(11.10 hodin)
(pokračuje Kühnl)
Prohlašuji, že jsem si ji poměrně důkladně přečetl. Nechtěl bych tvrdit, že je nás mnoho v této republice, kteří jsme si ji opravdu přečetli. Musím říci, že ta zpráva mně cosi připomíná. Ona mně připomíná doby sjezdů KSČ, doby projevů o úspěších 5. pětiletky a připomíná mi tyto věci nejenom svou délkou, také svou zajímavostí a do značné míry i svou pravdivostí. Ale já rozumím, že vláda a pan premiér osobně postupují podle pravidla: neočekávám-li, že mě někdo pochválí, pochválím se pro jistotu sám.
To všechno nepadá na váhu, není tak důležité, ale já považuji při projednávání této zprávy vlády přece jenom jednu věc za důležitou a za smutnou zároveň.
Zpráva vlády o její činnosti je jakýmsi odpočtem. Vláda skládá účty, vládá říká, co udělala, co neudělala, v jakém stavu je země. Každý odpočet má ale smysl jenom tehdy, může-li vést k nějakému důsledku. Ty výsledky projednávání takovéhoto odpočtu mohou být teoreticky zhruba tři. Jedním výsledkem může být nadšený souhlas s předloženou zprávou. To, jakkoliv vládě přeji její sebechválu, neočekávám. Dalším možným výsledkem může být odhalení určitých nedostatků, a tedy návrh na cesty k jejich odstranění. A konečně třetím důsledkem může být shledání naprosté nezpůsobilosti předkladatelů zprávy, a tedy tomu odpovídající návrhy.
Oba tyto dva posledně jmenované výsledky k tomu, aby vůbec byly událostí a nikoliv neudálostí, naprosto zbytečným cvičením, vyžadují jednu věc. Musí existovat nějaká cesta, nějaký tlak, nějaká alespoň teoretická sankce vůči předkladateli, která by ho přiměla vážně uvažovat o těch cestách k nápravě, případně o radikálnějších cestách. Protože ale tato zdánlivě menšinová vláda funguje na základě jakési nadzákonné smlouvy, která především explicitně vylučuje jedinou možnou sankci, která vůči vládě existuje, tj. vyslovení nedůvěry, je vlastně celé toto projednávání pouze jakýmsi slovním cvičením, které nemůže mít vůbec žádných důsledků, i kdyby někdo navrhl jakékoli usnesení. Usnesení, které bude vyzývat vládu k odstoupení, které bude konstatovat, že vláda zemi neprospívá, má bohužel v této věci asi tak stejný význam, jako kdyby někdo navrhl, aby se vláda ostříhala dohola.
Přesto si myslím, že my tady v Poslanecké sněmovně svou povinnost splnit musíme a zprávu vlády projednat musíme. Protože se vláda už dostatečně pochválila sama, chtěl bych splnit úlohu opozičního politika, představitele opoziční strany a nastavit trochu té zprávě zrcadlo. Při posuzování jak Programového prohlášení vlády, tak i nynější zprávy se samozřejmě musíme řídit určitými prioritami. Já za tyto čtyři základní priority považuji oblast ekonomiky, oblast vzdělání, oblast právního státu nebo ještě lépe legislativy a samozřejmě oblast důchodové a sociální reformy. K těmto čtyřem oblastem bych se tedy chtěl ve svém vystoupení vyjádřit.
V ekonomické oblasti, a myslím, že z toho musíme mít všichni radost, vidíme v poslední době oživení ekonomiky a já ze srdce přeji vládě, že se veze na této vlně dané jednak ekonomickým cyklem, jednak vývojem na našich největších trzích a jednak také důsledky opatření, která zčásti jsou výsledkem práce této vlády, zčásti výsledkem práce vlád minulých, opatření, která přece jenom vytvořila v naší ekonomice alespoň určitý tlak na vnitřní restrukturalizaci.
Problémy, které v této souvislosti vidím, jsou založeny v tom, že vláda zejména v loňském roce se pokusila zahájit nebo oživit ekonomiku, znovu zahájit ekonomický růst, zejména cestou poptávky, cestou přelévání kapitálu do poptávkové strany, čili cestou projídání kapitálu, zejména od letošního roku, ale už i v loňském roce také cestou deficitního financování. A já vidím deficitní financování a zvyšování státního dluhu jako největší nebezpečí, se kterým jsme v současné době konfrontováni. A to, že to nebezpečí je pod povrchem, že to je bomba, která tiká, neznamená, že to je bomba o to méně nebezpečná. Bomba, která tikala v IPB, tikala také čtyři, pět nebo šest let. I tato bomba, bomba explodujícího státního dluhu jednou vybouchne, a pánové z dnešní vlády, vy za to ponesete odpovědnost.
Ale teď jenom několik čísel. Když tato vláda přebírala úřad, byla úroveň státního dluhu někde kolem 190 mld. Dnes je zhruba na dvojnásobné, nebo téměř na dvojnásobné úrovni. To stačila tato vláda za pouhé, za necelé dva roky své činnosti. Domnívám se, že tento trend, i kdyby vláda chtěla, se jí nepodaří vůbec ne zastavit, ale ani zbrzdit v následujících dvou letech jejího úřadu, a že bude předávat vládu příští vládě za dva roky se státním dluhem, který může být docela klidně i trojnásobkem státního dluhu, který tato vláda přebírala.
Vláda, a to je další problém, který v ekonomické oblasti vidím, se snaží řešit situaci některých podniků všelijakými - zčásti dokonce utajenými - finančními injekcemi, selektivním přístupem k jednotlivým podnikům. K utajení, přinejmenším v jednom případě k tomu došlo zcela explicitně, vydal zvláštní odůvodnění pan předseda vlády, který prohlásil, že kdyby vláda neutajila usnesení o pomoci Vítkovicím, mohla by toho opozice zneužít. Já se táži, jestli by pan premiér neměl v rukávu někde ještě lepší zlepšovací návrhy. Co takhle utajit vůbec celou činnost vlády, utajit vůbec celý rozpočet, aby tedy ta ničemná opozice nemohla zneužívat vůbec ničeho? Takové výroky vlastně eliminují ústavní práva opozice a ta ústavní práva tady nejsou kvůli mně nebo kvůli nám, několika poslancům, ta tady jsou kvůli rovnováze politické moci v celé naší republice.
Vláda také, a to v rozporu se svým Programovým prohlášením, prodlužuje život monopolů, monopolů, které škodí rozvoji české ekonomiky. Jenom namátkou budu jmenovat monopol v telekomunikační oblasti, prodlužování monopolu v energetické oblasti.
Vláda kromě toho v ekonomické oblasti jako celku samozřejmě také nedodržela řadu základních volebních slibů. Vzpomínáme si na slib, který zněl: ani korunu do bank. Podívejme se, jak vláda plní tento slib. Vzpomeňme si na slib, kterým byl průhledný státní rozpočet. Dnešní rozpočet už je téměř pro legraci, protože deficit státního rozpočtu je číslo, které vůbec o ničem nevypovídá, neboť daleko větší zadlužení, daleko větší faktický deficit veřejných financí je skrytý v úplně jiných cestách, které neprocházejí přímo Parlamentem. Vláda také mimo jiné slibovala, že nebude zvyšovat daně a naopak zvýší výběr daní, sníží daňové nedoplatky. Přebírala daňové nedoplatky ve výši asi 62 mld. korun, nyní jsme někde u 103 mld. korun.
Vláda ČSSD přes všechen znovu zahájený růst české ekonomiky je především vládou dluhů, je vládou selektivního přístupu, vládou falešné solidarity a těžko může počítat s tím, že by Unie svobody podporovala její ekonomickou politiku, kterou samozřejmě nepodporovala ani dosud.
Pojďme tedy k oblasti vzdělání. Vláda, která si stanovila vzdělání za svoji nejvyšší nebo rozhodně jednu z nejvyšších priorit a celkem správně ve svých dokumentech říká, že zvyšování úrovně vzdělání je vlastně jedinou dlouhodobou cestou boje proti nezaměstnanosti, se v této věci nepohnula ani o píď.
***