(17.50 hodin)
Poslanec Miloslav Kučera st.: Vážená paní předsedající, vážení páni ministři, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se po čase vrátil před tuto ctihodnou sněmovnu opět se zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání, tentokrát v podobě, jak jej před vás předkládá skupina poslanců a jak dostal sněmovní tisk č. 717.
Zároveň - nevím, jestli teď nedělám procedurální chybu, ale chci vás, paní předsedající, požádat i také s ohledem na dotazy z pléna, že vzhledem k tomu, že vzápětí nato má být projednáván vládní návrh novely zákona 468, tedy onoho původního zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, aby byla sloučena obecná rozprava k oběma legislativním normám zároveň.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Ano, pane poslanče, chápu to jako procedurální návrh, o kterém nechám hlasovat po vystoupení zpravodaje k tomuto tisku.
Poslanec Miloslav Kučera st.: Děkuji vám. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání je v historii naší legislativy zákonem relativně mladým, protože první zákon byl přijat v roce 1991, nicméně od té doby byl již osmkrát novelizován. Není divu. V době, kdy byl zákon přijímán, bylo potřeba vytvořit úplně nová legislativní pravidla pro něco, s čím jsme v podstatě neměli zkušenost. Televize a rozhlas byly odstátněny, přidělil se jim statut veřejnoprávních médií, přešlo se navíc na tzv. duální systém, umožnil se vznik soukromých rádií, kterých máme dnes zhruba kolem 80 regionálních, a dvou celoplošných plus jedné sítě, pokud jde o rádia, dvou celoplošných televizí, následný pokus o jednu síť a několik lokálních či regionálních. Kromě toho se v naší republice objevil i fenomén kabelového vysílání.
Česká mediální krajina se tedy formovala takříkajíc za pochodu. V souvislosti se snahou, aby se Česká republika stala co nejdříve v tomto směru rovnoprávným státem Evropské unie, bylo tedy potřeba, abychom v současné době sladili i mediální legislativu, a tak jsme se dostali do situace, kdy před námi stojí dvě možnosti: provést další novelizaci a zakomponovat do stávajících zákonů mediální právo Evropské unie, což mimochodem bude patrně řešit vládní návrh novely zákona, anebo vytvořit zákon nový, jenž by byl kompatibilní s evropským právem, ale zároveň legislativně přesně, nebo se alespoň pokusil o přesnost, pojmenovat stav a potřeby českých médií.
Možná, že si někteří z vás vzpomínají, že jsme na začátku tohoto roku v Poslanecké sněmovně projednávali zákon, který předložil pan ministr kultury, a bohužel, v prvním čtení zprvu panovalo mínění, že by bylo spíše lepší tento zákon odmítnout. Možná že si také ale pamatujete, že po vzájemné diskusi v poslaneckých klubech i ve sněmovně samotné jsme se nakonec dohodli, že se pokusíme ve vzájemné spolupráci připravit pro druhé čtení komplexní pozměňovací návrh, jenž by reflektoval všechny oprávněné záporné kritiky a stanoviska těch, jichž se zákon týká, a dostal tedy politicky přijatelnou podobu. Sněmovna tehdy vyhověla a zákon byl propuštěn do druhého čtení.
Pravdou ovšem zůstává, že při přípravě komplexního pozměňovacího návrhu, který byl posléze v Poslanecké sněmovně, resp. výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a stálé komisi pro sdělovací prostředky předložen, že tento pozměňovací návrh, jenž měl původně přispět k tomu, aby sněmovna vládní návrh zákona ve znění pozměňovacích návrhů přijala, shledala vláda jako návrh, který neodpovídá původní filozofii návrhu jejího zákona. Pan ministr Dostál na tuto filozofii nepřistoupil a po dohodě a rozhodnutí vlády původní návrh stáhl a tím pádem nedošlo ani na projednávání onoho komplexního pozměňovacího návrhu.
Mám-li být upřímný, bylo mi líto, že minimálně půl roku a možná ještě více času ztratila celá skupina poslanců, odborníků, právníků, provozovatelů na poměrně úmorné práci na přípravě tohoto komplexního pozměňovacího návrhu a že bychom měli tedy nyní výsledek této práce hodit do koše a předstírat, že jsme vlastně nic nevytvořili. Z toho důvodu jsme se spolu s několika dalšími kolegy rozhodli podat tento návrh jako poslaneckou iniciativu a tento návrh dostal číslo sněmovního tisku 717 a leží teď před vámi.
Jaké jsou tedy klíčové body zákona, o kterém se tolik diskutuje, byť je to v podstatě technická norma a byť je to zákon zdánlivě určený hlavně odborníkům.
Je potřeba zcela otevřeně říci, že jedním z velkých kamenů této diskuse byla diskuse k udělování či prodávání licence ke kmitočtům, tedy zda se mají licence v naší republice udělovat, nebo prodávat. Máte to popsáno v důvodové zprávě. Já si jen dovoluji znovu připomenout, že v konečné fázi převládl většinový názor, že v tak malé zemi s tak malým vstupním kapitálem případných podnikatelských subjektů, jakou je Česká republika, je více než pravděpodobné, že by český podnikatel neměl proti zahraničnímu provozovateli šanci se uplatnit. A pokud jsme tedy nechtěli a nechceme prodat naše elektronická média zahraničním vlastníkům, tak jak je to u většiny tištěných médií, tedy printů, volíme raději cestu přidělování licencí prostřednictvím veřejné soutěže.
Pokud jsme ale zvolili tuto cestu, je potřeba, abychom měli v oblasti provozování rozhlasového a televizního vysílání orgán státní správy, který bude nejenom dohlížet nad dodržováním zákona, ale který také na sebe převezme onu nevděčnou roli orgánu, jenž má o konečném přidělení licencí rozhodnout. A to je druhý sporný moment diskuse, to je postavení a způsob volby tohoto regulačního orgánu, totiž Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání.
Musím zde zcela otevřeně přiznat, že část odborné veřejnosti by si přála, aby tuto radu nevolila jako až dosud Poslanecká sněmovna, ale aby její členové byli voleni či jmenováni z více stran. Nejčastěji se hovoří variantě prezident - sněmovna - Senát, to byla také jedna z variant vládního návrhu zákona, ale těch variant je celá řada, a mám-li se upřímně přiznat, jakkoli na první pohled vypadají, že jsou to varianty velmi demokratické, obávám se, že v konečné poloze by to byly varianty jakési bezbřehé kolektivní nezodpovědnosti, kde se široký kolektivní orgán stane pouze místem neplodných diskusí. Opakuji znovu, že si principů občanské společnosti nesmírně vážím, ale v tomto případě se domnívám, že Poslanecká sněmovna je to správné místo, kde by měla být Rada pro rozhlasové a televizní vysílání volena, byť samozřejmě občanská společnost má plné právo na to, aby dávala Poslanecké sněmovně celou plejádu návrhů a názorů, kdo by měl členem této rady být.
Co jsme ale do tohoto našeho návrhu zákona zakomponovali oproti původním návrhům navíc, je fakt, že s ohledem na postavení a funkci této rady by měl volbu, kterou provede Poslanecká sněmovna, potvrdit předseda vlády, a to jak v případě jmenování, tak v případě odvolání. Tím bychom také do jisté míry - alespoň si to tak myslím - odpolitizovali diskuse kolem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
***