(10.50 hodin)
(pokračuje Buzková)
Návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 679 a stanovisko vlády k němu jako tisk 679/1. Prosím, aby předložený návrh za navrhovatele uvedl poslanec Milan Cabrnoch.
Poslanec Milan Cabrnoch: Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové. Dovolte mi, abych stručně uvedl návrh novely zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Všichni dobře víme, že stávající zákon č. 48/1997 Sb. v platném znění pozbývá účinnosti 31. prosince tohoto roku. Veřejné zdravotní pojištění nemůže fungovat bez platné právní úpravy. Všichni dobře víme, že vláda se již několikrát pokoušela předložit komplexní kodexový zákon upravující veřejné zdravotní pojištění.
Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost sledovat poměrně komplikované práce na vládním návrhu, rozhodl jsem se, že předložím vlastní návrh novely zákona č. 48, který spočívá v prodloužení účinnosti stávajícího zákona a zároveň ve vyřešení několika málo zásadních problémů, které praxi ve veřejném zdravotním pojištění a zdravotnictví skutečně trápí.
Důvodem k tomu, abych navrhl prodloužení účinnosti stávajícího zákona je skutečnost, že jsem přesvědčen, že vládní návrh nového zákona nesplňuje to, co je od něj veřejností a Poslaneckou sněmovnou očekáváno.
Položme si, prosím, otázku, proč bylo přistoupeno v minulém volebním období k přijetí velmi nezvyklého principu, a tím je omezení účinnosti platného zákona na dobu určitou. Jediným důvodem k tomu bylo, že se Poslanecká sněmovna tímto omezením účinnosti snažila donutit vládu k tomu, aby byl předložen nový zákon, který by komplexně upravoval problematiku veřejného pojištění řešenou dnes několika oddělenými zákony.
Takový zákon měl být dále předložen spolu se zákonem, který upravuje poskytování zdravotní péče. Nemohu pominout skutečnost, že na sklonku roku 1997 takové dva zákony společně byly do Poslanecké sněmovny předloženy, byť byly v prvním čtení zamítnuty. Chci pouze konstatovat, že takovýto způsob práce je možný a má svůj precedens.
Bohužel, tato vláda přesto, že měla bezpochyby dostatek času na to, aby provedla, aby prošla širokou odbornou diskusí a předložila komplexní návrh zákona, neboť již od roku 1997 bylo zřejmé, že toto je nezbytné učinit - a byl to právě místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí pan Vladimír Špidla, který v době přijetí omezené účinnosti zákona předsedal výboru pro sociální politiku a zdravotnictví Poslanecké sněmovny - vláda svůj úkol nesplnila. Nejčerstvějším důkazem toho je stažení vládního návrhu z programu jednání na návrh předsedy poslaneckého klubu vládní strany.
Tím spíše jsem rád, že je na pořadu návrh zákona, který zabrání tomu, abychom se jako Poslanecká sněmovna dostali do situace, kdy nebudeme vědět, jakým způsobem dále vyřešit problematiku veřejného zdravotního pojištění. Již minulý rok jsme sledovali značnou nejistotu veřejnosti ve chvíli, kdy nebylo jasné, jaký zákon bude veřejné zdravotní pojištění upravovat.
Vzhledem k tomu, jaké jsou časové lhůty, a vzhledem k tomu, že je předložen pouze jediný návrh, který řeší celou problematiku v řádném projednávání, jsem přesvědčen, že je nezbytné, aby tento zákon prošel do druhého čtení, byl řádné prodiskutován, aby proběhlo řádné druhé čtení, diskuse v příslušných výborech, a aby poté zákon řešil problematiku veřejného zdravotního pojištění. Nedovedu si představit, že bychom mohli zodpovědně, pouze jiným způsobem, prodloužit stávající zákon se všemi jeho problémy, se všemi jeho chybami v situaci, kdy o těchto problémech a chybách víme, a v situaci, kdy máme před sebou navržená, podle mého názoru dobrá řešení, a v situaci, kdy máme prostor o těchto řešeních řádným způsobem jednat, řádným způsobem diskutovat.
Dovolte mi, abych velmi stručně popsal čtyři změny, které ve svém návrhu principiálně navrhuji.
První změna se týká § 11, a tedy, stručně řečeno, zrušení nemožnosti pojištěnců podílet se na úhradě péče, která není hrazena z veřejného zdravotního pojištění, ale je poskytována v souvislosti s péčí hrazenou. Současná úprava zamezuje realizovat účastníkům veřejného zdravotního pojištění svobodné rozhodnutí vedle péče hrazené čerpat za vlastní úhradu další péči nehrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Domnívám se, že k tomuto bodu není třeba širší diskuse, neboť v odborné i laické veřejnosti na toto řešení panuje velká shoda.
Druhý okruh principů, které chci změnit svým návrhem, je realizace výsledků dohadovacích řízení. Podotýkám, že velmi podporuji demokratické principy dohadovacích řízení, které byly do našeho veřejného zdravotního pojištění již na samém začátku zakotveny.
Vidím však dva problémy. Prvním z nich je skutečnost, že každý výsledek dohadovacího řízení posuzuje Ministerstvo zdravotnictví z pohledu souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Na jedné straně je velmi jasné, co je to soulad s právními předpisy, na druhé straně je velmi nejasné, co je to soulad s veřejným zájmem, neboť, dámy a pánové, do této chvíle nikdo, pokud je mi známo, veřejný zájem žádným způsobem nedefinoval.
Co je však podstatnější. Pokud Ministerstvo zdravotnictví podle současně platné právní úpravy dojde k názoru, že výsledek dohadovacího řízení je v rozporu s veřejným zájmem, má právo rozhodnout samo, tedy má právo rozhodnout ministr zdravotnictví, a to prosím bez toho, že by jakýmkoliv způsobem vysvětlil, s jakým veřejným zájmem v jakém rozporu přijatý výsledek dohadovacího řízení je.
Navrhuji tento nepřijatelný princip změnit. Navrhuji, aby ministr zdravotnictví, pokud podle jeho názoru výsledek dohadovacího řízení je v rozporu s veřejným zájmem, aby tento výsledek účastníkům dohadovacího řízení vrátil a dal jim šanci, aby tento rozpor odstranili.
Dalším momentem je nález Ústavního soudu zveřejněný jako č. 167/2000 Sb. Zřejmě jste všichni s tímto nálezem Ústavního soudu seznámeni. O co šlo? Ústavní soud rozhodl, že, dovolte mi svými slovy, není správné, aby vláda, potažmo ministr zdravotnictví, mohla rozhodovat o hodnotě bodu a výši úhrad, tedy o cenách ve zdravotnictví. Podle stávající úpravy pakliže se účastníci dohadovacího řízení o cenách nedohodnou anebo ministr zdravotnictví nalezne rozpor s veřejným zájmem v jejich dohodě, má právo rozhodnout o cenách ministr zdravotnictví, potažmo vláda.
Pokládám tento princip za špatný a navrhuji, aby, pakliže se řádní účastníci dohadovacího řízení v termínu, který je stanoven před ukončením období, na které dohoda platí, pakliže se nedohodnou v tomto termínu, navrhuji, aby následující tři kalendářní měsíce platila předchozí dohodnutá ustanovení o cenách.
***