(20.20 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
To mělo za následek zdražení vývozů a zlevnění dovozů s příslušnými dopady na obchodní a platební bilanci, jakož i na zpomalení růstu HDP. Též se jednalo o dočasně působící vliv, protože v květnu 1997 se česká koruna dostala do devalvačního pásma.
Dále tu působila restriktivní opatření centrální banky z léta 1996, což se stalo hlavní součástí ideologie ODS a jejího předsedy, předsedy této sněmovny, kteří tvrdí, že reformní strategie byla koncipována správně a že to byla ČNB, která svým šlápnutím doslova na brzdy zastavila růst. Již v závěru roku 1996 a v začátku roku 1997 tak postačoval růst peněžních zásob zhruba jen na krytí inflace, ale ne už na krytí reálného růstu HDP.
Daleko podstatnější než tyto krátkodobé vlivy však byly vlivy střednědobé a dlouhodobé, které zpomalovaly růst HDP. Tady je třeba říci, že prakticky se zastavila, pokud vůbec fungovala, restrukturalizace ekonomiky, což znemožnilo vytváření konkurenční schopnosti české ekonomiky, a také mzdy měly určitý předstih před růstem produktivity práce. Dlouhou dobu se česká ekonomika nedostala ani na úroveň produktivity práce, kterou měla na konci 80. let. Právě tyto dlouhodobé faktory, zejména opožďování na poli produktivity práce, vedly ve svých důsledcích k rychlejšímu růstu domácí spotřeby před tvorbou tuzemských zdrojů, jejichž dynamika nestačila ani na krytí tuzemských potřeb, ani na krytí potřebných dovozů. Tento trend výrazně vyššího domácího užití HDP, které převyšovalo disponibilní domácí zdroje, se významněji začal projevovat právě v roce 1995 - 96. Chybějící krytí domácí poptávky po zboží a službách bylo uspokojováno dovozem a vnitřní nerovnováha se tedy přenášela do vnějších vztahů. Vrcholu tato vnější nerovnováha dosáhla v roce 1996 a 1997, snížila se - je třeba vládě přiznat, že udělala určitá opatření směřující právě k tomuto snížení, nicméně tento trend trvá dál.
Reakce na vývoj základních makroekonomických proporcí byla restrikce měnové politiky centrální banky v roce 1996, kterou kritizuje velmi ostře právě předseda ODS, která byla zesílena ještě přijetím vládní korekce hospodářské politiky v roce 1997. Ony vládní balíčky, u jejichž zrodu stál také právě předseda ODS, znamenaly opatření, jejichž podstatou bylo ve dvou krocích snížení výdajů státu o cca 40 mld. Kč, a to zejména v oblasti státních investic. Jejich objem byl prakticky snížen o 1/4 a dále v oblasti osobních výdajů v rozpočtové sféře především došlo k dalšímu zmrazení mezd.
Situace byla na jaře 1997 komplikovaná tím, že vzhledem k poměrně značné výši v ekonomické nerovnováze začal trh považovat kurs české koruny za nereálný, nadhodnocený a investoři rychle uzavírali své korunové pozice. Výsledkem bylo zavedení floatingu koruny a rychlý pokles jeho úrovně, především ale opětovné razantní zvýšení úrokových sazeb centrální bankou a další utužení měnové restrikce. Cílem těchto restriktivních opatření v oblasti fiskální a měnové politiky bylo zmírnit a posléze odstranit rostoucí vnitřní a vnější ekonomickou nerovnováhu rychlým snížením domácí poptávky. Výsledkem bylo prudké snížení domácí poptávky, která je dodnes jádrem - tedy ta nízká úroveň domácí poptávky - našich problémů, nikoli však zásadní obrat ve vývoji zmíněné vnitřní a vnější nerovnováhy. Například vysoký schodek zahraničního obchodu přetrvává nadále, a to dokonce i při poklesu ekonomiky. V roce 1998 dosáhl celkem 7 % v poměru k HDP a obdobné hodnoty 6,8 % i v roce 1999. To je, dámy a pánové, jedno z největších nebezpečí pro budoucnost naší ekonomiky.
Zmíněný náhlý obrat v ekonomické politice znamenal prudkou makrostrukturální změnu, jejímž výsledkem tak bylo nikoli odstranění uvedených nerovnováh, ale urychlení přechodu ekonomiky do poměrně hluboké recese s hlubokými, především sociálními a investičními souvislostmi. Prudké zbrzdění investic zastalo totiž právě v době nutnosti zrychlení modernizačních procesů a restrukturalizace. Tady vlastně můžeme konstatovat, že dědictví, se kterým se setkávala vláda Miloše Zemana, bylo možná vůbec nejobtížnější.
Prakticky tedy vzhledem k útlumu domácí poptávky v roce 1997 - 99 jediným nositelem hospodářské dynamiky v české ekonomice se stal odbyt vývozců na zahraničních trzích za situace, kdy je mizivá diplomatická podpora, kdy je velice špatné financování vývozů, kdy je špatný pojišťovací systém vývozů, kdy prakticky se nemohou opřít naši vývozci o dobré projekční zázemí a kdy navíc mají velmi ztížené podmínky při vstupu do tendru.
Nicméně vnější poptávka vzrůstá, a tak se objevila šance pro naše vývozce. Jednak je tu tlak na výrobce na export jejich produkce při klesající tuzemské poptávce, dále urychlení ekonomického růstu v EU a v Německu, které zvyšovalo poptávku i po českých importech, a v neposlední řadě působil na tomto obratu také vliv kursových změn, zejména ve vztahu koruny vůči americkému dolaru, ale vůči německé marce už nikoli. Se zavedením vývozů je spojena také schopnost domácích výrobců, zejména výrobců průmyslových výrobků, realizovat zboží, připravenost zahraničních trhů a řada faktorů, jako např. produkční efekt dosud realizovaných investic. Mimořádně silně se také projevil proexportní efekt tzv. investic na zelené louce, jejichž výroba je často zaměřena převážně na vývoz. Tady je třeba říci, že oproti minulému období, abych byl spravedlivý, vláda Miloše Zemana zaznamenala určité úspěchy. Jedná se např. o příslušenství pro automobilový průmysl, výroba pneumatik, elektrotechnika atd.
Celková domácí poptávka po překonání prvotního transformačního poklesu poměrně dynamicky rostla právě v tom růstovém období. Růst domácí poptávky v období 1994 - 96 byl založen jak na významném růstu konečné spotřeby, především růstu spotřeby domácností, tak i investic. Mimochodem, když se konzervativní liberální vlády honosily tím, že byla vysoká úroveň investic - v roce 1995 se uvádělo dokonce, jestli se nemýlím, 31 % - tak se ukazovalo, že ale bohužel jen asi 14 % směřovalo právě do výrobních a přepravních zařízení, že řada těchto investic směřovala někam jinam.
Značná část spotřeby se orientovala také na zahraniční zboží, což se projevilo na rostoucím deficitu obchodní bilance. Objem investic do fixního kapitálu po překonání prvotního transformačního poklesu poměrně dosti od roku 1992 rostl. V roce 1994 a 1995 meziroční tempa se uváděla asi 20 %, ale pak došlo k výraznému poklesu.
Konečná spotřeba ještě v roce 1997, když už se objevil ten zpětný náraz, poněkud vzrostla díky pokračujícímu vzestupu spotřeby domácností, ale v roce 1998 i tento nejvýraznější segment domácí poptávky už se snížil o 2,2 %. Mírný nárůst o 0,8 % byl obnoven v roce 1999, ale stále jako trvalá nemoc naší ekonomiky se ukazuje tvorba hrubého kapitálu. To trvalost i současného růstu velmi silně zpochybňuje. Rozhodující složkou jsou investice a tvorba hrubého kapitálu klesá každoročně již od roku 1997 až do současného roku 2000, přičemž v roce 1997 a 1998 se snižovaly i zásoby vzhledem k odbytovým problémům a relativně vysoké hladině nominálních úrokových sazeb.
***