(19.00 hodin)
(pokračuje Payne)
Například debata o přípravě úředníků, kteří by zastupovali naše zájmy v Bruselu, o tom se žádná debata nevede. Obávám se, že vláda zapomíná na celkový zásadní politický pohled na celé vyjednávání.
Kdysi v Bruselu mi prozradila jedna osoba, že z nás, z českých delegací, které tam jezdí, z našich vyjednávačů, mají pocit, jako by si naši vyjednávači jezdili do Bruselu pro instrukce s tím - a teď cituji - že soudruzi z Bruselu nám řeknou, co máme dělat. Přesně použili slovo "soudruzi", protože vycítili atmosféru našich úředníků, kteří tam jezdí.
Vláda zřejmě ztratila vědomí, že vyjednávání má být založeno na tom, že obě strany do toho cosi vládají a cosi získávají, a proto také vláda není schopna vést v souvislosti s Evropskou unií diskusi o ničem jiném, než je legislativa. Není schopna předložit veřejnosti, co s členstvím získáváme a co ztrácíme. Výsledkem je, že masivní předčasné plnění závazků z naší strany snižuje zájem Evropské unie na jakémkoliv rozšíření. Proč by měla Evropská unie chtít rozšíření, když naše vláda všechno, co je pro Evropskou unii výhodné, splní již teď díky své euroservilitě. Samotná politická vůle po rozšíření Evropské unie zdaleka nestačí. Politická vůle musí být podložena konkrétními reálnými zájmy. Pokud naše vláda všechny tyto reálné zájmy plní předem, pak plnění na druhé straně se pravděpodobně nedostaví.
Všimněme si, že když vyjednávají dva obchodní partneři, tak také plnění obchodní smlouvy nastává až po jistém okamžiku, kdy se na něčem dohodnou. V žádném případě nedochází k tomu, že by někdo platil předem, když ještě neví, zda k dohodě dojde.
Další oblast, o které hovořil dnes ráno předseda vlády, je otázka Slovenska. Předseda vlády uvedl, že naše pohledávka 26 miliard byla nevymáhatelná. Dovozoval, jako kdyby vlastně žádná taková pohledávka neexistovala, jako by její hodnota byla jedna koruna. Přijměme na chvíli hypotézu, že to tak je. Pak podle údajů, které nám dnes ráno předseda vlády opakoval, oněch osm miliard, které jsme my měli Slovensku zaplatit, představuje částku, o kterou jsme Slovensko vlastně okradli. My jsme tvrdili, že to je oprávněná pohledávka Slovenska, čili jsme jim to měli zaplatit. My jsme jim to nezaplatili. My jsme tedy Slovensko okradli o osm miliard. Zatímco oni na naší straně měli pohledávku, která měla hodnotu jedné koruny.
Připadá mi, že tak tomu snad nemůže být a že tomu nemůže věřit ani nejnaivnější posluchač. Asi tedy není pravdivá hypotéza, že pohledávka 26 miliard vlastně neexistovala. Těch 26 miliard bylo dvakrát auditováno mezinárodními firmami. Dvakrát tyto firmy konstatovaly, že to je pohledávka oprávněná. Jiná otázka je, jak dobře či špatně je vymáhatelná. Žonglováním se slovíčky se premiér pokouší dosáhnout toho, že se této pohledávky vzdáme, ačkoliv je dvakrát potvrzeno, že to byla pohledávka oprávněná a reálná.
Trvám na tom, že jsme Slovákům věnovali 26 miliard. Kdyby ovšem naše vláda nebyla vládou supermanů, možná by poctivě i přiznala, že jsme se této pohledávky vzdali, protože jsme chtěli dosáhnout nějakých jiných zájmů. Možná by vláda musela podstoupit debatu o tom, zda to tak chceme, či nikoli, zda protihodnota, kterou získáváme, je úměrná tomu, co jsme zaplatili, ale této debatě se pokouší naše vláda vyhnout tím, že bagatelizuje celou tuto pohledávku.
K Německu. Předseda vlády si hodně věří, když si myslí, že se věci dějí jenom proto, že něco prohlásil. Že společného vyhlášení s německým kancléřem se zaleknou všechny nepříjemné zájmové skupiny v Německu a snad ukončí svou činnost, to je představa velmi naivní. Obávám se, že mnohé skutečnosti nasvědčují tomu, že okázale prezentované kamarádské vztahy našich sociálních demokratů s německými jenom povrchně maskují reálný stav vztahů. Odehrávají se procesy, které nejsou dobré, a naše vláda je odmítá vidět, protože má kamarádské vztahy se svými přáteli v Německu.
Možná připomenu v této souvislosti, jak měl kamarádské vztahy náš ministr zahraničí Dienstbier a jak mu německý ministr zahraničí jako kamarád slíbil: Ale, Jiří, teď podepíšeme smlouvu 4 plus 2 a ty vaše problémy potom nějak dohodneme. Kamarádsky byl ujištěn, že všechno dobře dopadne, ale pak přestal být ministr Genscher ministrem na německé straně a tento jeho kamarádský slib nám byl zcela k ničemu. Obávám se, že se zde odehraje to samé. Tyto kamarádské dohody platí jenom mezi těmito dvěma osobami, ale už nezavazují nikoho dalšího. Proto se domnívám, že česko-německé vztahy zdaleka nejsou tak dokonalé, jak nám je zde předseda vlády líčí.
Dále k perfektní dohodě mezi Ministerstvem zahraničních věcí a Ministerstvem průmyslu a obchodu. Ze všech našich zastupitelských úřadů v zahraničí slyšíme, že dohoda nefunguje. Ovšem že tito diplomaté sdělují své zkušenosti s touto dohodou opozičním poslancům a neříkají to svým nadřízeným, protože tuší, že by potom přestali být diplomaty - jak ostatně dnes ráno uvedl pan premiér konkrétní příklad, jak postupuje vůči diplomatům.
Ostatně - oni mají naši diplomaté s předsedou vlády zvláštní zkušenost, kdy použil vůči nim hrubá a urážlivá slova na jednom setkání v Černínském paláci.
Dovolte mi uvést jeden konkrétní příklad, proč tato sněmovna nefunguje. Je to dodávka technologií pro jadernou elektrárnu Búšehr. Ministerstvo zahraničních věcí od začátku vědělo - a dobře ví dodnes - že takovouto dodávku není možno uskutečnit. Počátkem devadesátých let se dvakrát pokusily některé naše firmy podobnou dodávku uskutečnit a vždy to dopadlo tak, že se ta dodávka nekonala. Tentokrát - protože Ministerstvo zahraničí dělá jednu politiku a Ministerstvo průmyslu a obchodu dělá druhou zahraniční politiku - se Ministerstvo průmyslu a obchodu tvářilo, jako že by bylo možné za jistých okolností tuto technologii do Búšehru dodat. Rozpor mezi ministerstvy vedl nakonec k tomu, že jsme museli řešit problém ve stavu legislativní nouze na mimořádném jednání sněmovny. Vyšetření politické odpovědnosti ministra Grégra, který postupoval v rozporu s naší zahraniční politikou, v rozporu se stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí, bylo zablokováno v této sněmovně, takže se nikdy nedozvíme, kam sahá politická odpovědnost pana ministra. Není to dostačující příklad? Mohli bychom najít tisíce dalších, drobnějších příkladů tohoto typu, kde se politika obou ministerstev rozchází.
Jak se píše v Novém zákoně - království v sobě rozdělené nemůže obstát a zpustne. Česká republika je díky této dohodě zemí v sobě rozdělenou, má dvojí vystupování v zahraničí - jedno politické, jedno ekonomické. Důsledkem je velmi neprincipiální chování vlády v otázkách lidských práv, velmi neprincipiální chování vlády bohužel i v oblasti bezpečnostní. Výsledkem je, že nemáme dobrou pověst v mnoha zahraničních kruzích, zejména pak v NATO, a to nejen kvůli Búšehru, ale i díky podezřelým návštěvám v některých státech Perského zálivu.
Mohli bychom pokračovat dál a dál. Je smutné, že jsme se v důsledku česko-řecké iniciativy ocitli v kategorii států, ve které jsme nikdy být nechtěli. Je smutné, že probíhá bouřlivá etapizace na úkor naší svobody. Je smutné, že žijeme na dluh, že deficit českého státu narůstá hrozivou rychlostí. Je smutné, že nebyla připuštěna skutečná debata o reformě veřejné správy, takže namísto reformy přibudou pouze další úředníci. Je smutné, že pro slibovanou informační společnost vláda mnoho neudělala - rozvoj elektronických médií u nás nepokračuje, tarifní poplatky se nezměnily. Dalo by se pokračovat ještě dlouho, kdyby vláda namísto samolibé sebechvály nebo ironizování raději pečlivěji poslouchala.
Pro naši vládu platí to, co je typické pro všechny levicové vlády na světě. Nevěří, že by se na světě mohlo stát cokoli dobrého, co by nebyla její zásluha. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Paynovi. Slovo má paní poslankyně Šojdrová, připraví se pan poslanec Volák.
***