(14.40 hodin)
(pokračuje Mertlík)
Tato veřejná podpora však měla směřovat k ochraně věřitelů, nikoliv akcionářů banky, a musela být poskytnuta způsobem, který by zajistil její efektivní využití. Takováto podpora proto nemohla směřovat k stávajícím akcionářům, během jejichž působení se banka do potíží dostala a kteří nebyli schopni ji z těchto problémů vyvést, ale až k novému strategickému investorovi.
Dosavadní zkušenosti se vstupem investorů do problémových bank ukázaly, že zde pro investory existují velká rizika, která mohou významně zvýšit náklady spojené s převzetím problémové banky. Investoři proto žádají záruky, že tato rizika neohrozí jejich vlastní existenci. K nejvýznamnějším rizikům patří riziko neevidovaných závazků, riziko chybějících nebo nesprávně oceněných aktiv, riziko podrozvahových položek, riziko udržitelnosti tržního podílu, riziko neudržitelné ztrátovosti, právní rizika, personální, operační a provozní rizika.
Riziko neevidovaných závazků znamená, že banka je povinna plnit, přičemž tyto závazky nejsou zaneseny v účetnictví banky a investor o nich neví. Typickým příkladem jsou směnky, kdy banka buď sama vystaví, nebo avaluje směnku, přičemž závazky nejsou evidovány v účetnictví a nový investor je s tímto závazkem konfrontován až v okamžiku, kdy je požadováno jeho proplacení.
Riziko chybějících nebo nesprávně oceněných aktiv znamená, že některá aktiva, která jsou vedena v účetnictví, buď vůbec chybí, nebo jejich účetní hodnota je mnohem vyšší než hodnota skutečná. Nesprávné ocenění může nastat zejména u aktiv, u nichž se účtuje v pořizovacích cenách, např. nemovitosti nebo majetkové účasti. Rovněž se však týká např. úvěrů, jejichž rizikovost není adekvátně zohledněna v účetnictví banky tvorbou opravných položek.
Riziko podrozvahových položek znamená riziko ztrát z obchodů, o nichž se účtuje v podrozvaze. Jedná se např. o záruky nebo akreditivy, viz případ Komerční banky, o opční nebo termínové smlouvy, podle kterých banka musí nevýhodně koupit nebo prodat některá aktiva apod.
Riziko udržitelnosti tržního podílu, neudržitelné ztrátovosti a další rizika jsou rizika lépe srozumitelná i nebankéřům.
V případě IPB existovalo navíc významné riziko vyplývající z neprůhledné struktury skupiny IPB. Není zřejmé, zda některé majetkové účasti významné pro hodnotu banky z hlediska synergických efektů jsou pod kontrolou banky či nikoli.
Za těchto okolností by vstup jakéhokoliv investora musel být podmíněn poskytnutím podpory ze strany státu eliminující alespoň částečně výše uvedená rizika transakce pro investora. Pokud by stát měl majetkovou a manažerskou kontrolu nad bankou a povedlo by se odvrátit run na banku, mohla by se podpora státu směrovat do banky před prodejem, neboť by stát dostal část prostředků zpět v podobě kupní ceny.
V daném případě nebyly splněny podmínky pro ozdravení banky před prodejem, a podpora proto nesměrovala bance, ale strategickému investorovi, který koupí podnik IPB. Této konstrukci musela být přizpůsobena smluvní dokumentace včetně stanovení kupní ceny, která by měla co nejobjektivnějším způsobem odrážet hodnotu podniku a zajistit akcionářům spravedlivý výnos z prodeje. Smluvní dokumentace sestává ze smlouvy o prodeji podniku, smlouvy a státní záruky a smlouvy a slibu odškodnění.
Smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi IPB, reprezentovanou nuceným správcem, a ČSOB předpokládá stanovení kupní ceny na základě ocenění podniku dvěma nezávislými soudními znalci k poslednímu kalendářnímu dni předcházejícímu den prodeje, a to na základě nejméně dvou oceňovacích metod. Tato ocenění tedy nezahrnují pouze čistou hodnotu aktiv se zohledněním podrozvahových položek, ale i tržní hodnotu podniku, to znamená dodatečnou hodnotu vyplývající z tržního postavení, know-how, synergických efektů spolupráce mezi členy finanční skupiny banky apod. V případě větších rozdílů mezi oběma oceněními by konečné ocenění stanovil třetí znalec, jinak by bylo akceptováno větší z obou ocenění.
Kupní cena bude nejméně rovna znaleckému ocenění podniku zvýšenému o 3 miliardy korun, pokud by však ve znaleckém ocenění stanovená částka byla nižší než 100 milionů korun, obdrží prodávající nejméně 100 milionů korun. Dále může být kupní cena zvýšena o částky na daně a pojištění, které prodávající musí uhradit po prodeji podniku, a to až o 1,9 miliardy Kč podle nákladů, které prodávající vynaloží na definované účely v souvislosti s realizací prodeje podniku.
Výše uvedená konstrukce kupní ceny znamená pro prodávajícího velmi dobré podmínky. Při otálení s prodejem by totiž dále poklesla jak čistá hodnota aktiv, tak tržní hodnota podniku, což by se promítlo jak v nižší hodnotě podniku, tak ve vyšších nákladech na podporu investora. Tato podpora má dvě složky.
Ze strany státu je investorovi na základě smlouvy a státní záruky uzavřené mezi Ministerstvem financí a ČSOB zaručena daná čistá hodnota aktiv - bez zahrnutí podrozvahových položek - podle stavu v účetnictví banky. Realizace pomocí státu předpokládá provedení restrukturalizačního plánu obdobného postupu v případě České spořitelny, a.s., kdy na Konsolidační banku Praha, s.p.ú, budou převedena vybraná nebonitní aktiva. Zároveň má ČSOB právo za stanovených podmínek převést na státem vybraný subjekt koupený podnik, zejména pokud stav podniku nikoliv z viny ČSOB ohrožuje existenci ČSOB.
Některá další rizika ztrát a škod ČSOB vzniklá v důsledku koupě podniku jsou plně nebo částečně kryta ze strany České národní banky na základě smlouvy a slibu o odškodnění uzavřené mezi ČNB a ČSOB, zejména rizika ztrát a škod vyplývající z neevidovaných závazků, chybějících aktiv a podrozvahových položek. Plnění ze strany ČNB je podmíněno jednak vznikem škod, jednak tím, že příslušná rizika budou bankou identifikována ve stanovené lhůtě. Zároveň jsou ve smluvní dokumentaci zahrnuty mechanismy zajišťující efektivní vynakládání veřejné podpory, zejména vymáhání náhrad za poskytnuté plnění. V souladu s usnesením vlády ze dne 15. června 2000 je část záruk, které ČNB vzniknou v souvislosti s odškodněním ČSOB z titulu neevidovaných závazků, kryta státní zárukou ve prospěch ČNB.
Konstrukce kupní ceny a krytí rizik vytváří předpoklady pro to, aby existence ČSOB nebyla koupí IPB ohrožena a aby byly vytvořeny podmínky pro stabilizaci a další rozvoj bankovního sektoru.
Společný postup vlády, Ministerstva financí a ČNB při řešení situace IPB tak vedl k rychlému uklidnění znepokojených vkladatelů, kteří se velmi rychle přestali obávat o bezpečí svých vkladů ve třetí největší bance na bankovním trhu ČR. Přestože pozitivní efekty řešení mohou být narušeny přetrvávajícími neodůvodněnými a nepodloženými mediálními útoky, důvěra veřejnosti byla posílena nejen koordinovaným postupem a jednotným postojem všech státních institucí a jejich představitelů, již na řešení participovali, ale též pozitivní reakcí finančních trhů a kladnými vyjádřeními renomovaných zahraničních i domácích expertů.
Přijetí klíčových rozhodnutí a realizace jednotlivých opatření popsaných v této zprávě rovněž vytvořilo příznivé podmínky pro další nezbytné kroky ČSOB jako strategického investora. Tyto kroky umožní směřovat k dlouhodobé stabilizaci v činnosti a výkonnosti banky a zprostředkovaně celého bankovního sektoru ČR. ČSOB již v této souvislosti zahájila postupný proces restrukturalizace podniku IPB a jeho následné integrace, převzala manažerskou kontrolu, provedla personální změny na klíčových pozicích a připravuje další, pro činnost této instituce významná opatření. Zároveň byla zahájena činnost Ministerstva financí reprezentovaného v tomto případě Konsolidační bankou na zjišťování bonity podniku IPB a sledování hodnoty tohoto podniku tak, aby náklady, které s tím státu vzniknou, byly plně pod kontrolou.
Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, dovolím si celý sled kroků, které byly provedeny, ještě jednou shrnout v několika bodech.
Za prvé. Privatizace IPB byla zahájena vložením části akcií tehdejší Investiční banky do kupónové privatizace, přičemž státu zůstal majoritní podíl na bance. V důsledku následné neúčasti státu na některých zvyšováních základního jmění banky se majetkový podíl státu snížil až na 36,29 %. Vláda České republiky rozhodla na svých zasedáních dne 23. 7. 1997 a 4. 3. 1998 o prodeji státního podílu v IPB ve výši 36,29 % společnosti Nomura Europe, plc, za kupní cenu 3 miliardy korun.
***