta, kterého musíme potrestat tím, že mu to naúčtujeme. Může se ukázat, že občan byl mylně informován, celá řada dalších věcí, přesto zákon ukládá v případě nedůvodné stížnosti, aby zaplatil náklady, které z jejich ověřování vznikly.
Domnívám se, že pokud bychom něco takového schválili, tak by si samozřejmě občané velmi rozmysleli jakékoliv stížnosti podávat, protože by je čekalo placení nákladů. Takových věcí bych mohl jmenovat celou řadu.
Dá se samozřejmě tento zákon přepsat, dá se udělat všechno možné ve druhém čtení, domnívám se však, že by bylo velmi užitečné tento návrh zákona vrátit předkladatelům k projednání(?), případně tento zákon zamítnout.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji panu zpravodajovi. Táži se, jestli to byly přímo od něho návrhy procedurální, tzn. první byl návrh na vrácení předkladatelům.
V této chvíli otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první přihlásil pan poslanec Dalibor Matulka a připraví se František Pejřil. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Dalibor Matulka: Pane předsedající, dámy a pánové, nebudu ani zdaleka volit tak příkrá slova, jako kolega Křeček, a ani zdaleka tak slova kritická. Ale mohu do určité míry souhlasit s úvodním konstatováním pana zpravodaje, že návrh zákona je napsán špatně. To je i podle mého názoru. Nicméně řekl jsem do určité míry a tu míru nevidím až tak zásadní, abych se přiklonil ke kterémukoliv z těch dvou návrhů, které pan zpravodaj avizoval, tzn. vrácení návrhu na přepracování. To u poslaneckých návrhů osobně považuji za nekorektní návrh. Zákony se mají vracet vládě, ale ne poslancům k přepracování. Zejména když je to zákon, který už dávno měla předložit vláda a poslanci suplují vládu. To mi připadne až docela neslušné. A návrh na zamítnutí také nepodpořím, poněvadž si myslím, že zákon o stížnostech potřeba je. Když už na to přišli i Slováci, že je potřeba nahradit starou vyhlášku stopadesátku vládní, která platí x let a bylo to předmětem zajímavých debat už za minulého režimu, že vlastně vládní vyhláškou se provádělo přímo ústavou garantované petiční právo. Ta vyhláška nám zůstala viset ve vzduchu, mezitím byl přijat poněkud přihlouplý petiční zákon, který je norma příšerná. Domnívám se, že zákon o stížnostech je konečně zapotřebí. Je mi líto, že přichází tento návrh tak pozdě a že přichází od poslanců, a nikoliv od vlády.
Pan kolega Křeček tady ve svém vystoupení neřekl nic jiného než to, co je obsaženo ve vládním stanovisku, i když je to jinými slovy. A řekl to víc od plic než vláda. Rád bych trochu okomentoval vládní stanovisko a pak bych dal jeden návrh, který se týká procedury projednávání.
V prvé řadě nemohu tak docela souhlasit s konstatováním vlády, že vyřizování stížností je běžnou agendou správních úřadů. (V lavicích vyzvání opuštěný mobilní telefon.) To je vládní omyl. Stížnosti, tak jak byly doposud chápány, totiž nelze chápat zúženě toliko do oblasti správního práva, tedy správních úřadů, i když si to léta mnoho lidí myslí. Není to pravda. Stížnosti nejsou správní agenda. Stížnosti postihují celý veřejnoprávní sektor a mohli bychom vést debatu, jestli toliko veřejnoprávní sektor mají postihovat stížnosti.
Za druhé vláda poměrně správně připomíná, že není řešen vztah k zákonu č. 85/1990 Sb., o právu petičním, neboť navrhovaná právní úprava by ve vztahu k tomuto zákonu přinesla určitý konflikt nebo přinejmenším velice nejasný dualismus, ve kterém by nebylo zcela jasné, zda podání občana má povahu stížnosti podle zákona o stížnostech, anebo povahu petice podle zákona petičního, a kterému právnímu režimu takové podání podléhá. To nevyjasňuje ani tento tisk, ani zákon o peticích. Kdybychom si je položili vedle sebe - já jsem to udělal -, z toho by nebylo jasno ani občanovi, co to vlastně píše, ani úředníkovi, co to vlastně má vyřídit a podle kterého předpisu. Čili tuto námitku vlády považuji za opodstatněnou a k ní také potom bude směřovat můj návrh.
Vláda ještě zmiňuje nevyjasněnost vztahu - a pan zpravodaj to zmínil také - tohoto návrhu zákona k některým dalším zákonům. Byla tady řeč o zákonu na právo na informace o životním prostředí, právo na svobodu informací atd., ale tyto výhrady již nepovažuji za příliš podstatné, poněvadž vyjasnění tohoto vztahu není tak složité, jak je tomu u zákona petičního.
Výtka vlády a pana zpravodaje, že návrh není komplexní, je podle mého názoru opodstatněná pouze částečně. (Opět vyzvání mobil.) Tuto výtku lze, jak všichni víme - a bývá to někdy naším parlamentním folklórem - uplatnit velice úspěšně vůči kterémukoliv zákonu, který se nám prostě nelíbí. To je obvyklý argument, nekorektní argument. Když chceme něco shodit se stolu, řekneme, že to je nekompletní, přijďte příště a pište celý právní řád znovu. Tak to nepovažuji za správný argument.
Nedojasněnost některých kompetencí, kdo má vyřizovat stížnosti na které orgány, to podle mne lze patrně vcelku uspokojivě dořešit v rámci druhého čtení, zejména po zkušenosti s projednáním např. zákona o svobodném přístupu k informacím, kde toto byl také nedojasněný problém v původním návrhu. Jestli se podařilo dořešit ho úplně ideálně nebo neideálně, to se ukáže, až zákon bude fungovat. Ale tehdy jsme to ve druhém čtení dořešili a myslím, že totéž můžeme udělat u tohoto návrhu zákona.
Návrh vlády proti úpravě tzv. regresních náhrad, navrhovaných pokut apod., to jsou námitky, které jsou věcí názoru a politického pohledu na věc. Mám podobný politický pohled na věc jako kolega Křeček - říkám podobný, nikoli úplně stejný. Jsou to politické námitky. Patří k nim nesporně dovnitř parlamentní debaty a jistě v nich budou padat argumenty i vážnější, než které nám ve svém stanovisku vyjádřila vláda a které sdělil z první vody tady u mikrofonu pan zpravodaj.
Ale za vadnou, za zcela vadnou považuji námitku vlády, tu obvyklou, že v současné době je připravován návrh nového správního řádu, jehož součástí má být nová úprava vyřizování stížností. Už jsem to uvedl před chvílí - jednak se vláda ani slůvkem nezmiňuje, ani v náznaku, v čem že by měla být tato nová právní úprava vyřizování stížností odlišná od úpravy současné nebo od nyní navrhované. To prostě není argument. Vláda chystá něco nového, tak vy počkejte. To sice občas vláda dělá, ale pokud neřekne, v čem by její řešení mělo být jiné, alespoň to nenaznačuje, tak to není argument.
Dále považuji za vadné přesvědčení vlády, že problematiku stížností obecně lze vyřešit správním řádem. To podle mne není pravda. Lépe řečeno, teoreticky lze správním řádem vyřizování stížností upravit, to lze, ale toliko pro oblast správního řízení. Nikoliv obecně.
***