(10.40 hodin)
(pokračuje Emmerová)
Je absolutně vyloučeno, aby primář interního oddělení neměl atestaci druhého stupně a event. pak atestace nástavbové. Představovalo by to nejspíše nižší odbornou způsobilost pro poskytování péče nemocným, nízkou potenci při předávání odborných zkušeností a znalostí, nízkou úroveň event. uchazeče resp. tohoto zařízení o akreditaci. V rámci vzdělávání v oboru a stejně tak i zkoušení lékařů k získání označení "odborný lékař" si nedovedu představit, že zkoušejícím bude např. rovněž lékař s první atestací, anebo event. navíc s některou z nástavbových atestací, např. z tělovýchovného lékařství nebo z rehabilitace.
Celoživotní vzdělávání, které je v zákoně výslovně uváděné, je nutné a zdůrazňované již dávno a neodmyslitelně patří k lékařskému povolání. Záruka České lékařské komory o jeho organizování je chvályhodná, ale spíše se mi zdá, že navrhovaný způsob je pasivní záležitostí pro školence, se sčítáním kreditů. Účast na některé z víkendových školicích akcí s vyplněním písemného testu rozhodně nenahrazuje intenzivní předatestační studium zakončené atestační zkouškou před náročnou odbornou komisí.
Prospěšné není ani zařazování posudkového lékařství a revizního lékařství u několika základních oborů jako obor nástavbový. Vždyť tito lékaři musí mít široký záběr v medicínských znalostech, a nikoliv úzkou specializaci, kterou nepostihnou všechny projevy např. systémového onemocnění. Tím se zkvalitní posudková činnost a nebudou se vyskytovat mnohé případy nepřiznání invalidních důchodů díky nízké erudici některých lékařů v těchto důležitých funkcích.
Rovněž mi není jasné, proč jsou v zákonu ustanovované aprobační zkoušky, když existují mezivládní dohody o vzájemném uznávání diplomů, např. se Slovenskem od 1. ledna 1993 a nebo v celé Evropě v rámci Evropské unie dohody z Paříže z jara 2000. Po vstupu do Evropské unie se bude vyžadovat jen zkouška jazyková, nikoliv odborná.
Vážení přítomní, připomínek jsem vypočítala mnoho a bude záležet, jak se k podnětům zkušených a renomovaných odborníků zachovají poslanci, a to jak lékaři, tak i jiní zdravotníci, ale v každém případě my všichni jako potenciální pacienti. Právě za tuto skupinu hovořím. Nemůže být nic horšího, než když se nemocný člověk ocitne tváří v tvář smrti a vedle něho by zůstal bezradně stát sice vážený úzký specialista, např. v oboru imunologie nebo rehabilitace, ale bez základních znalostí a praktických dovedností. Je mi známo, že toto vše nenapraví ani počet atestací, ani počet titulů. Ale napraví to ti, kteří mladou generaci zdravotníků vychovávají a povedou ji k tomu, aby byla medicínsky všestranně vzdělaná. Aby zdůrazňovali, že specialista je takový odborník, který svůj užší zájem postavil na širokém a vysokém teoretickém i praktickém medicínském fundamentu. Jen takový lékař a sestra jsou zárukou správné péče a nezbytné jistoty pro nemocného a budou jím vždy vyhledáváni.
Doporučuji postoupit návrh zákona do druhého čtení s tím, že bude dostatek času a příležitosti k tomu, abychom ve spolupráci s medicínskými a právními odborníky navrhli některé zásadní změny, a to jak v zákonu samotném, tak v jeho přílohách.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, paní poslankyně. Nyní bude hovořit paní poslankyně Táňa Jirousová, připraví se pan poslanec Miroslav Ouzký.
Poslankyně Taťána Jirousová: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, vládou předložený návrh zákona o způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání a dalšího vzdělávání má dle předkladatelů nahradit dosavadní systém vzdělávání zdravotníků a přiblížit ho státům Evropské unie. Nebudu diskutovat k pojmům odborná způsobilost, délka odborné praxe ani k specializačnímu a nástavbovému studiu. To jsou nové pojmy, o kterých je možné diskutovat ve druhém čtení a v podstatě s většinou i souhlasit. (Ve sněmovně je hluk.)
Dle důvodové zprávy a po úvodním slově pana ministra je smyslem nové předlohy jednak zrovnoprávnění našich lékařů s lékaři Evropské unie, i když úroveň našeho vzdělávání je lepší a naši lékaři mají ve státech Evropské unie dobré jméno. Dalším důvodem je zamezení vykořisťování lékařů s tím, že dle návrhu zákona by byla zakotvena povinnost tzv. akreditovaných pracovišť zaměstnávat vybrané lékaře, tedy ty, kteří byli zaměstnavatelem vysláni a kteří uspěli ve výběrovém řízení. Tento problém však netrápí jen lékaře, ale týká se i jiných absolventů a bylo by ho třeba řešit komplexně.
Tyto dva body jsou jediné, které by mohly být považovány za něco pozitivního v předloženém návrhu zákona. Ostatní myšlenky však nejsou pro náš klub a věřím, že krom zástupců lékařské komory ani pro odbornou veřejnost, přijatelné. V celém návrhu je vidět zájem lékařských komor, jejich snaha vytvořit zázemí pro transformaci lékařských komor do vyšších územně samosprávných celků a vytvoření regionálních center vzdělávání.
Smyslem předlohy není zdokonalit odbornou způsobilost a vzdělávání zdravotnických pracovníků, ale upevnit postavení lékařských komor. Domnívám se, že krom zástupců lékařských komor se na tvorbě návrhu zákona nepodíleli žádní kompetentní odborníci, čili návrh není dílem kolektivním, což také vyplývá z celé řady nedostatků, např. není ošetřena příprava učitelů vyučujících na zdravotnických školách, nejsou zmíněny odborné předpoklady pro výkon vybraných sesterských funkcí ani předpoklady pro výkon lékařských funkcí po absolvování nástavbového studia.
Je otázkou, zda je nutné v současné době předkládat tento návrh zákona, když by bylo daleko prospěšnější věnovat se zákonu o veřejném zdravotním pojištění a zákonu o zdravotní péči. Navíc by této předloze měl předcházet návrh zákona o lékařských komorách, který je tak dlouho odkládán. Celoživotní vzdělávání, resp. jeho garance připadne opět lékařské komoře. Přitom si většina lékařů uvědomuje, že sbírání bodů určených komorou je z odborného hlediska směšné a lidsky nedůstojné. Navíc by komora měla dle tohoto návrhu zákona a současného zákona o lékařských komorách jednak lékaře vzdělávat a jednak obhajovat jejich event. pochybení. To je podle mého názoru střet zájmů.
Z návrhu zákona také nevyplývá, že by lékař měl povinnost složit patřičnou specializační zkoušku. Může tedy pracovat pod tzv. dohledem celý život, pokud zaměstnavatel nebude mít zájem na jeho odbornosti. Zde se zakládá nová nerovnost v přístupu ke vzdělávání mezi lékaři, tolik kritizovaná právě lékařskou komorou. Minulý režim neumožnil druhé atestace některým lékařům z tzv. politických důvodů a dnes by lékaři byli opět závislí na libovůli svého zaměstnavatele.
Dalším podstatným nedostatkem předloženého návrhu zákona je rozpor mezi odbornými předpoklady k výkonu určitých funkcí ve státních a privátních zdravotnických zařízeních. Ve státních by o zařazení rozhodoval tento návrh, tedy stát, v soukromých zdravotnických zařízeních lékařská komora. Nechci být pochopena jako nepřítel lékařských a farmaceutických komor a lékařské veřejnosti vůbec, ale musím konstatovat, že tento návrh zákona nepřinese nic dobrého ani lékařům, ani pacientům.
***